Jakou podívanou je staré město v dubnovém slunci,
výklady s jarními látkami!
Zesteronásoben řadami štíhlých střevíčků za sklem,
pozdravuje tě znova nebeský úsměv.
Srdcová dáma
vypadla právě z partie karbaníků.
V klapotu psacích strojů
rozbíjejí si hlavy v boji o moc.
Široká ulice voní fialkami,
protože v kancelářích páchnou dýmky a mozky.
Přechází na slunné chodníky
a kráčí královnou snů...
Chtěla by naslouchati hvězdopravci,
protože je mladá a chudá,
a její srdce je příliš čisté,
aby si to dovedla spočítati do čtyřiceti.
Na ňadrech dýšících mořem a ovocem
touha kolébá se jí růžovou plachtou.
Edison nevynašel nic tak slavného,
jako je knoflík, jejž stačí pohladit něžně.
Narcisky rozkvétají před její chůzí
a snaží se políbit jí královská lýtka;
v barevném šeru mezi sukní a prádlem
modlí se šelest z Písně písní,
a zraky, které se lepí na toto tajemství,
nedostávajíce odpovědi na kluzkou otázku,
diví se prostovlasému pohledu,
sněženkám vonícím jako Maréchal Niel.
Jak jsou sladké tyto dívky práce,
hromadně rozkvétající na chodnících,
které se jim proměňují v rajské zahrady
mezi plotem domova a mříží kanceláře,
veselé, tklivé, vyzývavé, cudné,
ale všecky rovnou jeti na jih.
Každá si vybéře, co má ráda;
každý si vybéře, co má rád,
a láska,
uškrcená manželským prostěradlem,
kompromitovaná nočními spády,
vrací se na svět a na slunce,
na špičce zlého jazyka tančí charleston,
a růže, jimiž rozkvétá jí svět,
jsou téže krve jako revoluce,
která chce spravedlnost.
Nesluší se však,
aby dvacet let a tisíc krás
chodilo v děravých střevících
a před výklady jako před pekařem hlad.
Pro ni pavučina nahého kombiné,
průmyslový pel,
hold tělu a milenci,
hold lásce, která chce býti uměním;
křehké střevíce a něha hedvábných punčoch,
vězí v nich páry podobné lesbickým pannám,
jsou to však královny, víly, světice, bakchantky, po dvou znova objevené,
aby změnily město v taneční sál;
proměnlivý rozmar kloboučků,
tvář v jejich rámci prozrazuje postupně všecka svá tajemství;
šaty podle věčného zákona
půvabně dávající nejsnadnější hádanku,
všecky básně z továren a našeho srdce,
všecko především pro ni,
protože pracuje, miluje, věří,
a jaro v ní budí touhu po lepším světě...
Ale básník čeká na svou srdcovou dámu
jako rolník na nebeskou vláhu,
jako hvozdík na sluneční paprsek,
jako struna na jemné prsty.
A nikdy byste se nedověděli,
jaká krásná srdce přehlušují hlomoz města,
cupitajíce nemilosrdnými ulicemi
do království nekonečného soucitu,
jaké krásné mozky buší nesměle
do žaláře vystaveného pro chudé,
denně do krve zraňovány
světem a bohatstvím kvetoucím pro cizí,
kdyby básník vám to nevmetl ve tvář,
kalendáři poezie nevnutil jejího jména,
a nepřebil svou srdcovou dámou
všecky vaše ješitné trumfy!