Zelení zahrad kráčí muž, jenž se chvěje,
a jarního dne nevidí.
Slyšte, co tento muž, jenž se chvěje,
šepotem dí:
„Vidíte lesy, květiny, nebesa.
Nemohu hvězd vašich zříti.
Kvetoucí země pro mě neplesá,
mně horečnou hrůzou se chvíti.
Můj svět není svět váš, je jiný.
Cítím v něm bomby, rakety, smrtící plyny.
Nad všemi vrcholky klid – toť váš je les!
Můj les mnou lomcuje jak běs,
bouře v něm burácejí –
vím, proč se chvěji.
Můj svět je pouhý zákop jen,
střepiny žere, pije hlínu.
Můj svět je tankovou ocelí rozbrázděn,
říš rozežraných stínů.
Můj svět je smrt, jež vyje prostorem,
zahrada hrdinského lkání.
Můj svět je vše, co hrozí všem.
Můj svět je pozor a meldování
rozbitých rukou, roztříštěných čel
a rozdrásaných lidských tváří;
do lidských mozků nalit by chtěl
trychtýři bomb svou záři.
Vy o studánkách víte, o bezu a jaru,
o skřivanech, kosech, rákosnících.
Já slyším ustavičně jen zpěv zmaru
tisíců hlavní bubnujících,
vesnice hořet zřím,
rakety, vrhače, bomby a dým.
Dusím se v bahnu, a čich můj loví
plyny, jež plazí se v růžovém křoví.
Zrak a sluch zbystřeny
se na pozoru mají,
nervy jsou ztraceny,
nepomáhají.
V každičké chvíli,
a v každé vteřině,
strach ve mně kvílí,
hrůza má své žně.
Tu se bráním, tu sebou trhnu,
tu se chráním, tu k zemi se vrhnu.
Za okny všemi
a u všech vrat
strašidla nepřátelská je mi
potkávat.
Můj rozbitý svět sutinami zeje.
Jsem člověk, jenž se chvěje...“
Zelení zahrad kráčí muž, jenž se chvěje,
a jarního dne nevidí.