Vlasatý malíř červenolící
s opilým štětcem, opilými barvami
usedl do chládku na silnici
a píše klikyhákami:
„Tu na Korsice se lacino žije,
každý si to tu pochválí,
v červenci, srpnu je tu sice malárie,
leč kopřivu mráz nespálí.
Za deset tisíc mizerných franků
koupíš tu barák s vinicí...
Pozdravuj národ jelimánků
a Prazdroj s bílou čepicí...!“
Tohleto slyšet, já a moje milá!
Zbledli jsme jako stěna hned.
Jak tomu dávno, co nás uchopila
bláznivá touha jinam odletět!
Československo je sice krásná země,
tu do chládku snadno se dostaneš,
žije tu rozšafné slovanské plémě
a konsolidace je tu též.
Leč prostřednost se brzy přejí,
jsme jiné krve ty a já;
horší se věci jinde dějí,
leč nikde se tak božsky nehajá.
Ostatně gusto je soukromou věcí,
nikdo nic na něm nezmění;
my zkrátka jen peníze, a sbohem, kleci!
Na horké korsické kamení!
Na jižním slunci si Korsika hoví
v tom koutě Středozemního,
do Marseille blízko i na ostrovy
podnebí ještě víc jižního.
Španělsko, Afrika, kousíček cesty,
na tu bychom si snad vypsali,
Římem a takovými městy
bychom se ovšem nezdržovali...
Čtrnáct dní o tomhle všem víme,
čtrnáct dní jsme již nemocní,
čtrnáct dní marně přemýšlíme,
dvé horkých srdcí marně sní.
Mé milé blednou sametové líce,
já na srdci mám těžký cent...
Ten barák s vinicí na Korsice
koupí si prý pan prezident.