Mašírovali jsme...

Mašírovali jsme...
Mašírovali jsme na pláni za Dorožmou, rechts um, links um a gradaus, kehrt euch a kniet. Širá uherská rovino, k ňadrům si hlavu slož mou, v pustou mysl mi zaveď letní svůj, pokojný svit! Mašírovali jsme v lomozu komand a křiků rechts um, links um a gradaus, nieder – auf. Jak píseň míru vlála křídla větrníků. „Hlavních částí G’wehren jest osm: první je Lauf...“ 11 „Hlavy vzhůru!“ Hlava se nemůže udržeti. Zadupáváme trávu těžkou obuví. Zadupáváme srdce jako nezbedné děti. Z jasných hlasů světa ni jeden nemluví... Mašírovali jsme, dlouhé zdálo se ráno. Rozmačkanému ovoci můj svět se podobal. Náhle pod nohama tak měkce měli jsme stláno. Prudce žebříček kvetoucí zavoněl, zavolal. Zavětřil jsem jak jelen, zapomněl jsem, kde jsem. Starým úsměvem vzplála vzpupná hlava má. Kráčel jsem jak vítěz jedním krásným lesem. Volnou půdu domácí hladil jsem nohama. 12 Neznámé básně Stanislava K. Neumanna
Ve své knize válečných dojmů a vzpomínek na léto a část podzimu r. 1915, které prožil v maďarském městě Szegedu a blízké mu dědině Kiškundorožmě, ve „Válčení civilistově“, zmiňuje se St. K. Neumann o neblahém osudu, jaký potkal jednu z jeho nemnoha v té době vzniklých básní. Píše: „Téměř nic jsem nenapsal v té době, zdroj tvůrčího lyrismu zdál se skoro zasypán. Mnoho jsem přijímal, nic nevydával, zkřehlý cizí existencí. A z dvou tří básní z těchto dnů, jednu nejmilejší mi potkal ke všemu ještě zlý osud. Popud k ní dalo mi krásné poledne, když setnina vrátila se ze cvičení. Vojáčkové činili si pohodlí na svých slamnících ve velké cimře, jejíž otevřená okna vedla do farské zahrady, kde zrály mišpule, hrozny a jiné ovoce hojně. Můj soused, mladičký hoch vlídný a hezký, s myslí a tělem ještě velmi panenským, 13 svlékl se do pasu a ulehl na slamník, vystaviv neúmyslně na odiv sličnost svého čistého trupu. Nevím již, co bylo obsahem mé básně vedle toho svěžího těla... Nic mi není cizejší citově, než homosexuelní pohlavnost. Z pouhého krasocitu vyprýštěly moje verše. Poslal jsem je Viktoru Dykovi pro ,Lumír‘. Mohli jsme tehdy býti ještě dobří přátelé literární. Podle tehdejší nutnosti poslal je V. Dyk k censuře, a censor rozhodl, že jsou proti mravopočestnickým paragrafům. Nevyšly. A po dlouhé době, když jsem si na ně opět vzpomněl, jsa již v Praze, oznámil mi V. Dyk, že jich nemůže již nalézti... Nevím proč, ale právě po té básni se mi stýská a myslím, že ještě dnes byla by dobrá.“ Tolik St. K. Neumann o básni, kterou pokládal za ztracenou a na niž nezapomněl ani po tolika letech, jež uplynula od dnů strávených v Szegedu a Kiškundorožmě do okamžiků, kdy psal své „Válčení civilistovo“ a obnovoval si i vybavoval v mysli vzpomínky na své první válečné léto, podzim a zimu v Uhřích v roce patnáctém. Jeho postesknutím se až dodnes, jako vyčítavým vykřičníkem, uzavírala kapitola s historií básně, o které 14 jsme věděli jen to, co nám o niní celkem skoupě napověděl sám její autor. Dnes však můžeme tuto kapitolu doplniti sdělením, z kterého budou mít jistě radost všichni milovníci Neumannova díla, obohaceného jím o autentické znění veršů, jichž ztráty jsme s jejich autorem trpce želeli. Když jsem se v těchto dnech probíral v Literárním archivu Národního musea neumannovským materiálem, dostaly se mi laskavostí pracovníků tohoto archivu do rukou mimo jiné také rukopisy Neumannových básní, nacházející se v pozůstalosti Hanuše Jelínka. A to rukopis básně „Zlá noc“, která vznikla v roce 1916 za Neumannova pobytu v Albánii – Elbasanu a byla jím pak pod tímto názvem zařazena do sbírky „Třicet zpěvů z rozvratu“, vydané r. 1918 Fr. Borovým v edici Zlatokvět; dále rukopis první části básně, známé z téže sbírky pod titulem „M. kir. állami szemkórház“, což v češtině neznamená nic jiného než „maďarskou státní oční nemocnici“ v Szegedu, kde se Neumann, od poloviny listopadu v roce 1915 do konce ledna roku následujícího, léčil na prudký zánět očních spojivek a rohovky. K těmto rukopisům 15 dvou známých básní se druží ještě dva další; jeden pod názvem „Mašírovali jsme...“, druhý s titulem „Hoch“. A právě v tomto druhém rukopisu jsem již po letmém nahlédnutí poznal snadno s naprostou jistotou verše, o kterých se Neumann zmiňuje v citované pasáži knihy „Válčení civilistovo“. Neztratily se tedy – bohudík! A v tomto radostném smyslu doplňujeme Neumannovo sdělení o básni vytrysklé „z pouhého krasocitu“, kterou v létě roku 1915 básnicky vyjádřil své mocné okouzlení svěží mladistvou krásou, jež mu uprostřed kasárenské špíny, nudy a ubohosti byla zjevením, budíc v jeho srdci ty nejčistší hluboce lidské city a touhu chránit toto mládí a tuto neporušenou krásu prostého lidského bytí před válečnými liticemi. Rovněž rukopis básně „Mašírovali jsme...“ je cenným objevem. Také tato báseň nebyla dosud ani časopisecky ani knižně zveřejněna. Lze právem míti za to, že St. K. Neumann na ni zapomněl a osud jejího rukopisu že byl shodný s osudem rukopisu básně „Hoch“, až na to, že proti ní nemohla censura vznésti tak závažné námitky, jež by byly bránily jejímu otištění. Vždyť jejím obsahem 16 není, než čirá živelná radost lačných smyslů oblažených až k závrati důvěrně známou vůní, probouzející v mysli vzpomínku na milovanou domácí krajinu, radost, které se dostalo zejména v posledních dvou slokách krásného, typicky neumannovského výrazu i posvěcení. Celým svým laděním i dobou svého vzniku – Kiškundorožma, léto 1915 – řadí se báseň „Mašírovali jsme...“, stejně jako báseň „Hoch“, vzniklá v témže období, k „Zpěvům z rozvratu“. A s nimi tvoří obě básně významný doklad toho, že lačné Neumannovy smysly, „tito veselí, dychtiví, zmužilí protivníci“ vzdychající „zženštilé“ duše, zůstaly i v episodě „velkého válečného tažení“ zdravými smysly civilistovými, t. j. člověka „jasného mozku i prostného srdce“, jenž má v nenávisti vše, co pokřivuje, znásilňuje a poutá bohatství a krásu pozemského života – tedy i válku. A právě proto nepochybujeme, že se s oběma, dosud neznámými Neumannovými básněmi shledáme v budoucím vydání jeho poesie z válečných let, shrnované v souboru Neumannových spisů do svazku s prostým označením „1914–1918“.
17 Zbývá ještě vysvětlit, jak se rukopisy zmíněných básní St. K. Neumanna octly v pozůstalosti Hanuše Jelínka, když autor je poslal Viktoru Dykovi pro Lumír? Odpověď je, domnívám se, velmi prostá a přesvědčující. Hanuš Jelínek byl od roku 1913 po Jaroslavu Vlčkovi spoluredaktorem Lumíra a rukopisy, které do redakčních porad přinášel Viktor Dyk, procházely jistě i jeho rukama. Když Neumann se po letech, jsa již v Praze, Dyka dotazoval, co se stalo s rukopisem jeho básně „Hoch“, dostalo se mu odpovědi, z níž mohl usuzovat, že báseň, určenou k otištění, censura nepropustila a vrátila ji Dykovi, který její rukopis ztratil. Ale na rukopisu není jediné censorovy poznámky, jež by nás opravňovala považovat první část Dykova údaje za věrojatnou, ne-li nespornou. Spíš se podobá pravdě, že Dyk z obavy před censurou s jejím otištěním váhal a postoupil její rukopis, jak činíval v obdobných případech předtím i později, Hanuši Jelínkovi. A po mnoha letech si na to asi už nevzpomněl. Tak jedině se mohlo stát, že rukopisy „Hocha“ a básně „Mašírovali jsme...“, existující v jediné rukopisné versi, zůstaly, stejně 18 jako rukopisy dalších dvou zmíněných básní, u Hanuše Jelínka založeny a že byly objeveny teprve nyní. Byly založeny tak důkladně, že ani Neumannovo postesknutí ve „Válčení civilistově“, nevedlo k jejich nalezení. Ostatně, kdo ví, zda-li Jelínek „Válčení civilistovo“ četl a četl-li je, zda si uvědomil, že rukopis Neumannem hledané a oželené básně prošel jeho rukama a nalézá se dokonce v jeho archivu! Rozhodnutí o založení Neumannova kabinetu a využití odkazu tohoto básníka povede jistě nejen k důkladnému prozkoumání i studiu roztroušených Neumannových rukopisů, nýbrž i k jejich zachycení. Nepochybujeme, že takové studium i pátrání přinese objevy další, jež s pietou a láskou vřadíme do díla tohoto velkého básníka. Zatím jsme se zde pokusili vřadit do něho dvě básně dosud neznámé, které mají svou osobitou, neumannovskou vůni, melodii i tvar, v kterém se zrcadlí svým způsobem tvář básníka – civilisty, jímž Neumann zůstal i uprostřed válečných běd a hrůz.
Bohumil Novák
19 ST. K. NEUMANN Dvě neznámé básně
Vydal Československý spisovatel a Památník národního písemnictví v Praze jako soukromý neprodejný tisk k slavnostnímu otevření Síně St. K. Neumanna v Památníku dne 3. června a k 80. výročí básníkových narozenin dne 5. června 1955. Typograficky upravil a obálku navrhl Zdenek Seydl. Odpovědný redaktor Ladislav Fikar. Z nové sazby garmondem písma Garamond vytiskly Brněnské knihtiskárny, n. p., základní závod v Brně. Papír 70/100, 220, 80 g. AA 0.33 VA 0.37 40.438/55/SV 2. D-07119. Náklad 500 výtisků. 12/10. Vydání I.
E: jf; 2004 [20]