zmije
jak vznešené a sladké jsi, ó slunce,
když na divoké stráni vaříš vzduch,
a na kameni horkém zlatá unce
se rozptyluje v melodický vzruch
letního dopoledne s hudbou hmyzu
a strašnou vůní trav a borovic.
tu blaho sytosti jak oheň v kyzu
z hlubiny pohledu se line v nic,
jež s dechem země stoupá do vesmíru.
po lovných hodinách toť chvála dne
a báseň díkuvzdání, báseň smíru,
toť na svobodě hadí poledne.
a jako v kalichu, jímž, rozvit plně,
na letním slunci vyzařuje květ,
se vzdouvá vůně na chemické vlně –
tak v zubech zmije nabobtnává jed.
103
ó varujte se, šelmy nemotorné,
zkřížiti zákon hadí nutnosti.
a jaká rozkoš, ve vteřině vzdorné
uštknouti psa, jenž hrozí volnostivolnosti.
104