červnové poledne
po jarní dřině na poli anebo na zahradě
je sladko padnout na hromadu kamení či chvojí,
si lulku zapálit a hledět na zvlněný kraj,
na naše pestré skály v lomech, pampelišky v sadě,
když po siréně z vápenky se ticho s vanem spojí
v polední dumu na slunci a plachý jinotaj.
tak dlouho vesna bloudila, než zazelenala se
na chudých našich horách malých, dole po oboře,
než z oblohy se vyřinulo teplo v čistý vzduch;
tak dlouho zvadlá srdce prahla po zrosené kráse,
až bárky květů vyplují zas na zelené moře
a od mechů až do korun se ozve snubní ruch.
teď křehká iluse a pokoj června poledního
s bílými oblaky tu tanou nad nevinnou zemí,
nic nepřipomíná, že svět je krvelačný bloud.
se srdce, s prsou spadlas náhle, neúnavná tího?
nikoli, silnější jen půda, zkvetlá nadějemi,
svou vůní nutí na vteřiny aspoň vydechnout.
68