někdy
někdy rád bys prozpěvoval,
jako kdybys děcko choval,
písničku jen stříbrnou.
samá slova tence znící,
pavučinu zpívající,
říčku křehce zpěvavou.
jen aby sis odpočinul,
vzpomněl dobrot, s nimiž splynul
okouzlený kdysi zrak.
moci z květnatého stínu
u smrků či u modřínů
s hudbou plout až do oblak.
aby v marnotratné chvíli
smysly se ti měkce zpily
v rozkoš – marnou bláhovost;
jako v hříčce s tělem ženy
jsi-li touhou opojený, –
a pak sytých střízlivost.
90
jenže chvíle marnotratná
jako křehká vážka chvatná
mizí než ji polapíš;
starost, mlčení a šero
závojů ti kladou stero
na zem, kde jen živoříš.
na zem, na zem rozervanou,
plačící a ustaranou,
kde je vzácným paprsek.
píseň po něm vzletí – spadne,
zdrsní, ochraptí a zvadne,
nahlodal ji žal a vztek.
91