Ecce homo!
O pojďte sem, vy všichni kolemjdoucí, zřete – rcete:
zda znáte bol, jenž roven byl by bolu mému? –
Ha! zakrýváš svou tvář; to svědomí tě hněte, světe,
tenť časů Bůh že klne ději ohavnému
a hrůzočin tvůj do černé ti volá do paměti,
v svém kruhu na Bílé kdy Hoře zastaví svůj krok! –
O plačte, krve slzy roňte, bědné, siré děti,
já slzí nemám víc – jich žhavým bolem vysech tok.
To v odplatu mu dali, prvý žeť On spásy plamen
v těch časech zbloudilých Evropě tmělé rozduval,
a vlastní rukou s hrobů svobody že svalil kámen,
na troskách bludu její rudý pevně prapor vklál.
68
O světče mučedný, když změnils tvář svou na Táboře
a plápol z žertvy Kostnické ji polil velebou –
jak velký byls, jak vznešený v nového rána zoře
a bědný jak, když vzvěsili meč hanby na tebou.
Zde havěť hadů kolem tebe zradu zasyčela,
zde zrádná pěsť tě v podnož bídné sběře schvátila,
zde bičem luzy, pochopův se tvář tvá zkrvavěla,
tvá síla jará do dlouhé se noci skátila.
Zde na skráň bolestnou ti z trní věnec zatlačili
a dali slavnou korunu ti předkův za hanu,
o pane, odpusť jim, že věděli, co učinili,
a horší byli běsných Kalvarie katanů.
O zřete na tu bílou Kalvarii, horu bědnou:
v tom hávu zedraném ten mučenník – to národ náš!
Jaký to člověk ach! – Zrak ve sloupu, smrt v lících lednou –
tak zmíral na Golgatě ve bolestech Mesiáš. –
Ha! zakrýváš svou tvář; to svědomí tě hněte, světe,
tenť časů Bůh že klne hrůzočinu tvému? –
O pojďte sem, vy všichni kolemjdoucí, rcete – zřete;
zda jesti bol, jenž roven byl by bolu mému! –
69
JASA HRADECKÁ.