Do dáli.

Arnošt V. J. Crha Antonín Čapek Bohuslav Čermák Otakar Červinka Josef Slavomír Čipera Josef Dürich Albína Dvořáková-Mráčková Jaroslav Goll Antonie Hoffmannová Václav Hes Gustav Heš Jasa Hradecká Josef Ježek J. B. Jilovecký Vojtěch H. Jirota Alois Kotrbelec Miroslav Krajník Eliška Krásnohorská Hanuš Lejsek Ferdinand Marjánko Jaroslav Martinec Jan Matoušek Emanuel Miřiovský Berta Mühlsteinová Jaromír Nečas Julius R. Nejedlý Jan Nosek-Zádvorský František Ladislav Polák Ladislav Quis Tomáš Ryšánek Josef Sládek J. Boleslav Strahovský Václav Šnajdr Václav Šolc Josef Toužímský Žitomír Vrba Vojmír J. Wünsch Ferdinand Zahrádka August Zátka

Do dáli.
Má otčino, má drahá otčino, dražší mi všeho, co mi srdce stiská, čím oko mé kdy slzou zrosíno, – má otčino, mně po tobě se stýská. Ach stýská, stýská po té tváří milé, jak dítěti se po náruči matky, z níž vyrvalo se za svévolné chvíle jdouc za vidinou v jiném světa díle, a odpuzeno chce a nemůž zpátky. A bez útěchy bloudí cizí zemí a nemá nic, jen k vzdechu pohled němý, a jen tu noc s tím snem svým o domovu a jen ten vzdech, když probudí se znovu. O domovino, domovinko v dáli, kéž vyslovit mi lze, jak toužím zpět, 154 kéž to, co div mi prsa teď nespálí – leč marně, marně, řeč jest pouhý led, s nímž prsou žár se spojiv slzu zroní ta novou v tváři vrásku vyzebe, a skane, sehne, ty nevíš ani o ní, a já tu práhnu, pláču, hynu bez tebe. 155

Kniha Ruch 2 (1870)
Autor Josef Václav Sládek