Nevkus prý je to, řeklo se mi,
bloudění mezi illusemi,
posérství jakés’ nevlídné,
do loutek mrtvých vkládat’ ducha,
hračka to marná, vratká, hluchá,
horečný žeh, jenž ustydne.
Senilní autor touto prací
pod nohou pevnou zemi ztrácí,
světýlkem sveden na scestí.
Jaký to pustý omyl klatý,
přijmouti za vděk surogáty
za čisté touhy, bolesti.
Jaký to přehmat! Zvrhlost chtění!
Naslouchat’ bouři rozechvění,
přitisknut’ uchem ke dřevu!
Volati marně v nitro duté,
na larvě stíhat’ nepohnuté
přeletnost lidských úsměvů.
Vždyť je to sketství, útěk holý,
kterým jen chabý člověk volí
životu nějak uhnouti,
odhodit’ ducha zbroj a šaty,
ujíti v asyl jedovatý,
v pochmurné, mrtvé zákoutí.
Autore, vzmuž se, nabuď zase
zdravého pojmu o té kráse,
kterou tě život opájí,
duši máš věčnou, mysli na ni,
bídné je tvoje počínání,
jako bys hřešil potají.
Jako bys vzýval tajné síly,
aby se z hloubi objevily
k vlastnímu tvému zděšení,
jako když duch tvůj ve tmách stojí,
jako by byli snové tvoji
hrobovým váním nešeni.
Mrtvě tvé loutky, prázdně hledí,
žádal jsi po nich odpovědi,
kterou ti dlužny zůstaly;
pusty jsou tvoje řádky všecky,
není v nich názor umělecký,
ritus jen jakýs’ nekalý.
Oči tvé teskné plnil vždycky
loutek tvých posun mechanický
pažemi, klouby, šíjemi,
skleněným zrakem mdlého mžení,
v kterém se zračí to, co není
domovem tady na zemi.
Není ti možno smysl žití
v neživé sféře obnažiti,
osudných pravd se dočísti.
Neslyšíš vnitřní šepot duše,
do prázdna chřestí loutky suše,
klapání jejich čelistí.