Vyšla luna němá, siná, před tím, který neusíná,
jevíc klín svůj chorý,
nad božím se chvějíc stanem, polévajíc amalgamem
nebetyčné hory.
Vzešla nad zem černou, háje, její stopa mrazivá je,
modrým sněhem stlaná,
okrášlená hluchým kvítím, zapuzená zdravým žitím
smrtí nezískaná.
Zřela tvář svou bledou, tesknou, vodstvy, jež se matně lesknou,
do zrcadel jatou,
jako v mimosvětské záři v přítmí lodi na oltáři
extatickou svatou.