Kdo své vlasti milovatel hodnější,
Hlasy její s utěchou slýchává,
A, k ní rozplameněn, ji udatněji chrání:
Lourů nesvadlých čelu důstojnému*) dobývá.
Kdo, upění nešťastníků jsa čitedlen,
Slzou v oku, kvapí co milostný
S nebe Anděl, a staví upění, a zaháně
zůřivou nouzy pryč, balšámu na rány nalévá:
Jej přeradostný křik zachovanců zbožní,
Onť jako dobrý bůh dobré tvořil.
Důstojných umění kdo milovník ochranitelný,
Svým ramenem k jejich oltářům vede národy valné,
Jiskry budí tajené, vlast osvěcovati majícý;
Šlechtí mrav a blaží člověčenstvo, a vznáší
K důstojenství nesmrtedlníků:
Štastná Můza radostně slaví jeho jméno a valné
Národy žehnáním provodí ho vděčným,
Vzhůru v Olymp ve slávě se vznášícýho.
Kdož ale, rek jsa, co z lepšího světa záblesk,
Všech spolu těchto dobyl sobě věnců: –
– Zastav, harfo, slabé hlasy tvé! Kdo dosáhne do výše
Věčnými opěvané? Tobě mírnější kyne předmět.
Viz reka důstojného! Ve tváři mu dobrota svítí,
A vznešené čelo kryje pokoj; jeho duch jako slunce
Vzcházýcý; jeho mysl co blesk, tmy pronikajícý.
Aj! již do pole vlasti svatého se béře, a sýmě
Vezma zlaté, vznešenější rozsevač, hojně posývá
Z lůna dobroty své zemi prahnoucý, a opatřiv
Sýji mladou, otec ušlechtilý, již slavně se náší
Tam, kdež nezčíslí světové pode trůnem Božstva
Ve své slávě radostně hrají, kde Ctnosti nevadlé
Palmy vějí, kde Boží rozkoš jej v lůno pojímá.
Jenž věčné již u Tvorcova trůnu radosti požíváš,
Dobrotivý kdys mládeži otče! rač od své výše
Na spanilou shlednout svou sýji. Milostně se vznáší
Vzhůru, a hojnější sliby vzácné Vlasti podává.
Sláva Ti, Dobrotivý! Y letí syce pryč, jako šipka
V věčnou hloub časové; a národy veškery vůkol
Svého do víru berou ku tiché nepamátce potomkům:
Než, dokavadž Uměnám vlastín bude obětovávat
A přešlý zpomínati věk, v jeho vděčném srdcy
Vždy Jesenák, blaženosti naší původ, bude kvésti.