báseň bez názvu

Gustav Pfleger Moravský

Diplomatická verze Ediční verze

KNIHA DESÁTÁ.

Indessen je tiefer der Winter sich senkte...

desto anziehender schien es, in so guter Ge-

sellschaft die abnehmenden Tage zuzubringen.

Goethe.

Le désespoir vous mène au crime sans effroi.

Mad. Émile de Girardin.

Я взлрогнулъ и обернулся – то была она.

Лермонтов.

(1859.)
I.
„Z předešlých kapitol se čtenář milý Juž dozvěděl, že spisu hlavní rek...“ Tak začínati konec, ušlechtilý Je způsob u románů, povídek, Když většiny jsme díla juž se zbyli A k posledním se knihám dostaneme. Jestliže totiž zatím neusneme, Tu obyčejně krátké resumé V té dlouhé knize rádi vidíme, A co se nám as vykouřilo z hlavy, To podá krátce vzadu obsah pravý. [3] II.
I zde by jistě třeba bylo toho, Neb co jsme v prvním svazku pravili, To sotva dojímá teď více koho, Ač s láskou tehdy jsme to básnili. Od doby té se proměnilo mnoho; Leč za hodinku krátkou srdce vřelé Procítí, prožije i věky celé. Ač měnavý svět rychlých, zjevův stopy Jak hříčku marnou v zápomínku topí: Přec, když zalétnem’ v říše minulosti, Tu staré city v ňadra se nám hostí. III.
Kdo by snad náhodou si věděť žádal, Co v prvních knihách verš as ukrývá – Neb ku čtení přec verše ty jsem skládal – Ať do prvních se svazků podívá, By dále ničehož pak nepostrádal. Můj román má přec tuto dobrou stránku, Že bohděk neměl dosud na kahánku; Tak alespoň, kdo čet’ ho na začátku, Čet’ pěkně rovnou cestou ve pořádku: Jsouť mnozí, již hned půli přeskočíce Čtou konec jen, z prostředku pranic více. 4 IV.
My čtenáře teď přímo uvádíme, Ač věru přešpatné je počasí, Do Prahy opět, tehdy totiž v zimě, Že s básní tak to právě souhlasí; Co z toho pojde, brzo uvidíme. Není sic žádné krásné podívání Na zimní toiletty pánů – paní; Též našich ulic pěkné parkety, Vždy stejně proslulé juž před léty, Nic nechovají příjemného v sobě Hned v létě – což teprva v zimní době!... V.
Vždy Londýnu, tož světovému městu Se s úšklebky jen vtipně vyčítá – A my věříme tomu zlému zvěstu – Že černý sníh tam nebe poskýtá, Jenž očerňuje také ulic cestu. To věru Praha ještě nad Londýnem Dnes zvítězí svých ulic krásným klínem; Neb u nás jenom vždy sníh bílý padá, Však padnuv slávě, svojí mnoho zadá, Neb s popelem se spojiv trottoirů Panenskou barvu ztratí v smutném zmaru. 5 VI.
A my teď nikdy nevidíme více – Jak to dřív milou modou bývalo, Dokud se z elastiky na střevíce Ni jedné dílny ještě neznalo – Ty v městě Praze slavné prasanice. Když přes Příkopy, přes Koňský trh k bráně Ve stkvělé řadě panské hnaly saně: Tu bujných koní ozdobené hlavy Pestrými chocholy nám obraz hravý Před oči uváděly zašlých časů A turnýrů a hlučných na to kvasů!... VII.
Teď slyšeť jen vrzání těžkých vozů, Vlekoucích uhlí velkým nákladem, Dob nejnovějších vtělenou to prosu Jež jásá nad básnictví úpadem. Ba krásné časy slavíků a kosů, Ty přestaly, i když se jaro vrací, A staly ptáčníků se spekulací. Co může teprv zima podať?... Inu, Tu dojde aspoň zase na zvěřinu; A srdcí jemných sladké za pochútky Se postará přec zima o... žaludky. 6 VIII.
Ti naši známí celou dobu žili Jak právě mohli, dosť však vesele; Neb u Orlovských vládu nastoupily Za týden dvakrát schůzky přeskvělé, Jež pozděj se i v bály proměnily. Ty schůzky – soirée jich noble jmeno, Tak spíš co míním, bude vyznačeno – Vždy četnou společnosť tam shromáždily: Zde paní bavil se kruh velmi milý, Tam na pestrý dav milé podívání, Kde také ve fraku se stkvěli páni. IX.
Vyšínský nikdy nescházel v tom kruhu, Však vábila ho jiná zábava, Než rozprávka o státním jenom dluhu, Neb whist a piquet – hra to zdlouhavá – A jiné tretky rozličného druhu. On nedržel se nikdy starých pánů, Jenž vynášeli obchod Angličanů, A svou vlasť hanili, hned hovoříce O válkách francských, russké politice: On mladého se držel raděj světa, Kde blahá luznosť Ludmily mu vzkvětá. 7 X.
Zde různé hry, neb hlučná deklamací Lichotně šálí prchající čas, Když dámy ve kruh – v rukou lehkou práci, Ta punčošku, ta ňáké krajky zas, Ta zhola nic, když trpělivosť ztrácí – Se k žertům, ku zábavě rozsadily, A k nim se mladíci pak přidružili. Vyšínský čte, a krásná báseň jímá Tak celý kruh, že mnohá dáma dřímá; Ten – onen k lepšímu historku dává, Že společnosť se smáti nepřestává. XI.
Též s vážnou tváří dáma literátka Rozsívá vůkol slova moudrosti, A z toho pojde často velká hádka Humoru s vtipem bodnou ostrostí, A bohužel! že není nikdy krátká. Tak hraje se a žertuje a směje, A to se pokaždé vždy stejně děje; A štěstí velké, že ta dlouhá zima Též masopust a bály domácí má; A bály veřejné a bály jiné: Tak aspoň dosti snesitelně mine. 8 XII.
Neb pro zábavu nevyhnutelný je Ten masopust zimního za času; Anť mnohých rozmluv látku v sobě kryje A nalézá vždy u dám ohlasu, A proti dlouhé chvíli lék v něm žije. Tu dámy mluví o přípravách k bálu, O příhodnosti těch a oněch sálů, O šatech růžových a modrých, bílých A o ozdobách k bálům způsobilých, O tanečnících dobrých aneb nudných A o mazurkách, o kadrillách svůdných. XIII.
A jak by ušli zoufalému stavu Ti, jenž jen stranou někdy zívají, Ač dobrých společníků řídkou slávu Ze nejkrásnější zdobu mívají, Vždy myslíce jen novou na zabávu? Neb chudáci z galanterije pouhé Poslouchať musí řeči nudné, dlouhé, A ke všemu jen služně přisvědčují!... Tak aspoň střídavosti poskytují Ty drahé bály a ty toiletty Co zimních zábav nejkrásnější květy. 9 XIV.
I konversací je pak vezdy živá; A je to radosť z dáli poslouchať! Neb mosaikou krásnou řeč oplývá, Že hřích by byl, tu krásu porouchať. A tak to v městských kruzích vždycky bývá: Zde frančtinou se mluví přeukrutnou Co cukrovinkou noble a též chutnou; Mladící po česku tam mluví stranou, Či také – slyšte! – se vzdělanou pannou; Jak v babylonském zmatku dohromady Zde zas půl německé, půl české sady. XV.
Tu odpoví Vám německy též slečna, Když po česku je něco tázána;. Neb čeština je přece jen nevděčná, A za nesalonní té uznána; Ta krásná pleť k ní vždy je přenetečná, Ač také dí, že čeština je hezká, Jen kdyby nebyla tak příliš česká; Konečně mluví česky, leč jen v síni A někdy s dětmi aneb ve kuchyni. A podobných se věcí mluví mnoho, Že člověku až hlava bolí z toho. 10 XVI.
Náš Vyšínský všad obyčejně hájí, Jak na něj se to vůbec slušelo; A mnohdy rozmrzelosť darmo tají, Když se mu přitom dařiť nechtělo, Jak mnohým, již podobně činívají. Tu výhradně pak s Ludmilou se bavil A u druhých se ani nezastavil, A nestaral se více o společnosť. To arci urážlivou za netečnosť Hned druhé dámy vespol uznávaly A všelicos si o něm... pošeptaly. XVII.
Tak za bálů a četných společností Ta dlouhá zima zvolna prchala. Vyšínský nevynechal z oddanosti, Jen k Lidce den ode dne vzrůstala, Ni jedno místo blahé veselosti. Ba zpomínka ho více nepohnula, Když jeho noha v sále postanula, Kde před rokem svůj spatřil ideál; On novým žárem k Lidušce jen plál A k vůli ní noc mnohou probděl nyní A zdomácněl zas ve besední síni. 11 XVIII.
A po bálech s ni chodě na procházky, Vždy věren kráčel jejím po boku, A každým hnutím nový důkaz lásky Jí vzdával šťasten všechněch bez soků, Anť i proň jiné nestávalo krásky. Tak v společnosti paní Orlovské se, Svou dívkou hrdý, pevným krokem nese A v rozhovoru živém po nábřeží Se bere denně davem k mostské věži, A zase nazpět a pak opět dolů V tom věčně stejném – ba i nudném – kolu. XIX.
Jaroslav s milostivou paní matkou – Tak právě se to někdy hodilo – A s Orlovským šel za ním cestou hladkou, Když na nábřeží písku nebylo, A bavili se velevelkou hádkou, Jež právě na ledě se strhla blízko. Tu hladina se mění v bojovisko, A kluků bujných hustý, černý nával Šarvátku velkou k lepšímu zde dával Hrudami ze sněhu, až za výskání Se skončí – bez krve – zlé bojování. 12 XX.
To jediné jsou zbytky blahých časů, Kde poesije v zimě pučela A také na mráz rozstřela svou krásu. Vltava železného neměla Sic tehdy mostu, za to bujnou chasu. To na želízkách klouzání tak znalé, Ta točení, přeskakování stálé, To v kruhu velkém letné obíhání Zde přímo, tam zas v lehkém kolíbání Kol stěžně v ledy mocně vraženého, To vše podlehlo prose věku zlého! XXI.
Teď málo zývá pěvce slaveného Horoucí píseň, k také zábavě! *) A od Žofína s vrchu sněhového Na lehkých sáňkách – někdy po hlavě – Se nechumelí mládež stáří všeho!... Teď s večera víc za pochodní světla – Ta zábava prý před léty zde květla, Jak staří páni nyní vypravují – Se živé davy nikdy neshlukují: Těch radostí všech skrovné jen památky Nás odkazují pěkné na pohádky!... *) Klopstock
13 XXII.
Pak po procházce všickni se zas vrátí, A Orlovská tu čeká návštěvy. Tak v hlučném kruhu večery se krátí, Až temná půlnoc se v ráz objeví A vše se počíná pak domů bráti. Jaroslav obyčejně v kruhu paní Pohroužen v tiché, němé zadumání, Zvlášť když je Ludmila zde blízko něho; Tu němý výraz oka plamenného Se hloubí v půvaby té dívky milé A ssaje forem rysy ušlechtilé. XXXIII.XXIII.
Když na ni pozří tajně, tu mu rázem Kýs úpal sladký ňadra prochvívá, Jak kdyby strnul krásným nad obrazem, Jímž Rafaelův půvab provívá. Tu jeho oko tužně za úkazem Milostným dívky krásné rádo spěje A zapomíná, že to bez naděje... Ba teď ho překvapí spíš v zamyšlení Otázka mnohá, že se v udivení Ptá dvakráte a mluví roztržitě, V tom sladkobolné pohnutí hned cítě. 14 XXIV.
Když k němu dívka pojde lehkým krokem, Tu neví, má-li vkročiti jí vstříc; On odpovídá se sklopeným okem; Když pozří k ní, tu neví co má říc’, A oko mdlé se zastře slzy mokem. Pak v tváři jeho na okamžik krátký Mu zahrá výraz jevící bol sladký, Jenž s odvahou nejistým ruchem brojí A s němou touhou tajemně se pojí, Až celý boj ten v pevné usnešení Dost slabým vítězstvím se posléz změní. XXV.
Pak aniž pozorován, ihned skrytě Opustí milou, hlučnou společnosť, A konejší své srdce, všecko cítě, Co odňala mu časů nevděčnosť. A staré upomínky okamžitě Jej obestřou jak sladcí prchlí snové A budí v srdci touhy, přání nové; Pak vidí přítele, jak sladké štěstí To jeho žárné oko mile věstí, Jak k dívce on se přeblaženě kloní A vřelých citův vřelou řeč k ní roní. 15 XXVI.
Tu obejde ho jakés rozčilení, To smíšenina divná žalosti A bolu nesmírného v divém chvění, Jež dušenou se nítí žádostí A týrá srdce tužeb ve plameni. Má, smí a může druha svého štěstí, Jež sotva počalo zas skrovně kvěsti, Snad úmyslně kaliť vášní svojí? Má vzbudiť zášť v něm, jež se nevyhojí? Má v srdce zmdlelé tolikerou mukou Teď zradně sáhnouť vražednou snad rukou? XXVII.
On od té doby řídčej docházívá V ten ještě dražší nyní, hlučný kruh, A citův výheň těsných prsou skrývá, Když blíže dívky blažený dlí druh. On vyhýbá se, kde mu vnadně zývá Lichotná příležitosť kouzlem sladkým, A odpor staví tužbám divovrátkým. Vyšínský neví o tom velkém boji, Jejž přítel tají v stálém nepokoji, On zpit svým štěstím všady vidí štěstí A nedbá přítelovy o bolesti. 16 XXVIII.
Liduška stále věrna srdci svému V své lásce vidí štěstí výměnu, A podajíc se citu blaženému Si nevzpomene jeho na změnu A stejným ohněm plane k Vyšínskému. On jest jí dražší teď, že s láskou pojí Se sladký návyk milou mocí svojí. Když nepřijde, tu truchlivá hned bývá, A ňadrama juž plane touha živá, By u ní byl, by slyšela hlas jeho, A ztišila jím rozruch srdce svého. XXIX.
Po jeho boku hrději se nese, Když ručka svou o jeho podpírá. Ba sladším citem vezdy zachvěje se, A nová rozkoš se jí otvírá, Když chvála o něm i k ní dostane se. A jenom v něm svůj život ona vidí, A každá touha cíl jen k němu řídí; On její nejdražší myšlénkou stále, A kdyby – chraň bůh! – kdysi nenadále Jej osud vyrval z jejích sladkých rukou, Tu zhynula by v žalu smrtnou mukou. 17 XXX.
Tak masopust se k svému konci chýlí. Nastává nových zábav saisona, A Prahy hudební se pojí síly Dle starodávných časů zákona, A slavný koncert vábí každou chvíli. Tu mistr Dreyschock samé divy tvoří A mocnou slávu soupeřů svých boří; Náš věrný Laub, teď vzdálen vlasti svojí, O věnec lavřínový s Bullem brojí, A jeho hra, jak ze strun ludných vzniká, Vzpomínku sladkou budí na Slavíka!... XXXI.
Tak rek náš žije ve záchvatném víru Lahodných rozkoší a radostí, A sladké štěstí žádoucího míru Se v prsou jeho mile rozhostí A v zápětí svém nese v sebe víru. Vyšínský v lásce své jen vidí léky Pro všecky života zlé rány, vzteky, A v jeho duši odumřelá píseň Teď prozrazuje opěť blahou tíseň. On mnohým veršem šťastný život kreslí, Jímž všecky vášně v spánek tuhý klesly. 18 XXXII.
Tu sladkou jednotvárnosť náhle vzruší Ach! jednoho dne trpké loučení; Neb Liduška – jak se to vůbec sluší – S svou matkou odjela bez prodlení K jakési tetce, jež smrt blízkou tuší, A již Liduška nikdy neviděla. Ta nyní teprv viděti ji chtěla, A za to, že k ní přijela, ta tetka Na smrtném lůžku ji, ne beze svědka, Jak druhá matka vroucně přivítala A upřímné jí požehnání dala. XXXIII.
Též za dědičku v pěkném testamentu Ji za to stará teta určila Tož mnohých šperků, diamantů, kmentů, Že nevěděla věru Ludmila, Co s tím vším dělať. Také komplimentů By byly dočkaly se sotva látky, Jež měly stáří vlastní její matky... Že odjezdu dřív příčina tak smutná. A přenevšední byla: nevyhnutná Tu slušnosť kázala as Vyšínskému, By zůstal doma, ač je teskno jemu. 19 XXXIV.
Tak sám a sám teď procházel se Prahou; Neb Jaroslav se vrhl v práce proud, By udusil spíš vášeň přeneblahou, Jíž marně hleděl dosuď uniknouť, A city bouřné ztišil přísnou snahou!... Zatím se v kraje krásné jaro vkradlo. Zas květlo, co dřív zimou smutně zvadlo, A počaly se budiť ptactva hymny! Tu zmizel náhle každý kabát zimní, A dámy z muffů hned se vyloupnuly, A „marchandky“ juž v práci utonuly. XXXV.
A s jarem přijde také na komáry; U ženských začnou lehké rukávy, A letní šatstvo výše než al pari Hned v kursu cenu svou si postaví!... Teď vše za bránu vynese své láry. Tu bašty opět, Kanálka a Pstroška, Kam teď se s námi škrábe taky drožka, Se stanou vesměs vykýženým cílem; A tichý Podol, Nusle s Fliedermühlem, A Bubenč, Šárka, krásné Hlubočepy Teď poslouchají všecky Pražské klepy. 20 XXXVI.
Neb nastávají krásné landpartije Všech druhů a všech stavů o závod, V nichž stálých rozkoší zdroj čilý žije, Dokuď se z mládí těší mužský rod. Chtěl jsem říc’ pohlaví, to krásnější je A básničtější výraz dozajista; Však teď se každý dobrý gramatista Jen rodu drží, poněvadž věk nový Za oběť krásu dává... praktikovi; A gramatika věda je reálná A dle doslechu přerationálná. XXXVII.
Však z komárů až na tu gramatika, To věru víc než lyrický je skok! My tedy nyní raděj bez povyku Zas nazpět couvneme, kde řada slok Tu mluvila o šťastném milovníku, Jenž žel ach! najednou měl bez Ludmily V té milé Praze velmi dlouhou chvíli. Tu opět básnil... . Ty můj milý bože, Co z dlouhé chvíle člověk počiť móže?... Ten špatné verše dělá – jak já právě – Ten zoufá, ten hrá, ten má lásku v hlavě. 21 XXXVIII.
Též Vyšínský dost špatné verše kuje, Jež prý se jeho známým líbily – Tak aspoň básník každý ujisťuje – Však kritika dí přec, že nebyly Jak měly býť, což „comme il faut“ vždy sluje. Nebyly chytré, ani romantické, Ba ani národní, a nelyrické Neměly tendencí, moc jejich rýmů Též netrpěla na Proudhon-skou rýmu, Ba přemnohým jich bylo velmi líto, Že nejsou šity jedno na kopyto. XXXIX.
A přece básnil... Vždyť měl z toho radosť!... A vše co básnil, aspoň procítil, A učinil tím ovšem sobě zadosť, Ač velmi málo z toho pochytil. On básně nelhal; na jiných pak žádosť On nepsal, jak by sobě byli přáli; On psal jak cítil, jak v něm city hrály. Ba neznal jak my divou romantiku, S níž nadělá se pořád tolik křiku, Ni Weltschmerzem západním pokulhával... On k srdci pěl a srdce upoutával. 22 XL.
Ten šťastný člověk! Závidím mu věru, Že z nešvárů se vyzul svojich dob A věčných citův jasném na jezeru Si zarazil dóm nový, plný zdob!... Však dnes ho vidíme zas ku večeru, Jak prochází se s druhem Jaroslavem Tam na nábřeží hustým lidí davem. Juž delší čas s ním slova nevystřídal; Neb ačkoli jej dosti často vídal, Jaroslav změněn trval v zamyšlení, A zdálo se, že víc sám sebou není. XLI.
Bylť dnes zas jarní večer velekrásný... Vzduchem se chvělo temné bzučení, A nebes blankyt jako křišťál jasný Se klonil k zemi v sladkém toužení. Vln modré pluky pěly zpěv svůj hlasný, Jenž v dáli hlukem města poumíral. A na Petříně zvolna rozestíral Se zlatý závoj z záře slunce tkaný A přeletoval na dóm požehnaný, Jenž vzhůru k nebi rámě svoje vzpínal, Jak by snad ku modlitbám napomínal. 23 XLII.
Jak zkamenělá minulosti brána, Tak jevil se ten svatý vlasti chrám Co památka zlým časem uchovaná Budoucna tajuplným dějinám, Jíž bouří žádných nesmí tknouť se rána. A velké pole slavných udalostí Nad chrámem tane v hlučné střídavosti, Že v srdce přátel temné zadumání Bolestným dchnutím najednou se sklání, Anť v blankyt vln tak mírně nebe zřelo, Že v hledu tom se samo zapomnělo. XLIII.
Tak nalezl jsem Jaroslava s rekem, Jak mlčky podlé sebe kráčeli. Jich duše plouly v roztoužení měkkém, A vroucné vzpomínky se rozchvěly I jejich žití uplynulým věkem. Tu náhle z toho rozesnění křikem Je Delarge vyruší s svým společníkem, S nimž rozloučiv se ihned vstříc jim kráčí. Ach! jeho tvář, ta hluboký bol značí, Ten jeho zevnějšek, tak spustlý, chudý Jen smutné známky žalu jeví všudy. 24 XLIV.
Ta pyšná šije hořem skloněna je; Tu moudrou hlavu naražený teď Jen klobouk kryje; kolem spánků hraje Vlas nečesaný a ta pěkná pleť Teď divokým jen vousem. zarostlá je; Tu krásnou nohu, pýchu celé vlasti, Teď stará bota těsní dobrá z části, To oko v dumání zří prahlubokém. Svou silou podporuje každým krokem I starobylá hůl to bídné tělo, Jež kolísá se, jak by padnouť chtělo. XLV.
Oh Delargi! ty’s devatenáctého Se též stal proletářem století, Však v skutku ze zoufalství nesmírného, Jímž všecky kroky tvé se posvětí, A ne snad z mody, z juxu přesměšného! Kdo na tě pozří, tomu srdce bolí, On nepřeje si, by tě v šírém poli Či opuštěné potkal na silnici, Má-li co v kožené své pokladnici. Ó Delargi! kde kritická tvá sláva? Co za osudy prožila tvá hlava? 25 XLVI.
Delarge je mrzutý a v každém slovu Se jeví jeho mysl zoufalá! On nedbá na otázku přítelovu, Jaká ho nehoda as potkala, A mluví o smrti jen, o hřbitovu, A ptá se přátel, jakou smrť má voliť, Neb chce se v skutku co nejdříve skoliť!... „Ach Delargi?!...“ „„Ó nechte řečí sladkých, A prosím Vás, i všechněch frází hladkých; Podobná myšlénka, ta jako kotva Se v mozku usadí a vymře sotva. XLVII.
„Ten celý svět je mně jen pouhým ničím, Já jemu také nejsem nyní víc, A proto, když se takhle koulí zničím, Neuškodíme sobě vespol nic!... Já darmo světu myšlénky své líčím A darmo rozkládám, i moudrosť svoji; A snahy mé, to vidím, nevyhojí Ni zvrácenosť vši nynějšího věku. Proč déle žíť?... Ten život více vděků Pro mne tu nemá, nemůž’ také míti, A proto, slyšte, chci se... zastřeliti!...““ 26 XLVIII.
„I co to za nápad?!...“ Vyšínský zvolá; „Delargi, pozbyl’s přímo rozumu?“ „„O blahý!““ Delarge dí, zrak zaplápolá A ústa hrají v trpkém směvu mu. „„O blahý ten, kdo aspoň ještě zpola Svůj život miluje a v něm se kochá!... Však já jsem sama sebe bídná socha, Víc necítím, co může podať radosť; Za snah a bádání má prchla mladosť, A teď jsem se vším u prázdného cíle, A za to zoufám z pouhé dlouhé chvíle! XLIX.
„„Co, prosím tě, Vyšínský, co je krása? Co, o níž pěješ, láska blažící? Mně nekyne víc její drahá spása, Mně nepějí víc její slavíci! Náš věk... ten jiné věci mocně hlásá, A přec v nich hyne stálým umíráním!... Co ten tvůj život je? Ty maříš spaním Víc nežli polovici jeho délky; Pak jídlem ztrávíš také oddíl velký, A oblíkáním, čtením, ano psaním A největší čásť hloupým milováním! 27 L.
„„Co z toho máš?... A upřímně mi svěři, Zda hrozně nenudí tě láska tvá? Když k Orlovským jdeš denně ku večeři, Zda cesta tam ti není zdlouhavá?... Ty přísahy, jimž dívka jistě věří, Jsou ti tak milé, že tě stále baví? Což nehyne ti v mozku rozum zdravý Tím stálým milkováním věčně stejným? Konečně vše se stane obyčejným; To věčné k milence své docházení To musí věru býti... ku zbláznění!... LI.
„„To život tvůj a život všech je lidí. I já jsem býval kdysi takovým! Však časem člověk nahotu zlou vidí, Dá vale pak všem těm snům májovým, Neb s horováním pranic nepořídí. Tak slávu odhodí, jak hračky prázdné, Na nichž nic leč jen posměch pouvázne. Co máš z té slávy? Svět tě obdivuje A spílá spolu, pak tě kaceřuje A řekne, že’s byl takovým a takým, A odsoudí tě soudem všelijakým!... 28 LII.
„„Pak přejdou století, a ty jsi stínem; Na celé zemi změna nastane, A byť byl’s věru samým Apollinem, Ty přec neujdeš zhoubě zchystané, Až svět se zboří svojím vlastním klínem!... Tu máš tu věčnou slávu, ať jsi básník, Ať’s umělec, či obyčejný chasník; Ať’s vojevůdce, mudrc první třídy, Či člověk pošlý z lůna strašné bídy!... To je ten konec, moji druzi milí, Hleď každý kam chce: krok jen mám já k cíli!... LIII.
„„Co je ten člověk? Věru hříčkou bídnou A malichernou slepé náhody, Jež vede ho, kam zraky nedohlídnou, Co pošetilce vlastní svobody! Můž’ za to někdo snad, že mocí vlídnou Se boháčem stal aneb pražebrákem? Čím by byl boháč tížen bídy znakem? Kam by as žebrák dospěl zrozen v štěstí? Zda zločincem kdo, čili ne, to jesti Jen smutný výsledeček vychování, A náhoda pak miláčka vždy chrání. 29 LIV.
„„A teď juž s bohem! Sotva na shledanou, Či třeba po smrti tam, přátelé!...““ Tak dořek’ Delarge, obrátil se stranou A pozdraviv pak přerozmrzele Juž zmizel s myslí velmi rozervanou. Vyšínský s Jaroslavem hledí za ním. A překvapen je jeho domlouváním, Že skoro hněv mu prsa těsně oužil, Anť Jaroslav se v dumání pohroužil. Tak dlouho mlčky podlé sebe stáli A za Delargem zraky upírali. LV.
„Ten člověk skoro mne až znepokojil,“ Pak Vyšínský se ozval k příteli. „„On v skutku hrozně proti tobě brojil.““ „Sem tam měl pravdu; kéž by pracelý Svět jakous novou ideou jen zhojil! Však vidíš, Jaroslave, když tak tiše Zalétá mysl v upomínek říše; Když pomním, jaké změny se mnou dály Se během roku: tu se nenadálý Pak nepokoj hned zmocní duše mojí, A v plném srdci bol s radostí brojí. 30 LVI.
„Tu někdy také upomínka vřelá Přec vkrádá se v čas právě minulý, Jakoby vzbudiť staré touhy chtěla, Jež v prsou mojích sotva zhynuly. Tu někdy postava i vzlétne stkvělá Na temný obzor všech mých myšlének A jeví zářně nevšední svůj vděk, Jak cizí fenomén se mocí jemnou A kouzlem sladkým ponáší nade mnou, A zponenáhla průsvitnými stíny Se ke mně loudí obraz mé... Mariny. LVII.
„Ty’s nikdy nezmínil se více o ní Od toho času, co’s mi povídal, Že’s láskou horoucí kdys toužil po ní, A tak’s mé city s svými vystřídal.“ „„Tvá slova věru bol v mou duši roní! Neměl by’s z lůna prchlé minulosti Zaříkať obrazů těch půvabnosti! Co tehdy srdcem mým tak vroucně vřelo, To dlouhým časem dávno zprachnivělo, To upomínkou jen sny mé provívá, Však ve skutečnosti vší krásy zbývá. 31 LVIII.
„„Teď přál bych sobě tiché domácnosti, By v české vlasti vytoužený mír Mne dařil hojné z lůna spokojnosti A ztišil navždy srdce mého vír. Co platno to, se kochať v minulosti? Co platny jsou vše upomínky na ni? Proč srdce trýzniť prázdné pro doufání? Kéž s tichou myslí nyní po bouřlivé Mladosti najdu štěstí trvanlivé!...““ On umlk’; na mysli mu v kráse tane Hned Ludmila... a slza s oka skane. LIX.
„„A že se za cizince dívka vdala To jsem ti tuším dříve pověděl?““ „Já jsem ho v loni poznal.“ „„Když mi psala, A já se o neštěstí dozvěděl, Jímž láska má mé srdce rozervala: Tu neviděl jsem nikdy dívku více! Vše na poptávky praveno mi sice, Že s matkou Florenc navždy opustila. A v skutku prázdna byla krásná villa, Když zahnul krok jsem k místu blahých chvílí!...““ „Kam odjela?“... „„To nevím, druhu milý! 32 LX.
„„Snad matka domů, do Ruska pak jela““ „Což nepochází ze Vlach Marina?“... „„Nikoli; její matka dlouho měla – Tak pravila mi často dívčina – Svůj domov zde, že stále churavěla. Lahodné povětří těch jižních vlastí Jí navrátilo zdraví aspoň z části. Snad Vilenská svou doprovodíc dceru Pak obrátila cestu ku severu.““ „Vždyť ale vloni dívka na jih jela A u své matky jaro ztráviť chtěla?“ LXI.
„„Víc o ní nevím. Pozděj k Neapoli Jsem obrátil se na čas nějaký, A prošed rajské Italije doly A uzřev všady Uměn zázraky, Jsem opět bloudil krásném po vůkolí Čarovné Florence; té krasavice Však obraz neuzřel jsem nikdy více!““... Tu oba umlkli, a zadumání Se na jich srdce sladkobolně sklání; Však sotva několik šli kroků dále, Jaroslav zastaví se nenadále. 33 LXII.
Vzhled jeho celý jeví překvapení. V tom zvedne Vladimír svůj bludný zrak: „Nebesa“ zvolá... v křečovitém chvění Se chopí přítelovy ruky pak A v tváři barvy očividně mění. „Můj bože!... Je to možno?... Či mne šálí Můj zrak?... Či ludný obraz lže mi z dáli? Toť Marina a u váhavém kroku Jde manžel po tom krásném jejím boku!“ „„Toť její bratr!““ „Kdo?“ rek trna ptá se A vzpírá k předu svoje oko zase! LXIII.
„„Ten průvodčí!““ „Co díš? to bratr její?“ „„Nuž ano, vždyť ho z Italije znám!““ „Nebesa mocná! Což se divy dějí? Já svatosvatě na to přísahám – Či smyslů hry mne v svůj vír unášejí – Že onen mužský na Žofíně vloni Se stále držel v plesu okolo ní, A že jej dívka chotěm nazývala...“ „„To jistě mýlka, příteli, se stala!““ Vyšínský mlčí, proudy lávy ženou Se jeho hlavou mocně rozjitřenou. 34 LXIV.
On věcí běh teď sotva pochopuje A podán různých pochyb návalu Se domýšlením darmo uchvacuje A nově vzniklou mocí úpalu, Jenž v naději se v srdce jeho snuje. Tu najednou se v pestrém davu lidí Na bále stkvělém na Žofíně vidí A slyší slova, jejichž sladké zvuky Přec nevýslovné vzbudily v něm muky. Ten jejich význam, strašný proň, teď tane Na mysli jeho žalem rozehrané. LXV.
A srdce tepe jemu k rozpuknutí, A ňadra chvatně, divě se mu pnou, Až celou bytostí se mocné hnutí V ráz budí silou nepocítěnou, A srdce vzbouřené bol sevře krutý. V tom potkali se. Tu hned Vyšínského Marina uzří, nespustí zrak s něho A juž ho pozná... překvapení sladké Se zmocní dívky... pozdravení krátké S ním vymění, a krásné oči planou Převroucí touhou darmo ukrývanou. 35 LXVI.
Jich zraky v sobě dlouho, dlouho tkvěly, Jak zařeknutím sladce spoutané, Jakoby víc, než směly, říci chtěly, Jen vnitřním tužbám mile podané!... Vyšínský vnímal dívky objev stkvělý, Jenž mocnou krásou rozvíjel se před ním A vábil sladce souladem nevšedním. Marina jako Lada před ním stála, Již kouzelná moc s jiných světů svála, A její vroucí, luzný úsměv věstí Mu vřele jindy zažehnané štěstí! LXVII.
Ó stkvěle půvaby své vyvinula Za krátký uprchlého roku čas! Jak poupě na klomeni dřív se pnula, Teď celým množstvím nejluznějších kras Co plná růže zrakům pokynula. A každý vděk, jenž v sladkém spánku dřímal, Teď se sebe sám krytný závoj snímal A objevil se v celé úplnosti. Ten obraz Marinin svou půvabností Daleko předčil vše to tajné snění, V němž dosuď žilo sladké uvzpomnění. 36 LXVIII.
„Zde je můj přítel!“ k dámě rek náš praví. Marina ukloní se přemile A hned zas vznese k reku zrak svůj hravý A usměje se k němu spanile, Anť bratr její s malířem se baví. Tak dívka Jaroslava nepoznala... Ba časů zloba mnohou změnu vpsala V tu jeho milou tvář a v mužné tahy. Teď velebnější, velkolepé snahy Svou pečeť vtiskly tam, kde dříve Nyjící lásky tkvěly touhy živé. LXIX.
A srdce jeho... to se proměnilo, A vše ty žárné tužby také s ním; Tak, ač se zjevem dívky rozbouřilo, A náhle vzňalo citův prouděním, Přec kruhem míru se zas obmezilo. On jiným zrakem viděl obraz její, Ač se i jemu stkvěl dnes půvabněji; Proň ztratil však vší nevinnosti krásu, Jež v sobě chová neskonalou spásu: On a kokettu spanilou měl děvu, A přísná pýcha vřela v jeho zjevu. 37 LXX.
Vyšínský ale rozčilením zmírá A darmo proti dojmům bojuje; Marinou svůdný ráj se mu otvírá, A v srdce, kde dav tužeb panuje, Se vší svou krásou překouzelně vtírá. A celý svět se kolem něho mění Na tvářnosť novou v tomto okouzlení; A celá minulosť, a vše, co žilo Tak dlouho v srdci, to se vytratilo, A němé zapomnění nad ním tane Jak bludné stíny sotva rozeznané. LXXI.
A sladké závrať zmocní se ho nyní, Že úplně se podá toužení, Jež slabou hříčku náhod z něho činí A vleče ho k milému šílení, Z něhož jej stále rozvážnosť pak viní. Tak se i dnes zas podal proudu zcela, Jímž nezkroceně v něm jen vášeň vřela!... On neopustil Marinu svou více; Vše upomínky darmo bojujíce V něm vymřely – on přestal sebou býti, Podav se citův mocnu vlnobití. 38 LXXII.
Juž rozloučil se s druhem Jaroslavem; Po boku Mariny své jako bůh Teď kráčel pestrým všedních lidí davem, Jakby ho vznášel v nebe mocný ruch. A sladká slova v spěchu nedočkavém On střídal s damou, úryvky to sladké Tím milejší, že přervané a krátké, A doprovodiv Marinu juž věděl, Co by byl všemu světu rád pověděl, Že pěstovať smí v srdci naděj vřelou, Že lnouť smí k dámě lásky touhou smělou!... 39 KNIHA JEDENÁCTÁ.

W jego postaci zmianę widać nową.

Konrad Wallenrod.

Das Frauenbild war gar zu schön.

Göthe.

Oh! she was changed

As by the sickness of the soul...

Byron.

(1859.)
I.
Noc dlouhá ušla bez sladkého spánku, V němž Vladimír chtěl dojíť úkoje... Den vzbudil se, a chládek ranních vánků Se oknem vtíral jeho pokoje, Kdys radostí jen rozpustilých stánku. A divý žár se reka útrobami Mohútně proudí jako skalinami Tok horský v slunci sněhem rozvodněný, A neklid, upomínek pestré změny, A doufání a lítosť, vášeň, boly: To vše se hnalo strašné ve zápoly. [40] II.
On myslí na Ludmilu, na spanilosť A její oddanosť, na lásku k ní, A na jejího srdce ušlechtilosť, Na jejích citův čisté proudění, A jeho rozjitřená ducha čilosť Mu všecky její krásy kreslí živě, Tak dokonale, věrně, mile, tklivě, Že srdce divým bolem skoro puká. On procítí vše domýšlená muka, Když vzpomene si pak i na Marinu, A cítí týravou v svém srdci vinu!... III.
Tu pohloubí se v upomínky znova, A věrná paměť brzo uvádí Mu každé hnutí, všecka milá slova, A s každým místem milé pozadí, Jež mnohou rozkoš na památku chová. Tak Ludmilu svou vidí u zahrádky, Jak stála v luzné tváři úsměv sladký; Pak ji zas vidí vesském ve kostumu, Když tisk’ ji v tanci k srdci tlukoucímu, Vidí ji v divadle a v květném sadě, A všady jeví se mu v steré vnadě. 41 IV.
Pak opět vidí ji, jak na tarase Juž za večerních lehkých červánků A za slavíkův krásných písní zase, Když jiné ptactvo dlelo ve spánku, Se zastkvěla mu v nejplnější kráse! Tu měsíc svítí... on dlí vedlé děvy, A každý její dech jen lásku jeví, On opne rámě kolem bílé šije, Na jejích ňadrách sladkou touhou nyje, On cítí, jaký žár rty její dýší, A při loučení hudbu vzdechův slyší. V.
A v nejkrásnějších obrazů těch davu Najednou spatří cizí dívčinu! Jak bohyně svou pyšnou nese hlavu, On z její tváře pozná Marinu. To bujné tělo, kryto v lehkém hávu, Svůj půvab objevuje ve soumíře Jak obraz benátského od malíře. A celá scéna promění se nyní Najednou ve stkvělou a krásnou síni, A vůkol víří tanec, hudba, radosť, A v závod s rozkoší se pouští mladosť! 42 VI.
Tu vidí dámu ve sál vstupující A oka svého s ní víc nespustí! Ó jaké štěstí cítí přeblažící, Když kol něho šat její zašustí!... Konečně mluví s cizí krasavicí; On cítí, jak se lehko ručka bílá Dotýká jeho, když mu dovolila, By s ní zatančil kvapík harcující; Pak zas se vidí s myslí zoufající, Jak doprovází dámu ke průjezdu, Jak vůz unáší jeho štěstí hvězdu! VII.
On všecko cítí zas, co od té doby V horoucích tužbách pro ni vytrpěl; Jak snášel kruté osudu vše zloby A vlastním žitím povrhnouti chtěl; On cítí hrůzu duševní své mdloby, Jak rozpadl se s srdcem ve zoufání, Až nový život ve rozkošném plání Mu vzešel krásným luzné dívky zjevem, Jenž touhy smířil s zápasícím hněvem; Jak sladký mír se v nitro jeho vrátil Vše pěstě, co dřív osud v něm byl zchvátil! 43 VIII.
Tak poznal Ludmilu. Tu se mu zdálo, Že dívka ta vše touhy ukojí, V nichž jeho srdce žárné mocně plálo, Jsouc týráno vždy jimi k odboji. Teď lásky štěstí též se naň usmálo; V tom zapomněl, po čem byl blouznil spíše, A žíznivě ssál z toho blaha číše. Ba staré sny se zkonejšily v spánek, Nad ním se zachvěl zapomínky vánek!... Tu původ zapomenutého hoře Se objeví, to krátké štěstí boře! IX.
A juž zas bývalá v něm vášeň šílí Tím mocněji, že krutou náhodou Teď lehko mohl přiblížit se k cíli, S nímž minul se dřív zhoubnou nehodou!... On klne dravých Sudeb strašné spíli, Že prohrál veliký díl svého žití Nadarmo divých trýzní v vlnobití; Že za bludným se honil fenoménem Ve spěchu stále jenom urychleném, By opět v nový proud se citů vhroužil A zvěděl jen, že ještě... nevytoužil!... 44 X.
A staré lásky touhou nezplněnou Teď k Marině se srdce obrátí, A mocí časem ještě znásobenou Se city vše v něm znova rozchvátí A budí minulosť juž pohrobenou! On vidí, že Marinu dosuď vřele A přehluboce kochá z duše celé! A Ludmila?... Zdaž ji přec nemiloval? Ten cit, jejž k ní v svém srdci dlouho choval, Nebyltě láska?... Proč ji tedy vídal? Proč každou radosť s jejím srdcem střídal? XI.
Proč přísahal jí, že ji nejvroucněji A stále stejně bude milovať? Proč přislíbil jí, sladké u naději Vše štěstí její věrně pěstovať? Proč dívku každým dnem jen ohnivěji Ku svému srdci vinul v tajném přání? Ba proč v ní nítil žáru mocné plání Tím sladkým slovem, výmluvným tím zrakem? Proč hynul pro ní v roztoužení takém, Že bez ní svět proň všecek půvab ztratil, A sladký mír se v plném srdci zvrátil?... 45 XII.
A přec ji nyní opustiti může, By rozkoší mřel v jiné objetí?... Ta stará vášeň tísní jej teď úže Vždy větší mocí svého roznětí, A v boji slabém křehké srdce zmůže! Však s návratem té lásky staré žene Se neklid, starosť v srdce rozbouřené, A zároveň, jak roste vášeň jeho, Přibývá nepokoje týravého, Jenž zápasí sám s sebou v stálé vojně; Však bez výsledku, marně, neúkojně. XIII.
A jinému juž náleží Marina!... To jako černá, děsná výstraha Jej na neštěstí jeho upomíná A rodí nová muka neblahá, Ač naděj v srdci dosuď nezhasíná. Však žehravosť... ta v útrobách mu ryje. Ba jiný v rozkoších s ní blažen žije, A on ho nenávidí!... Avšak s právem?... To neví sám v svém roztoužení žhavém! Co na tom, že jinému zasnoubena? Vždyť její duše v něm je zakotvena!... 46 XIV.
Tak přešla noc. A sotva za svitání Že jarní jitro ze snů procitne, A růžný den se v touhách k zemi sklání, Juž vzbudiv slunce leskem úkrytné: Tu opustí rek lůžko v rozhárání A městem bez účelu bloudí stále, Až zastaví své kroky nenadále U svého přítele. A jeho přízni Vše sdělí přímě, co mu srdce trýzní, Vše vzpory vášně divě rozechvěné, Jež v jeho ňadrách bouří rozlíceně. XV.
Jaroslav darmo upřímnými slovy Ten všecek jeho neklid chlácholí, A našemu domlouvá hrdinovi, By jako muž vše, co v něm zápolí, A všech starých vášní zdusil rozruch nový. By neviděl víc Marinu, to žádá. Však sotva radu vyřkl, tu se vkrádá Ve srdce jeho divné touhy plání, Jíž přátelství se jeho darmo brání; Snad žeby Ludmila, k níž láska vřelá Milence uhasla, jej zapomněla?... 47 XVI.
Tu mocněji se tajná láska proudí, Již potlačil v svém srdci ztrápeném, A touhy k sladké naději se loudí A nítí žádosť v přání vzbuzeném, S nímž láska k příteli se mužně soudí. „Já ještě jednou jenom viděť musím Svou Marinu; pak spíše výheň zdusím, Jež hrozí srdci mému rozpuknutím! Pak city bouřné v mrtvý pokoj vnutím, Pak navrátím se z toho tužeb víru V tu Ludmilinu náruč, plnou míru!“ XVII.
„„Ty nepůjdeš k ní!““ Jaroslav tu zvolá V posledním zapření-se návalu, Jež skoro teď se uviklalo zpola. „„Cítíš-li ke mně čásť jen zápalu, Tu srdce tvé vší vášni poodolá, A nepůjdeš! A mé-li srdce tobě, Jež svojím’s nazval v nešťastnější době, Je dosuď draho, jako dříve bylo, Když upřímně vždy s mým si zatoužilo, A něčíms-li mé cenil přátelství kdy: Tu neuvidíš Marinu víc nikdy!““ 48 XVIII.
„Já musím!“ „„Nesmíš! Vlastní srdce tvoje Se vzpírať musí proti žádosti, Jež vrhá tě zas nové ve rozbroje!““ „Já s bohem dám jí ve své žalosti A odtrhnu pak od ní srdce svoje!“ „„A když tě opět krásou očaruje?““ „Já vytrvám!“ „„Co na to následuje? Svých divých tužeb nejsi slabé děcko? Je ti co platno rozčilení všecko? Můž’ stávať radosti snad bez naděje?... Týráním srdce nikdy neokřeje!...““ XIX.
„Mně dovolila doufať!“ „„Kdo? Marina?““ „Oh! ano!“ „„Tak? Ta bídná koketta! Což na manžela svého zapomíná, A novou zradu vrhá do světa? Co smíš, co můžeš doufať? Může jiná Se láska opět vloudiť v prsa její, Anť moje skoro dosuď krvácejí, A ona šťastna jiného je v rukou? Tak opět šálí? Opět bolnou mukou Se nové srdce trýzniť bude pro ni A v zhubné zoufalství se třeba skloní? 49 XX.
„„A svého manžela by opustila, Tak splatíc zradou mu vši oddanosť? Bodejž se sama žalem usoužila, Jímž odměňuje vroucí náklonnosť! Oh! Vladimíre, tvá-li láska byla Tak přímá ke mně, jako k tobě moje: Dej v přísahu mi svaté slovo svoje, Že k ní nepůjdeš, že mír domácnosti Nevčasnou nezrušíš svou vášnivostí! Ó slib mi to! Vše toho cítím hoře, Jehožto štěstí kleslo klamu v moře! XXI.
„„Ba znám tu trýzeň, jižto oklamání Ve bolných prsou mrzce zplozuje, A proto ruka moje tobě brání! Neb jest-li že Marinu miluje Choť její vroucně v plném zbožňování: Pak běda tobě, že’s svou vášní divou Mu otrávil vši lásku lichotivou!...““ Vyšínský mlčky stál, a v srdce jeho Se vrážel mocně slova plamenného Každinký zvuk jak meče ostrá rána, Že krvácela prsa rozervaná. 50 XXII.
A ještě stojí, zdrvělý zrak zírá V tu dálku bez konce, v to prázdné nic, Jež v pustě myšlének se otevírá. „„Nuž rozhodni se! Buďto nikdy víc Marinu nespatříš, buď moje víra V to naše přátelství se rázem shroutí! Ty půjdeš?““ „Ano!“ „„Srdce mé se rmoutí A bolem krvácí! Leč budiž tedy! Ty’s byl mým přítelem dnes naposledy! Ten bujný kmen své k tobě náklonnosti Ze srdce vyrvu do vši budoucnosti!...““ XXIII.
Vyšínský odkvapil... A věčnosť dlouhou Za toho ztrávil dne!... Když nad Prahou Se večer chýlil halíc vše v tmu pouhou: Ta utrmácen vášní neblahou A rozrušen přec nevýslovnou touhou Uzavřel v plný proud se uvrhnouti Své lásky rozkoše, v ní zahynouti!... A unutkav se – poklid zevně stroje – K obydlí Mariny ved’ kroky svoje. Tu dozví se, že krásná cizí dáma Je právě doma náhodou teď sama. 51 XXIV.
Neb její choť byl vyšel přede chvílí, Jak doslech’ s velkou radostí náš rek. Že Marina je sama: to mu milý Byl pokyn osudu. Pln vzpomínek, Jež všecky vzpory náhle přehlušily, Juž vstoupil s srdcem bouřně tepajícím. Síň byla prázdna... Hlasem šveholícím Z komnaty druhé k němu píseň zněla, A zdálo se, že sladká touha chvěla V každinkém zvuku kradoucím-se k němu Tak bráníc jeho kroku zrychlenému. XXV.
On postanul, a každý tón se vrýval Lahodnou v prsa tužná ozvěnou, A všecky slasti rázem rozechvíval, Jež tam kdy žily mocí blaženou. On blíže přistoupil, když zpěv dozníval, A roznícen tím výrazem té písně Dél nemoh’ opanovať srdce tísně A vkročil v komnatu!... Tu ona sedí Ve sladkém snění, v knížku mile hledí, Anť velké lampy dušené jen světlo V tvář padajíc tajemným kouzlem květlo. 52 XXVI.
Jak mocně krásnou dívka se mu jeví!... On pohlouben v ten obraz půvabův, Že před ní stojí, sám to ani neví, Jak omámený klamem krásných snův. Na jejích ústech hrají luzné směvy, V nichž poslední zvuk písně poumírá; A v oko krásné výraz touhy vtírá Se mocí sladkou v lehkém rozechvění, Anť líce plane v milém uzardění!... Tak krásná ve svém celém zjevu byla, Jak si ji vroucí touha vymyslila. XXVII.
Ba její zjev... ten srdce zajal celé, Neb krásou stkvělou okouzlila tak, Že zachvátila všecky city vřelé!... A její úsměv a ten žárný zrak, Ten vybízel hned ku naději smělé, By v okamžiku blízkém ihned káral, Když byl juž v srdci úpal mocně zháral. Tak její krása záchvatná a stkvělá Spíš žárně nítila, než ukájela, Jen budíc lásku vřele žádostivou, Jež hraní moc svou jenom vášní divou! 53 XXVIII.
„Marino!“ zvolá Vladimír tu rázem A přistoupí k ní blíže pojednou. Marina vzhlédne, pustíc knihu na zem, A sladkým žasem líce pozblednou, Neb trne chvílku reka nad obrazem. On bled hned pojme něžnou ručku její A cítí, že se malé prsty chvějí; On líbá ruku sladce ponechanou A prosí řečí sotva urovnanou, By vyslechla ho. Co však jí chtěl říci, To zmátlo roznícení vzrůstající. XXIX.
„Nuž, konečně jste přišel,“ dáma praví A upře naň ten svůj zrak poutavý; „Juž vzpomínala jsem, co Vás asi baví, Že Vás k nám nevede krok váhavý?“ K té sladké řeči povzdech mile lkavý Se vyvinul z těch ňader milodyšných A zmírnil chladný výraz v očích pyšných. „„Já netroufal... Váš manžel, vzáctná paní...““ „Můj manžel?... O tom nemám ani zdání!“ „„Což nejste vdána?““... „Nejsem!“ „„Pro bůh věčný! Můj hrůzný bol byl tedy prazbytečný? 54 XXX.
„„Však přítel můj, jejž jeho láska vřelá Tak sladkým kouzlem jen k Vám poutala, Je milován?““ „Já ho dřív neviděla!“ „„Když v krásné Florenci jste meškala, Tu mluviť s ním jste příležitosť měla!““ „To přítel Váš? Ten Černický?“ „„Nuž ano, Vždyť včera se mnou šel!““ „Toť dokonáno! Já vím, že Černický mne nenávidí. Však jinak nyní moje oko vidí. Snad tehdy rozmar srdce mladé děvy Zavedl k tomu, o čem nyní neví. XXXI.
„Já nevěděla, co je lásky tíseň, A vzdala jsem se slabá hříčka jen, Nevědouc také, že i krutou trýzeň Snad chová v sobě ten mladosti sen; On pohřížen jen v ideálů přízeň, Snad myslil, že co hledal, nalez’ ve mně! I mne ten zápal šálil milojemně; Však sotva že jsem v pravý život vhlédla, Ta jinou dráhou mysl má se vedla, Já poznala, že lásku neznám, ano Že blouzněním mé srdce oklamáno! 55 XXXII.
„Na přání rodičův jsem měla ruku Svou podať muži, jejž jsem neznala; Tu vytrpěla jsem ach! mnohou muku, Než jsem se mocné vůli podala, Nemajíc zdání srdcí o souzvuku. Leč hrůzné neštěstí mne z všeho boje Najednou vyrvalo a z nepokoje; Můj budoucí choť raněn s koně spádem Dokončil život ve svém věku mladém. Já nemohla dél ve Florenci žíti, Chtíc do své drahé vlasti odejíti. XXXIII.
„Má matka churavá mne bratru mému Na cestu onu s tíží svěřila; Já s bohem dala jihu překrásnému a celý rok v své vlasti ztrávila. Však teskno bylo srdci mladistvému Po drahé matce. V loni v zimě jeli Jsme opět do Vlach, v jihu zdomácnělí. Však dlouho radosť naše netrvala: Máť drahá na věčnosť se odebrala, My opustivše místa smutných strastí Jsme odjeli a béřeme k vlasti!“... 56 XXXIV.
Tu umlkla. Ty upomínky žalné Jí překrásný zdroj slzí rozchvěly. Však oči její pláčem skoro kalné Tak tajněmilým ohněm hořely, Že tím víc nítily vše touhy palné. A Vladimír jsa pohnut dívky želem Hned útěchou ji blaží v slovu vřelém; Až bolné dojmy zhynou v její hrudi. Pak opět jiné upomínky vzbudí A v krásném pohledu se kochá spolu, Tak sladký podíl bera v jejím bolu! XXXV.
„„A co jste mocné hoře vytrpěla, I jiný šílil divou bolestí! Má mysl smutkem se mi obestřela, Ba Vaše slova tehdy v neštěstí Mne vrhla větší, než jste zamýšlela! Proč, když Vás ponejprv mé oko zřelo, By sotva víc Váš obraz zapomnělo, Proč manželem jste zvala bratra svého?““ „To stalo se jen z žertu nevinného A podlé úmluvy s ním! Nemyslila Jsem, že ta slova strasť Vám způsobila!...“ 57 XXXVI.
„„Ó jakých bolestí jsem pro Vás zkusil, Co natruchlil se v stálé žalosti! Vši citův slasť jsem v bolném srdci zdusil A tak se podal zádumčivosti, Že se mi mladý život zplna zhnusil. Váš obraz sledoval mne vždy a všady, Že proklínal jsem jeho krásné vnady, Anť stále srdce mé jen marně týral! Bylť nešťasten jsem, svět se mi zavíral, A každá rozkoš v pokynutí mřela, By z ní jen větší bolesť vypučela. XXXVII.
„„Tak celý život proměnil se v žaly; Jen trýzně samo s sebou rozpadlé Mé srdce bolné zvolna užíraly; Ba zlaté naděje jen uzvadlé Se květy na něm ještě upínaly. Tu pusté prázdno vzešlo v duše lůně, Že dosuď od té kruté rány stůně; Ba zoufalosť mnou výhradně pak vládla, Že mladosť má jak výkvět mrazem zvadla! Oh! nevylíčitelný bol mnou třásl, Až poslední svit naděje v něm shasl. 58 XXXVIII.
„„A to vše pro Vás, z nedorozumění Tak užíravě ve mně bouřilo! Ó Marino! Kéž tehdy v roztoužení Mé srdce raděj sebe zhubilo!““... Marina mlčí, výraz v očích mění; Když rek ustoupí, tu je k němu vzpírá A slza kyne v nich a hned zas zmírá; Ta její ňadra jak sníh padlý bílá Se větším ruchem náhle oživila; A krásných jejich rtův to lehké chvění Jevilo vidně její rozjitření. XXXIX.
Tu přistoupí blíž a pak usmívavě Se tužným zrakem k němu podívá. „To Vaše hoře, jež jste líčil právě, To v srdci mém se mocně ozývá. Já s Vámi cítím vše ty trýzně dravé, Juž bez úmyslu jsem Vám způsobila! Nuž, teď i já Vám, co jsem dlouho kryla, Svobodně povím! Nezapomněla jsem Nikoli na Vás, ano toužila jsem Zas viděť Vás a přesvědčiť se, zda-li Jste nezapomněl na přítelku v dáli. 59 XL.
„Tak přes Prahu zas jedu. Náhoda mně Zde byla příznivou, já vidím Vás A Vaše slova štěstím dařila mne Tak věštíce jen blaženější čas. Zapuďte všecky upomínky klamné A vraťte srdce sladké přítomnosti! Já zůstanu zde déle. Oddaností Chci zplatiť Tobě, co’s vytrpěl pro mne! Však vyslyšíš též moje přání skromné? Viď, Vladimíre, že ty častěj nyní Docházeť budeš ku své přítelkyni?...“ XLI.
Vladimír mlčí. Na okamžik stane Před jeho zraky jiná podoba... Tu Marina, jíž líce rozhárané Co nejmilejší její ozdoba Jak lehká zora jitrem jarním plane, Třesoucí rukou pojme rámě jeho A zrakem plným žáru milostného, Tím zrakem nivým k Vladimíru hledí, A každé jeho hnutí vroucně sledí. A rozkochaná touhou sladce žhnoucí Mu šepce slova tajné slasti dchnoucí. 60 XLII.
Tu Vladimír k ní vzhlédne. Jak tu stojí V své plné kráse miločarovná, Jíž sněný ideál se krásou dvojí A půvabem svým sotva vyrovná; Anť lásky plamen v dmoucích ňadrách brojí; Anť ona v jeho hledu celá zmírá A vši svou duši zrakem k němu vzpírá: Tu na vše kolem sebe zapomene, Obejme dívku v vášni rozbouřené A tiskne k sobě, jakby chtěl své žití S tím krásným, sladkým tělem v jedno slíti!... XLIII.
„Ó zůstaň ještě!“ „„Zítra přijdu zase.““ „Ó zůstaň dnes! Co mi do zítřka jesť, Byť kynul mně i v největší své kráse?“ „„Je pozdě, Marino!““ „Ach! na bolesť Mou nedbáš, drahý?! Po tak dlouhém čase Tě v svou jsem náruč jednou vroucně jala, A ty juž jdeš? Či, že jsem se ti vzdala, Mne opouštíš? Ach! toho nezasloužím! Ó nechoď ještě, ať se v lásku vhroužím, Již ty mne obdařuješ, blahou činíš! Či snad mne z mojí přítulnosti viníš?“ 61 XLIV.
On zůstal... Co si dále povídali, To darmo čtenáři zde líčiti; Nu, bezpochyby že si přísahali, Že jejich srdce pranic necítí, Leč věrnou lásku, že si pak své žaly Vespolně sdělili a svoje touhy. To vše by v sobě tvořilo zpěv dlouhý. A že to každý ví juž z vlastní praxí, Ten víc, ten méň, ten předůkladně jaksi: Tu pomlčíme o slovníku frásí, Neb člověk s nimi chvály nedochází. XLV.
Při takém tête-à-tête se velmi mnoho Pak obyčejně nalže sběhle dosť, A člověk druhý den hned z všeho toho – Když navrátí se opěť střízlivosť – Nic skoro neví. Zdaž nepotkal koho Podobný osud? Zdaž ho nemrzelo, Co včera žárné slovo povědělo? Zachvácen krásou dívky okamžitě Muž přisahá v té chvíli lásku cítě; Však co se citům svým tak vroucně vzdává, Neví, že vlastně krev ho obelhává!... 62 XLVI.
Však u Vladimíra to jinak bylo. On znova šílí vášní horoucí, A cokoli dřív srdce procítilo, To hříčkou jenom bylo minoucí, By nové rozkoši teď ustoupilo. Teď on se vidí juž u svého cíle; Teď vytoužené utěšené chvíle Konečně přišly; jimi honí sebe, A hodlá pojmouti v nich celé nebe; On šílí dál a dál sny rozkošnými, Tak nové slasti ssaje za starými.... XLVII.
V tu dobu Ludmila se s matkou vráti. Ba dvakrát psala mu. Však odpověď On ani času neměl jakou dáti. Jak pomysliť má na Ludmilu teď? A jak též na ten její lístek dbáti? Ani ho neotevřel, bez okolků Jej v starý papír hodil s svého stolku, A nevzpomněl víc na ty něžné tahy, Jež nedávno mu ještě byly drahy. Ten luzný obraz dívky milující Z paměti zmizel – hvězda padající. 63 XLVIII.
Co uzřel Marinu, víc jej svět celý Nejímal ničímž v pestrém střídání. On žil jen jí, a jinam neletěly Vše touhy jeho v sladkém doufání. Jaké se změny u Orlovských děly, To nevěděl, neb nešel tam kdy více. Orlovský odejel ven na letnice, A za ním měla přijeť jeho paní. Tu starý pán též po rozvažování Navštívil Vyšínského; náhodou ho Však nezastih’, ač na něj čekal dlouho. XLIX.
Chtěl mluviť s ním, by přijel dozajista Za nimi ven; pak s ním i mluviť chtěl, Proč k nim víc nejde; nechtěl jíti z místa, Až by mu upřímně vše pověděl. Tu přijde Orlovská a hned se chystá Za chotěm na venek jeť se svou dcerou. Ta jinam myslí však, neb s tisícerou Se nesla touhou k Praze stověžaté; Jen k Vladimíru srdce vroucně vzňaté Se pnulo stále v sladkém nedočkání, Ač spolu smutek v ňadra se jí sklání. 64 L.
Proč neodepsal, když mu z Vídně psala? Proč teď, když – aspoň jí – za dlouhý čas Konečně v touhách domů zavítala, By v lásce s ním se potěšila zas, Proč darmo po něm zrak svůj upírala? Je nemocen snad? Dívka strachem hyne, A slza soucitu jí z oka plyne!... Juž Iístek odešle, v němž spěšně píše, Že je zde, že mu dává zprávu spíše; Anť divno jí; že sám ji nepřivítal, Ač jí dřív dlouhou vzdálenosť vyčítal! LI.
Pak se ho táže, zda-li zdráv je taky, A je-li, aby přišel ještě dnes. A dívka jeví nedočkání znaky, Ba náhle na to zmocní se jí zděs, By churav nebyl. Pochyb původ jaký, Ten v jejím srdci nenalezl místa. Ta vroucně milující duše čistá Nemůže mysliť na nevěrnosť ani. Tak prožila den v stálém nedočkání A doufá, těší se a truchlí zase, Však Vladimíra přece nedočká se. 65 LII.
On nepřišel k ní, a to její psaní Se neskladné mu býti vidělo A dětinské a nevčasné, ba ani Dost málo slušnosti juž nemělo. Byl mrzutý a v plném rozjímání. Teď viděl u Ludmily samé vady; Kam pohlíd’, něco scházelo jí všady, Víc hezká není; tu zas tichá byla, Tu prostinká, tu méně ušlechtilá, Tu příliš oddaná a přívětivá, Tu málo interessantní, málo živá. LIII.
A zkrátka, více v porovnání smělém Juž nedostojí zářné Marině, Jež plnou krásou ve svém zjevu celém Obraznosť nítí reka jedině. Marina vítězí svým krásným tělem I duchem bystrým zplna nad Ludmilou A všady jeví se mu přespanilou. On zbožňuje jen ji, a co kdy cítil, Čím touhy svoje po Ludmile vznítil: To z hrudi vyrval kruté bez bolesti A doufal teprv nyní v pravé štěstí. 66 LIV.
Liduška truchlí a, co mysliť, neví. Tu Jaroslav dům její navštíví A na poptávky truchlé dívce zjeví, Že opustil ho přítel vášnivý. Jaroslav darmo těší úzkosť děvy; Ba ztěžuje si sám, že změněn zcela, Že zchladla přátel láska jindy vřelá. Však proč, to v prsou věrných dosud skrýval, Neb zůstal přece tím, jímž dříve býval, A přátelství, podlehlé vášní zmatku, On v srdci svém přec choval na památku!... LV.
„Já včera opět Vladimíru psala! A vroucí prosbu v psaní připojíc, By přišel, chladnosť jsem mu vyčítala. On nepřišel. Ó kéž mu mohu říc’, Co za celou noc jsem se naplakala! Ó povězte! Vy původ toho znáte, Vám svěřil jistě srdce kolikráte, Povězte mi – ó mějte smilování – Co mu teď ke mně jíti mocně brání?... Vy mlčíte? Vy vinu jeho znáte? A mně ji k větší trýzni ukrýváte?...“ 67 LVI.
Jak smrti obraz, ukochaná, bledá Se dívka k Jaroslavu potácí; Rty suché chvějí se... dech stíží zvedá Ta ňadra, v nichžto srdce krvácí, Jež darmo v pláči ulehčení hledá. Tu uchopí se chvatně jeho ruky A bolem slov jen přervanými zvuky Jej úpěnlivě prosí, by svou věstí Jí zúplna radš zjevil vše neštěstí! „On víc mne nemiluje! Jeho slova Lichotně jiné lásku šepcí znova?“... LVII.
Jaroslav vida celou krásu žalu, Jak srdcetklivě se mu jevila, Že bylaby pohnula samu skálu, Až by se v pláči slzou rozlila, Uzavřel říc’ jí pravdu bez obalu. Ať snese spíš radš ránu nevyhnutnou, Než stálým doufáním budoucnosť smutnou By odchovala k utrýznění sobě; Ať srdce podlehne teď bolův mdlobě, Až bouře přejde, zas se vznese k puku A vytříbené dojde mírných tluků. 68 LVIII.
Tak sdělí Ludmile, jaká se změna S Vyšínským děla za ten krátký čas; Že Marina juž dávno oželená Se na neštěstí objevila zas, A stará láska že zas obnovena. Liduška poslouchá tu mrtva zpola A cítí, že té ráně neodolá; Mráz umrlčí se náhle v srdce sveze A opne žravě všechněch citův meze: Ven stojí zmužená, však v srdci žhavý Jed záhuby ji od té chvíle tráví... LIX.
A než se dvakrát slunce otočilo, Tu odjede Orlovská na venek. A hněvem nezkrotným se pobouřilo I samé srdce matky za nevděk, Jímž Vyšínský se provinil. A bylo Jí věru líto dívky zarmoucené A partije též náhle pokažené. UhohouUbohou dceru potěšiť se snaží, A nevědouc jen bolesť novou vráží Každinkým slovem v bolná ňadra její, Jež těsní tesknota tím bolestněji!... 69 LX.
Tak celá rodina zas venku žije... A jeden den tu mizí po druhém, Jak jednoduchá stejná melodije, Však smutných tónů tklivým okruhem. Liduška darmo bolesti své kryje; Neb každé slovo, každinký hled jeví Ten hluboký žal churavící děvy. Tak tichá, mírná, jako jindy byla, S svým žalem se jen k sobě uchýlila, To snášíc teskno, jež jí srdce zrývá, S truchlící myslí blouznivá a snivá. LXI.
Kam vzhlédne, tam jen tklivý smutek vidí, A mrtvé prázdno z všad jí kyne vstříc; Jen v osamělá místa krok svůj řídí, Zde slzám průchod ráda uvolníc, A spolků hluk od srdce nenávidí. Rozlehlou zahradou vždy sama bloudí A postává, kde pramen vlnky proudí; Zde rozmlouvá s ním, žaluje mu stále A zamyšlená kráčí loubím dále A trhá kvítí, u věnec je vije, Pak náhle vzpomenouc se rozhází je. 70 LXII.
Pak zasedne si opět do besídky Tam bujně na okvětlý na taras, A hladí pestré, rozpučilé kvítky A uvádíc si v paměť lásky čas Jim o těch dobách povídá povídky. A večer, když se slunce v západ kloní, Když ze vsi blízké „anděl Páně“ zvoní: Tu obrátí se v stranu ku Vyšínce, Odkuď on přicházíval po pěšince; Ona mu kyne, vítá usmívavě... A z srdce pláče, lká pak usedavě. LXIII.
A když jde spat, tu onu píseň zpívá, Již k jeho slovům sama složila; Však takým žalem zpěv se rozechvívá, Jak by se bolesť z něho rodila. Pak usne, avšak ze snův se budívá; Neb palný bol se ve samé sny vkrádá A tíži hroznou na srdce jí vkládá. V snách po něm touží, podušku svou líbá, Jak by to on byl, až se ukolíbá Zas v nový spánek slastí vytoužených, By proctla v touhách přece nezkojených. 71 LXIV.
Pak jde zas na taras a s něho dolů A v zahradě své kvítky navštíví, A zahloubena v nevýslovném bolu, Jenž zvolna leptá v srdci palčivý, Víc nezalívá jich. Když vadnou spolu, Tu tajnou radosť má z jich odkvětání, A přece pláče o ně ve zoufání; Tu uškubne je, vrhne v potok šumný A obrací za nimi zrak svůj dumný, Dává jim s bohem, šeptem k tomu přidá, By pozdravil ho, kdo ho z nich uhlídá. LXV.
Pak zas jde vzhůru k domku švýcarskému, Kde lásku svou jí prvé vyjevil; Zde vzpomíná si, jak se vzdala jemu, Když ji byl vroucně k svému boku vil, Tak s plnou duší přitulíc se k němu. A opět pláče, povídá si s lkáním, Proč se mu vzdala s celým svým doufáním, Proč jeho slovům tehdy uvěřila A v jeho srdce sebe pohroužila? A pláče zas a rukou ňadra svírá, Kde hluboký bol všecku naděj sžírá. 72 LXVI.
Tu se jí zdá, tou bolestí že zhyne; Že příští podzim listem ovroubí Ten její časný hrob, jenž jí už kyne, A s jiným světem ji pak zasnoubí. Tu vídí se v tom tmavém hrobu klíně, A podvečer, když vzejde Luna bledá, Tu zdá se jí, že někdo hrob ten hledá, Že k němu kleká, že se modlí tiše, Že podepírá hlavu o cypřiše, Že sklesne na hrob, že jej pak objímá A že jej líbá rtoma horoucíma. LXVII.
Pak zavolá hned sladce jmeno její A bude lásku vroucí slibovať, Pak sstoupí dolů a tam žádoucněji Se přitulí k ní, bude celovať Ty její bledé tváře nejvroucněji, Až probudí ji ze snův těžkých v hrobě; Pak přivinou se nerozlučně k sobě, A ona tak jej dlouho líbať bude, Až v líbání tom umře! K tomu hude Svou noční píseň onen slavík pro ni, Jenž před oknem vždy u tarasu zvoní!... 73 LXVIII.
Tak dívka sní, a večer se juž sklání, A ona ještě domů nespěchá; Tam na ten vršek touha ji pohání, Tam kyne jí oh! sladká útěcha. A ona kráčí v smutném zadumání Až na pokraj ten k hučivému háji, Kde sedadla se kruhem rozkládají. Zde postane a její vlhké oko Se v dálku hloubí s výše přehluboko, A vidí sady, vidí louky šírné A lehké pohoří a doly žírné. LXIX.
A uprostřed se modrá řeka valí, V níž poslední svit slunce umírá; Tam v dáli v dým se bělavé vsi halí, Za nimiž týmě skal se upírá. A těmi doly zavlhlé se braly Lidušky zraky více ku západu. Tam na pahorku ke skal dutých skladu Se Vyšínského dvorec bílý vzpínal, Na svého pána v dáli upomínal; Tu slunce vrhá poslední své pršky Na střechy červené a stromů vršky. 74 LXX.
Liduška mlčky k tomu dvorci zírá A všech těch krásných dob si vzpomíná, Jež prožila tam podlé Vladimíra!... Teď tam všad mrtvo... slunce zhasíná A nade dvorcem tma se rozestírá. A spánek hluboký se vůkol hostí A slavík kvílí nad osamělostí... A živé světlo... to se v oknech valných Nehoupá vesele; z těch kolosalných Hlubokých stínů úžas k dívce vane, Jak z říše dalné, cizí, zažehnané!... LXXI.
Tak dlouho, dlouho dívka v dvorec hledí, V němž mrtvo teď, jak kdyby vymřelo Vše štěstí v něm, a každý koutek sledí, Kde blahem srdce se jí zachvělo, A kde s ním seděla ach! naposledy! A ona cítí polibek horoucí, A ona slyší lásky slovo vroucí, Co jí tam pravil na tarasu výši! Oh! darmo srdce rozbouřené tiší!... Sotva se zpamatuje, lítosť zřavá Se kotví v prsou, kde mír dokonává!... 75 LXXII.
A sotva stojí. Na kámen se blízký Uvrhne dívka v srdci zoufalá, A nevidí, že v oknech dalné vísky Se světla večerní juž houpala, Že noc se chýlí vůkol na dol nízký. Tak celá v hoři pohrobena byla, Že, zda-li žije, více necítila; A její myšlení a její city A každý obraz okem odekrytý: To vše se v jednom stíhalo jen kolu, To vše se hranilo jen... v moři bolů. LXXIII.
A v sobě skleslá hlavu podepírá O slabou ručku v lehkém ohnutí, A oko, ježto v slzách horkých zmírá, Jeví to celé její pohnutí! A jedna slza druhou s oka stírá A po té krásné ručce bělostkvoucí Svou bére smutnou cestu. Vlasů snoucí – Se kotouče kol krčku labutího Se kradou vánkem větru večerního, A chladí ňadra divě pracující, Že snad v nich... puklo srdce milující. 76 LXXIV.
Tak nalezl ji za nočního šera Sám Orlovský u háje šumného. A prochvěla jím bolesť tisícerá Z pohledu toho velestrastného! Však v jeho náruči se sotva dcera K životu vzkřísí z mdloby probuzená: Tu opět tichá, mírná, nezměněná Po jeho boku přitulená kráčí. Jedinká slza oko nyvé zmáčí, Jak kdyby smutnou náhodou snad byla Tam zapomenutá se zavěsila!... 77 KNIHA DVANÁCTÁ.

C’était un de ces gens, qu’on nomme bons garçons.

Mad. Émile de Girardin.

...her mind

Had wander’d from its dwelling.

Byron.

Wymknął się... i nikt o nim nie wie.

Mickiewicz.

(1859.)
I.
Pan baron Zvolský, o němž jsme se dříve Juž tuším někde v verších zmínili – Ostatně litujem’, že z nevážlivé Jsme netečnosti s ním se zpozdili – K Orlovským docházel teď velmi živě. Tam návštěvy zas nastaly z všech koutů. Dnes hosté z města, zjitra z blízka jsou tu, Pozejtří zhola cizinec se hatí, Jenž hospodářství Orlovských chce znáti. Tak opět starý život sem zavítal, A novou tvářností dvůr celý vzkvítal. [78] II.
Však veselosť a nenucenosť milá A lehký přídech bujné radosti A pravá zábava dům opustila. Ti lidé přišli spíše z dvornosti A zase šli, když doba k jití byla. Však každý stěžoval si svému druhu, Že něco schází letos tomu kruhu; Domácí paní že je starostlivá, A dceruška že málo v kruhu bývá. Sám Orlovský že v její přítomnosti Je tísněn jakous temnou truchlivostí. III.
A všem je divno – také se hned táží – Že Vyšínský tak dlouho prodlívá; A většina ni neví, že tak vráží Vždy dýku v dívky ňadra truchlivá, Jež ubohá se přemoc’ darmo snaží. A kdo snad ví, co nedávno se stalo, Ten lituje, že se to nepodalo, Ba ostrým jazykem též přísně soudí. Pak všeliké se klepy mocně proudí I s úsměšky při kávě v milých radách, Všad o Vyšínského se mluví vadách. 79 IV.
A opět počnou nových záletníků Juž náběhy k Orlovským ze všech stran, Však nemoh’ nikdo říc’ z těch nápadníků, Že od Lidušky je snad milován. Ta dívka, láskou chorá, všemu křiku A hluku společnosti vyhýbá se A v tichou komnatku svou zavírá se. Zde pročítá vše, co Vyšínský čítal, Když před polednem někdy k ní zavítal, Každinké místo významné a krásné A všecky tužkou znamenané básně. V.
A zde si tvořívala vše ty světy, Jež skutečnosť ach! hrubě zmítala; Zde k srdci svému upomínek květy Vadnoucí žalem vroucně poutala, A málo dbala všecky o zálety. Ba dosuď jenom svého Vladimíra V celistvé lásce v srdce uzavírá, A myslí stále naň a doufá stále, Že v její pokoj vstoupí nenadále, Že poletí jí v náruč rozestřenou A navrátí jí lásku drahocennou. 80 VI.
Však čeká darmo; naděj po naději V tom srdci teskném zvolna odkvětá; Ba dívka po něm mře vždy toužebněji, Anť za ním mysl stále zalétá. Ty nesplněné touhy ztrmácejí To srdce churavé a mysl kalí, Že často divným obzorem se halí. Tak Liduška se stane zádumčivou, A s sebou mluvíc bývá často snivou, A v žalosti se vrhnouc v náruč otci Pak štká a pláče třeba do půlnoci. VII.
A paní Orlovská ji trpěť vidí A darmo snaží se, ji ukojiť; To, co Lidušce v chorém srdci vřídí, Oh! nemůž’ nikdo těchou vyhojiť. Tu chce ji matka opět mezi lidi A ve společnosť vodiť k vyražení, By dívka došla spíše zapomnění. Liduška třeba k tomu všemu svolí A na návštěvy jezdí do vůkolí: Však na cestě a v kruhu známých tichá A beze slova je a smutná vzdychá. 81 VIII.
A že se známí pořád stejně ptají, Co schází Lidušce, když přijde k nim – Ačkoli všickni toho původ znají – Tu dívka návštěvám těm týravým Se vyhnula pak po vůkolním kraji A nenutí se více ku vycházce. Tak sobě zas a přeneblahé lásce Je chorá dívka zcela ponechána; Však milá úleva jí tak je přána. Neb ve svém neštěstí, jež může skrýti, Teď o samotě šťastnější se cítí. IX.
Tak ji teď Zvolský častěj a rád vídá; Ba tím svým zjevem strastně sklíčeným, Jenž všady tajný půvab opovídá, Jej tím víc kouzlí. Řečem zkroušeným, V nichž každé slůvko její bol jen střídá, On slouchá rád a povždy pohnut bývá. A když se v její nyvé zraky dívá, Tu se mu zdá, že něco v srdci cítí, Co nemůž’ jaksi slovem povědíti, Co jej k ní táhne budíc sladkou žádosť, Již počila kdys jeho dávná mladosť. 82 X.
Juž starým mládencem jej sice zvali – Neb prožil asi pětatřicet jar – Však v srdci, kde dřív vášně bouřívaly, Mladosti bujné ještě vířil žár, Jemužto dámy sotva odolaly. Neb dámy, zvláště starší, velmi rády Své zadávají zvadající vnady, Když nezažily lásky své červánků A mají s krásou svojí na kahánku. Tak Zvolský životem galantním slynul, Že toho užiť sotva opominul. XI.
On byl muž moudrý, baron ještě k tomu, A dosti úhledné též jmění měl; A ač pocházel z šlechtického domu, Přec na šlechtictví mnoho nedržel A nevynášel se s tím pranikomu. Měl hospodářství rozsáhlé a vzorné A pěkný zámek, koně převýborné; To jediné však lidé na něm haní, Že milovníkem honby, hezkých paní A také psů, leč to spíš z dlouhé chvíle A trochu z mody, trochu z marné spíle. 83 XII.
A ve vůkolí baron Zvolský všady Byl odjakživa prvou osobou, A ačže nebyl bez nejmenší vady, Přec v kruhu známých pravou ozdobou. On rád poskýtal všem své dobré rady, Byl milován též od vlastního lidu A ulehčoval tomu, kdo měl bídu. Bylť také údem mnohých společností, Jež nejvíc slynuly svou učeností; On mluvil česky, psal německy špatně, Neb jakýs Francouz vychoval jej zdatně. XIII.
Však jeho největší ta chyba byla, Že s sprostým měšťáctvím vždy zacházel; A k tomu pověsť ještě připojila, Že mnoho peněz proto vyházel, By na zámku – toť choutka přezpozdilá – Urovnal krásnou sbírku starých zbraní! Pak že měl v umělém tam urovnání I jiných starožitných věcí řady, Jež považoval pravé za poklady. Tak památky prý vlasti pilně sbíral A z rozmaru je světu uzavíral. 84 XIV.
Však těm, kdo lásku k takým věcem měli, Je povždy ukazoval velmi rád, A všecko, co mu o nich pověděli, Si pilně zaznamenal častokrát A takto složil komentář si stkvělý. Tu poznenáhla seznal děje vlasti A zamiloval si je z velké části, Stav zvolna ctitelem se časů dávných A mocných skutků svojich dědů slavných; A v čem ho vychování zanedbalo, To z rozmaru se jeho... hříchem stalo. XV.
A proto přilnul k svému lidu taky A ctil v něm lepších časů památku, A k jeho potřebám strostné zraky Hned vodil od prvního počátku, Když starých kronik pohloubil se v braky. Za to mu arci všickni vyčítali, Již blíže jeho statku přebývali, Že podivínem, žeby k Vyšínskému Se dobře hodil, ku sousedu svému; Že jeden blázní a neméně druhý, Že žijí do světa vší bez zásluhy. 85 XVI.
Však Zvolský právě poznal Vyšínského, Když v největším byl tehdy zármutku. Tu nezlíbil se mu ten život jeho Bez pevné snahy, všeho bez skutku; On viděl člověka v něm blouznivého, Jenž pro minulosť budoucnosť si kazí A v přítomnosti cíle nedochází; Jenž pro samý cit k skutku nedospívá, Pochybou světy, jež si tvoří, zrývá; Jenž dob svých neštěstí v svých prsou hostí, Však z nich vším zoufalstvím se nevyprostí. XVII.
Tak několikrát jen s ním pohovořil, A oba rozešli se lhostejně. Když pak se pozděj Vyšínský náš dvořil Lidušce – a to ne beznadějně – Tu zbytek souhlasu se u nich zbořil, A Zvolský zřídka k Orlovským zavítal, Ač upřímný přec dům ten nezamítal. Však teď, když dozvěděl se dosti časně, Že láska dívky přešla přenešťastně: Tu častěj k Orlovským zas docházíval A vezdy vítaným jim hostem býval. 86 XVIII.
A za krátký čas úmysl svůj zjeví A žádá bez okolků v odvaze Pak o nezaslíbenou ruku děvy... Tu nastaly hned velké nesnáze, Že paní Orlovská co činiť neví. Sny dávné sic a milé tajné přání, Jež v srdci pěstovala bez ustání, Se rázem krásně vyplniti chtěly A slibovaly konec velmi stkvělý; Však dívky odpor nezvratný a stálý A smutek, slzy tomu zbraňovaly. XIX.
A Zvolský hleděl zlíbiti se děvě, By v zapomínce city prahnoucí Se zotavily novým ohěm k zlevě. Tak náklonnosť svou stále rostoucí K té milé, zadumané dívce jevě, Vždy rád i v její společnosti býval; A v srdci jeho žár se rozehříval, Jenž dávno zapomněl své první doby. Ten celý dívky zjev pln tajné zdoby Se vhrouží v jeho nyní chladší duši, Že pravé lásky sladký příchod tuší. 87 XX.
On znal tu strasť, jež dívku smutnou tíží, Že nešťastnou svou láskou trápena; A právě proto vroucněj k ní se blíží. A když tak před ním sedí zkroušená: Tu vezdy na ni s pohnutím pohlíží. Neb ona tím víc jeho srdce jímá, Čím méně si té jeho lásky všímá. To je mu pikantní; neb uvyk’ všady, Kde obdivoval krásných ženských vnady, Hned zvítěziť a po vítězství snadně Hned zapomenouť na ty krásky vnadné. XXI.
Však zde mu odpor sladkou přítrž činí, A čeho se dřív skoro obával – Že dívka se mu podá, třeba nyní Jí bol pro lásku marnou ovládal, Jak zkusil toho mnohé u dívčiny – To nestalo se tehdy. Z toho soudil, Že hlubších citův zdroj se v srdci proudil, Jež v upomínkách vroucně touží dosud. A proto ctil ten dívky krutý osud, A její srdce tím víc obdivoval, Až do dívky se v skutku zamiloval. 88 XXII.
Však Ludmila víc z smutku nevychází. A marné domluvy jsou matčiny, Jež, čehož mají docíliť, spíš kazí!... Liduška mlčí; úsměv nevinný To mlčení vždy mluvně doprovází, Z něhož se posléz bolné slzy vinou, Že útrpnosť má matka nad dívčinou; Ba nesmí ani ještě k tomu všemu Slovíčka pronésť proti Vyšínskému, Sic dívka běduje a za něj prosí A oči novým proudem slzí rosí. XXIII.
A ona stále staré na procházky Se za večera z domu vykrádá A navštěvuje všecka místa lásky, Kde jaká vzpomínka se rozkládá, Kde z houštin ptákův bolnozvučné hlásky Jí tajemnými věsťmi povídají O jejím dávno zašlém lásky ráji. A den ode dne větší zamyšlení Se zmocňuje jí na vše v zapomnění... A na blouznění, stálou na truchlivosť Pak nebezpečná sledí zádumčivosť. 89 XXIV.
A se slzami v oku na ni zírá A s rostoucí jen stále starostí Sám Orlovský, a krutá bolesť svírá Mu měkké srdce v tklivé žalosti... On zanevřel i sám na Vladimíra, Že lehkovážně uvrh’ ve bolesti Lidušku zmařiv mladé její štěstí. A přece doufal, každý den se tázal, Zda na Vyšínku z Prahy pán co zkázal: Však starý správce vždy mu odpovídá, Že letos pána venku neuhlídá... XXV.
Vyšínský zatím v rozkoši a v lásce Jak blahý šílenec se potácí, A oddán zcela kouzelné své krásce, V tom víru mladý život utrácí, A nedbá, že má vlastní štěstí v sázce. A celá minulosť... ta v nivec splývá, Jak říše snův, kde svět se klamů skrývá; Proň není budoucnosti, není času; Neb v Marině on vidí vši svou spásu, V ní nejstkvělejší přání vyplněno, V ní vše, co nosí blaženosti jmeno. 90 XXVI.
On myslí s ní, on o ní blouzní za dne, On probdí noci a jen o ní sní, Neb ona v něm vším srdce tlukem vládne. On touží – vzdálen jí – jen stále k ní, A rád by umřel u náruči vnadné, Kdyby v ní věčně mohl odpočívať A srdce žár na srdci jejím shřívať; Ba dal by za’to rád i věčnosť celou, Kdyby tak na rtech, ztráven láskou vřelou, V tom sladkém palu vydech’ duši svoji A všecky touhy ztopil v tomto znoji!... XXVII.
Marina stále všecky svoje vnady Přesladkým způsobem tak rozvíjí, Že ví ho poutať přepůvabně všady. A když snad jedno kouzlo pomijí: Tu opět jiným kryje jeho vady. Tak Vladimíra mysl běžnou, hravou Vždy novou krásou lepě usmívavou Zabývať ona umí, sladce nítiť, Že srdce jeho musí vždy víc cítiť, Než právě cítilo... a jedno přání Zas druhé budiť v sladké umírání. 91 XXVIII.
Marina ví, že tak je lásku jeho Si udrží vždy v stejném plameni, Že věčný boj jen ducha ohnivého Za novou rozkoš stkvěle odmění, By znova rozňal pramoc žáru všeho. Tak Vladimír, vždy vítěz zvítězený, V tom stálém zápasu je bez odměny A vřele toužiť nikdy nepřestane. A cítě trýzně sladce uchystané Vždy nový ruch, je obmezen v svém přání, Jež vzniknuvši, přec vyplnění brání. XXIX.
Tak jenom horoucí své lásce žije A v Marině své jímá celý svět; Vše kolem ní se v krásný věnec vije, Na němž se věsí každé touhy květ! Tak srdcem jeho ona vlastně bije. On zapomene na všecky své snahy, Jež řídily dřív jeho žití dráhy; A vlasť... ten ideál ach! smutný, žalný Víc v srdci nenítí proud citů palný, Jenž dříve háral mocí ušlechtilou Bujného ducha každou velkou silou! 92 XXX.
A Jaroslava druhdy mileného, Jenž druhým jím byl v jiné osobě, Víc nevážil si jako druha svého; V té záchvatné a sladké ve mdlobě V něm odpůrce jen viděl nevěrného, Jenž úkor proti jeho lásce stavil, By ho jen štěstí kýženého zbavil. Tak přítel, čestné snahy, vlasť a sláva, To všecko s jeho srdce opadává; On v lásce horoucí svou krásou půli Sám pohřbil pozbyv činů sladkou vůli.... XXXI.
Tu navštíví ho jednou odpoledne, Když právě blouznil milém ve snění, Najednou Delarge. Rek náš skoro zbledne, Zděsiv se z toho jeho zjevení. Pak překvapené zraky opět zvedne A tázavě je k Delarge-ovi vzpírá. Tenť rámě své mu vstříc juž rozestírá: „Ty divíš se, že na živě jsem dosud!? Vidím to, vidím! A ba divný osud Zde na světě tím člověkem vždy vládne, A jeho moci jsou přec přezáhadné.“ 93 XXXII.
„„Prosím tě, Delargi...““ „Oh! ano, já vím, Co se mne, příteli, chceš tázati. Ty divíš se, že žiju?“ „„Ano, pravím!““ „Nuž, povím vše ti; ovšem hádati By’s mohl dlouho! Avšak věz, že slavím Ty dni své, abych tak řek’, z mrtvých vstání!“ „„Nuž povídej!““ „Ba bez okolkování Ti řeknu vše! Ty víš, že nedávno jsem Byl velmi nespokojen se svým losem A že jsem ze zoufalství ukrutného Chtěl života se sprostiť přenudného. XXXIII.
„Ten spleen a Weltschmerz hanebný a perný, Jenž nedávno mé nitro nafouknul, Jen ve mně vzbudil úmysl ten černý, Až mne i k samovraždě ponouknul. A já jsa úmyslům svým vždycky věrný Chtěl jsem vypáliť moudrý mozek sobě. Však zastřelení sotva ku ozdobě By bylo sloužilo mi po mé smrti. Že slávy nedojde též, kdo se škrtí – A já chtěl přece, blázen, slávu taky – Tu vymýšlím hned způsob všelijaký. 94 XXXIV.
„Po dlouhém, dlouhém teprv rozmýšlení Jsem zvolil zvláštní způsob záhuby! Tenť jistě by byl mému usnešení A věku našemu, jenž na ruby Pořádek všecek i obracuje denní, Přec navždy ke cti nevýslovné sloužil. A teď jsem tím víc po smrti já toužil; Mně byla milejší teď: neboť hlavně Jen originální já smrtí slavně Jsem skončiť chtěl svůj život zvadlý; ztuhlý, A k tomu Radnické jsem zvolil... uhlí. XXXV.
„Ba uhlím, ježto devatenáctého Je prvou pra-essencí století, Chtěl skončiť jsem vše strasti žití svého Tož odpoledne asi o pěti. V ten den jsem vypil vína Tokayského, Co stačila má celá pokladnice. Pak zavřel jsem se pevně do světnice A dal si zatopiti uhlím notně, Že praskalo to strašně v celé plotně. Domácí lidé se sic divili mně, Že topím v červnu právě jako v zimě. 95 XXXVI.
„Já zavřel kamna, když se rozhořelo, A ucpal každou dírku v komíně, Že uhlí žhnoucí do pokoje mělo Svým výparem teď přístup jedině. Tu srdce mé se heroismem chvělo! Já z blízka viděl smrti ve tvář bledou, A prostředky, jež v její náruč vedou. Tu živý mráz mi projel všecky kosti A zaryl se mi srdce hlubokosti; Však mysl odhodlaná novou sílu Mi dala v každou tepající žílu. XXXVII.
„Tu rozložil jsem se ti na kanapé A černou kávou nítil odvahu... Můj nos juž výpar z uhlí v sebe lape, Já smrť a život beru na váhu A cítím, že proud žití mého kape Jak s skály voda, když vysýchá parnem. Mé čelo koupá se mi v potu žárném, A strašné horko obstoupí mé tělo. Tu Heine-a jsem popad’, v němž se mělo Teď všecko hoře mé až na dno ztopiť, A duch můj ze zoufalství k spáse vzchopiť. 96 XXXVIII.
„Tu výpar počal na mne účinkovať. Já zapálil si tabák turecký A počal kouřem pokoj zahalovať, Že rozstíral se vůkol na všecky Zde věci! Tak se zdál mi prorokovať Tu věčnou tmu, v niž smrť nás ubytuje. Tu nové horko mnou se rozstupuje, A myšlénky se počínají kaliť A v hustý závoj nesmyslů se haliť. Já odhodil pak Heine-a a dýmal, Že nic leč tmu jsem vůkol nevyjímal! XXXIX.
„Tu rozsvítil jsem... Při světle jsem kouřil Pět minut; pak jsem péro uchopil, A svoje zraky na chvíli zahmouřil A ve říše se divů potopil. Proud nadšení se v prsou náhle vzbouřil; Já napsati chtěl poslední myšlénky, By vydaly se jako upoměnky Na poslední mé chvíle po mé smrti. V tom však juž mdloba šeredně mne škrtí: Já všecky myšlénky své náhle ztratil A mudrctví vše prázdnou hlavou zplatil. 97 XL.
„A v tom jsem velkou kritiku chtěl psáti Co krásný, poslední zpěv labutí: Však nechtěla mně myšlénečka státi V tom věru překritickém pohnutí. A když jsem namočil, musil jsem vstáti; Neb rázem se mi hlava zatočila... Mně přišlo nanic... noha vykročila... Já s heroismem zrovna k oknu kráčel A pěknou frázi o smrti vytáčel; Pak v divém bolu jsem své čelo zvraštil A odhodlaně... v blízké okno praštil. XLI.
„A mrtev as dvě hodiny jsem zíral Pak s okna dolů v hlučnou ulici, Až přede mnou se svět zas otevíral!... Tam byli kluci na mne čumící, Z nichž jeden v smíchu ruce ke mně vzpíral; Pak všickni zahoukli a ti tam byli A ještě z dáli na mne zahrozili. Leč já se zabrav ve filosofické Myšlénky nedbal o hry uličnické, Až teprv vidím zotaviv se více, Že za dne vlez’ jsem noční do čepice. 98 XLII.
„Tu sám se uhnu ihned do pokoje A divím se, že ještě žiju dnes, Pohlíže na sebe a šaty svoje. Leč najednou mne pojme divý zděs, Když na mých knihách utkví oko moje. Já v nadšení otevru dvířka pece A ruka má ty knihy v pec tu mece, A kritiky vše, články literární O nevyšlých juž spisech oheň parný Objímá ve svou náruč záhubivou A k tomu syčí hudbou strašnou, divou. XLIII.
„V tom myšlénka mne věru velkolepá Najednou celým nitrem projela – Mé srdce na to nehorázně klepá – Až v usnešení ve mně dospěla!... Ba každá žíla šíleně mi tepá, Když myslím na okamžik krásný nyní, Jenž před světem mne velevelkým činí! Já předsevzal si, literární pole Opustiť zcela, počiť v jiném kole!... Ať českou literaturou si vládne, Kdo nemá více jiné snahy žádné. 99 XLIV.
„Já jiný cíl si zvolil teď a ve dne A v noci jemu věren zůstanu! Já lid náš budu šlechtiť bezprostředně, S ním zacházeť, nedbaje na hanu, A mírniť budu jeho strasti bědné! Ba věř mi, příteli, že chvíle krásná, V níž hnula tato myšlénka mnou jasná, Mne zúplna a na vždy převrátila A z všeho bláznovství též vyprostila. Já cítím věru plnou v sobě sílu, Bych obětoval lepšímu ji dílu!... XLV.
„Ten Weltschmerz západní nám nepomůže, My s jarým duchem v národ musíme! Jen tak se v ovoce květ snahy vzmůže, My dobydem’, co denně tratíme! Teď, vidíš, k Zvolskému lnu teprv úže, A k němu táhne mne to, s ním já budu Upřímně rokovati o osudu, Jenž šlechtěním lid poznenáhla vznese! Pak nová éra nám všem zableskne se; My zvítězíme; víc než v sázku dáme, Pak z toho boje krásně vyzískáme! 100 XLVI.
„Na statek Zvolského se odeberu, Anť s baronem jsem vše juž vyjednal. Opustím Prahu zítra ku večeru, Kde jsem teď navždy zbytečným se stal. A moje jméno ode dneška věru Se ze žijících literatur ztratí; Však za to krásná, velká snaha vrátí Mně sebevědomím ten slávy podíl, Za nímž jsem na nepravých cestách chodil; Tím vyzuji se ze všech tužeb marných A dobudu i sobě věnců zdárných. XLVII.
„A abych úplně svůj život změnil, Tu věz, že zítra jasným porankem – Jindy jsem ovšem ještě v loži lenil – Svou svatbu slavím s prvním červánkem. Dřív manželství jsem nikdy neocenil, Však teď to jinak!... Zatím s bohem budiž! A o mně, bratře, teď jak už chceš, sudiž! Snad na Vyšínce se zas uvidíme A o všem obšírněji promluvíme! Leč teď buď zdráv! Chci ňákým překvapiti Nevěstu darem... musím tedy jíti!“... 101 XLVIII.
„„Přeji ti věru velmi mnoho štěstí, Buď zdráv a živ a věren snahám svým!““ „Že zůstanu, to bratře, svato jesti, Jak že se jich víc nikdy nespustím! Však à propos, slyš! nemohu to snésti, Aniž bych tobě o tom se víc zmínil. Ty s Ludmilou jsi dobře neučinil. Ty’s v slovu nestálý, můj drahý synu! Orlovským namíchal jsi medicínu, Že všickni mají na tom skoro dosti, A že dům jejich je pln truchlivosti. XLIX.
„Liduška tratí den ode dne více A v strašnou zádumčivosť upadá; Ba opouští juž krásný růměn líce, Anť celá dívka bolem uvadá. Však s bohem buď! Ty’s tím vším vinen sice, Leč nemůžeš snad za to. Odpusť tedy, Že jsem tě zdržel; je to naposledy! Buď zdráv!...“ V tom rychle objal Vladimíra, A za sebou juž dvéře uzavírá. a Vladimír se za ním dívá... vidí, Že šťasten, a jej proto nenávidí.... 102 L.
A sotva že se něco zpamatuje, Podá mu Bětka jakýs paketek. Tu pohnutí najednou pociťuje, Ač neví proč, náš udivený rek, Jež jakous nehodu mu prorokuje. On uchopí to psaní, rozpečetí, Juž okem rychlým přes ty řádky letí A náhle strne jejich nad obsahem! On zmámen v uleknutí přeneblahém Upírá stále zrak svůj v tahy děsné, Až přemožený na pohovku klesne. LI.
Ten list byl od přítele Jaroslava... V něm každý řádek strach a divý žas, A smysl hrůzný, že myšlénka zdravá Jej pojavši hned zmate si ho zas A neví, je-li sama v sobě pravá. Ludmila smyslů... smyslů pominutá!!... Orlovský mrtev!!... To je zpráva krutá!... A je to možná, že se Ludmila, Ta tichá, sladká dívka, zbláznila? Že otec mrtev?... A to vše, čí vinou?... Ó kéž mu též i jeho smysly minou!!... 103 LII.
On zase čte a nevěří přec tomu, A neví jistě, zda-li v skutku čet’, A přece cítí, že jak rázem hromu Se setřel s jeho mozku celý svět! A zase čte, a slovu nejednomu Přec rozumí, jež v listu žalem psáno!... Že zbláznila se? Oh! to hrůzné ano!! Zde stojí to, že nemyslí víc zdravě, Že blány rozumu se svrhly v hlavě, Že otce usmrtila hrůza náhlá, A kletba matky že se nad ním stáhla!!... LIII.
A pak ten prsten, dívce druhdy daný, Co hrůzná výčitka zde spočívá; A vedlé něho lístek zohýbaný Jej trýzní, když se na něj podívá; Ten samý lístek stokrát zulíbaný, Jemužto svěřil horoucí svou píseň, Když po vyznání lásky všecka tíseň Si v prsou jeho blahem poustlala. Ta samá píseň teď mu v srdci žrala Jak jizvý had a k němu vinula se A znějíc bodala a lhala zase!... 104 LIV.
To poslala mu nazpět ještě v době, Když vládla rozumem. Však bolesti, Jež snášela, až klesla v hrůzné mdlobě, A celé nevýslovné neštěstí, Jež velikosť svou ukrývalo v sobě: To vyzíralo z vráceného daru, To neslo znaky duševního zmaru; Neb verše písně byly rozmazány A v slzách tisícerých ukoupány A rozplynuty k nepřečtení byly, Že k zoufalství svým vzhledem rozšílily... LV.
A Jaroslav, ten kdysi jeho přítel, Ten nelítostně vše mu odhalil Co dívky mocný, přísný, hrůzný mstitel! Ač srdce Vyšínského rozžalil, Přec mluvil k němu jako jeho ctitel. On psal mu sám, že miloval horoucně Nešťastnou dívku, že však city vroucné Ve zdroji přátelství mu navždy zmdlely, Než zradiť přítele by byly měly. On loučí se s ním, neboť nemůž’ žíti, Kde srdce nemůže se bolů zbýti. 105 LVI.
On přeje štěstí mu, když v náruč svoji S Marinou štěstí může vinouti, A dává s bohem! Žehná ho, a hojí Hned smířením to, čím ho zarmoutí, A spolu nadějí jej sladkou kojí; On vřelou slzu ještě věnuje mu, Co svému přítelovi bývalému, Že věren bude jemu třeba v dáli, Byť celé světy mezi nimi stály!... On v šírý svět jde, o nešťastné vlasti By v dalných krajích svědectví moh’ klásti.... LVII.
Vyšínský skoro mrtev sedí chvíli A obor velikého neštěstí, Jímž zchvátily se ducha jeho síly, On sotva pojímá v své bolesti, Jež nad ním jako divá búra šílí. On nemůže vše pojmouť jedním rázem, A pojme-li, tu strašným nad obrazem Své budoucnosti strne ve své mdlobě. On sotva, že to přečká, věří sobě, A trpě nevýslovně hrůzná muka On cítí spolu, že mu srdce puká!... 106 LVIII.
A stará Bětka, věrná chůva jeho, Ta uděšená z jeho pohledu, Jak socha stojí podlé pána svého. „Bětuško,“ zvolá on, „já odjedu... Jen nebuď smutná! Jdi radš, nechej všeho A urovnej mi věci. Ať se čile Hned Václav připraví!“ „„Ty nebe milé! Juž zase cestovať? Ach! mladý pane, Což to býť musí?... Co se se mnou stane? Když vás tu kolik neděl neuvidím? A čemu pak ten váš dům tedy řídím? LIX.
„„A matka vaše vždycky říkávala, Bych nespustila nikdy oka s vás...““ „Prosím tě, Bětko!...“ „„A když umírala A líbala ten hedbávný váš vlas, Tu prosila mne, abych pěstovala Vás jak své vlastní, ano vlastní dítě! Což, mladý pane, což vy o tom víte! A teď zas pryč a pryč a pryč jen chcete A mne tu nechať! I ty milý světe! Kam to zas půjdete?... A Václav s vámi! To zas tu dlouho zůstaneme sami!““ 107 LX.
„No, neplač, stará, neplač!“ na to praví Rek obejma tu věrnou stařenu, Co jediný svůj nyní poklad pravý, A za starosť jí dává odměnu, Když v čelo zvadlé, vráskovité žhavý Svůj ret pohloubí v krásném polibení. Pak jakoby jím vládlo vytržení, Dá jí hned s bohem; ona křížky svaté Na bledé tváře asi po desáté A na čelo mu dává, doprovází Jej hledem mokrým v štkání, když zachází!... LXI.
On pádí pryč, v svém srdci pracujícím Ach! celé světy trýzní strašlivých!... Ty na něm hryžou zubem trhajícím A v nové víry vášní hubivých Jej ruchem vrhají vždy vzrůstajícím. Tak blízko cíle, a zas nazpět stržen A v náruč neštěstí a zhouby vržen!... Jak nemá srdce rozpuknouť se v kusy, Když samo nad sebou tu zoufať musí? Oh! koho osud za miláčka zvolí, Ten rozbit, ztrýzněn, rozerván je boly!... 108 LXII.
Jej vrhá k Marině nezvratná touha... To ticho noční, jak se prostírá, To jeho srdci mírem svým se rouhá A poslední v něm naděj potírá. Ta cesta zdá se nesmírně mu dlouhá. Když chvíli proctne z duševní své mdloby, Tu zdá se mu, že kráčí mezi hroby... Konečně přikvapí... Tu děsně bledý Jak šílenec s potrhanými hledy On ve komnatu ku Marině vkročí, Jež s smíchem k němu v nedočkání vzkočí. LXIII.
A jeden hled tu radosť její zmaří A zvraždí každý srdce sladký ruch. Ta jeho bledosť přejde v její tváři, A zmocní se jí strach jak černý duch;. Ba zdá se, že rek vším ji náhle daří, Co bolného a přestrastného cítí. A přec ji v náruč tiskne, v vlnobití Svých bolestí se k jejím ústům shýbá A s divým chvatem líbá ji a líbá, A ona nemluvíc se k němu vine A cítí, že v těch jeho rukou zhyne... 109 LXIV.
Vyšínský posléz dobyl přece slova A zchvácen nevýslovnou bolestí Jí vše povídá, vše procítě znova, Čím vykojeno jejich neštěstí, Jež v sobě původ kruté zhouby chová. On zapřísahá ji, by odpustila A odpuštěním mír mu v srdce vlila; Že jeho bytosť, jak se jí tu jeví, Je rozervána Sudeb hrozných hněvy, Že rozloučiť i s ní se navždy musí, Byť srdce puklo, roztrhlo se v kusy!... LXV.
A ona pláče, štká a rukou jímá Tím úžej drahou jeho osobu, Anť jeho ztrátu cítí. Hořícíma Jej líbá rtoma, jakby do hrobu Jej ulíbati chtěla rtoma svýma. Ach! její štěstí též je podkopáno, A teď jí vzchází bolestí jen ráno; Ba ona cítí, že s ním všecko ztratí, Že tato ztráta v chladný hrob ji schvátí, Anť sotva nalezen, jí vzat je zase, A ona shledání víc nedočká se. 110 LXVI.
„Marino, s bohem!“ Vladimír jí rázem Svůj poslední vtisk’ ve rty polibek, A strnuv jejím strastným nad obrazem, V němž přece nevýslovný utkvěl vděk, On odtrhne se!... Ona klesne na zem A jeho nohy náručí svou svírá A oko k němu prosebně upírá, By nešel, by jí neopustil nyní, By věren jí teď navždy zůstal při ní!... Tu křečovitě na něj zavěšená Se svalila teď mdlobou přemožena!... LXVII.
On k ní se ještě, ještě jednou shýbá, Jež bez života tady ležela, A krásné vlasy, ňadra, ústa líbá, V nichž sladká slova právě dozněla! Tu v srdci všecek cit se rozkolíbá, On v náruč pojme dívky krásné tělo A tiskne je, jakby s ním srosti mělo... Pak rychle vstane... za tím fenoménem Se ještě obrátí a v zkrváceném Mu zraku vřelá slza zaleskla se... Pak zmizel... Nikdo neviděl ho zase!... 111 LXVIII.
Vyšínský zmizel... V dalné zašel kraje, Kde všecka pověsť o něm vymřela; Ve vlasti České nenalezl ráje, Po němžto jeho touha hořela; Zde lhala klam jen lásky sladká báje, Zde zvadlo všecko jeho bujné štěstí A v hroby skleslo rozryté bolestí! Zde každé přání žasně zkamenělo, Když sotva srdcem vroucně pozachvělo, A každý cit... ten raněn v prsou žhoucích, Až srdce ztuhlo v ranách nehynoucích. LXIX.
Vyšínský zmizel... Kam ho noha nesla, To nikdo nezvěděl. Tak si byl přál. Jak zbořená loď bez spravného vesla, Na vlnách mořských hnaná v šírou dál Vším divým vichrem, v lůno zkázy skleslá, A bez konce a cíle bludná věčně Propadlá živlův zlobě nebezpečné: Tak as Vyšínský bloudí světem dalným! Před sebou prázdno sledí okem kalným, Za sebou hroby nejkrásnějších světů A v sobě smutné stopy zhaslých vznětů!.. 112 LXX.
Jen to, však s nejistotou, povídá se, Že Jaroslavův přítel někdejší Se v dalných Ruska stepách vyskyt’ zase, Že darmo srdce rozruch konejší, Ač války v hluk se vrhá k vlastní spáse. On na Kavkazu strmých vysočinách, Kde pěvec Oněgina na skalinách Slavnými zvuky nebe rozechvíval, Kde pěvec Mciriho své písně zpíval, Tam Vyšínský v ty mocné hory zašel ; Snad v boji s Čerkesy svůj poklid našel!... LXXI.
Byl těžce raněn. Zda-li dosud žije, To neznámo. A kdyby mrtev byl, Co z toho?... Snad že v upomínce bije Naň srdce jakés, v němž dřív láskou žil? Oh! Co se jednou v minulosti skryje, To lehko, lehko hned se zapomene... Tak Vladimíra žití přechvácené Pokleslo v němé zapomenutí Jak nešťastného srdce vzdychnutí! A nikdo nepromluvil o něm více; On zmizel jako lidí statisíce.... 113 LXXII.
Nuž s bohem buď juž, těch mých veršů reku! Od srdce volám k tobě, s bohem buď, Vždyť osudných tě potkal nával vzteků!... Co prožil já, co procítila hruď Za mého bídně zvráceného věku, Co proplakal jsem, co jsem myslil, toužil, Co želel, čeho přát si, v co se vhroužil, To zdá se, že vše s tebou v jedno splývá, Ač mnoho liší se a mnoho skrývá: Ba žil jsem s tebou, osudy tvé písní V obrázek pestrý sbírav v sladké tísni. LXXIII.
Buď tedy s bohem! Žiješ-li, tu jednou Mých zraků touha tebe uzří snad! A jestliže tvé kosti kdesi blednou, Tvůj život mladý náhlou bouří zvad’: Tu věnuji ti svoji slzu bědnou! Tvé srdce velké bylo... utrpení Též velké jesti za vše provinění! Zde ruka má! Nad rovem tvého hrobu Ti odpouštím vši tvého srdce mdlobu A křehkosť všecku, všecko vášní plání: Ať věčný mír se na tvůj náhrob sklání!... 114 LXXIV.
A jim též podávám svou nyní ruku, Kdož osudy tvé četli soucitně, A k vroucímu je vinu srdce tluku, Když slza sladká v očích prosvitne, Co odměna mých písní mdlému zvuku! Jak přátel vlastních kruh je pozdravuji! I k těm svou smírnou ruka obracuji, Jichž mého verše dovádivé rýmy Hněv rozjitřily zvuky zostřenými! Zde končím... nerad se svým rekem v žale Se loučím... rád bych zpíval o něm dále!... LXXV.
Juž po druhé se jaro ke mně sklání, Co z plného jsem srdce zpívati Já počal o něm v vroucím rozhárání; Teď nejvhodnější doba přestati. Ty květy sadů, to větříků vání, Ty snivé ptákův roztoužených zpěvy, To všecko bujnou naděj v žití jeví: Leč skonči, reku, v lesku jara svého, Co krásná žertva srdce zvráceného. I já tu končím výjev citův žárných: Mně vyjevil se jeden z mých snů jarních!... 115 LXXVI.
A knížko ty, jež teď jsi dokončena, Juž po druhé tě sílám do světa, Bys’ nyní, poněkuď juž ohrožená, Se všady koukla, kde snad kleveta – Či kritika – je na tě napřažena! Snad přece zlíbíš, knížko, někomu se, Pak za to poděkuj se matce Múse! Starým se nelíbím... Snad mladým spíše Juž bude vítána má plná číše; Na Vaše zdraví, kdož mne něčím cení, Na Vaše zdraví číše má se pění!... E: lk; 2002 116

Kniha Pan Vyšínský (1859)
Autor Gustav Pfleger Moravský