báseň bez názvu

Rudolf Pokorný

PŘEDZPĚV.
[5] Již slunko sedá za keř malinový, vzduch ztichnul, že je polet slyšet mušky. V té chvíli na hrob do mateří dušky klek’ na rozlučku. Co ti, matko, poví? Jde v Tatry, odkud chodily tvé zkázky, jde zlíbat svatou půdu tvojí lásky – – O, požehnání tvojich mroucích retů kéž v zdravici mu tolik síly vloží, že víra v budoucnosť hrsť hodí květů té mučednici do koruny z hloží! – O, Tatry, Tatry! den se na vás jásá, vám na šediny slunce perly drobí – kdo přijde k vám, hned přikove ho krása, vy vřezáte se jemu do útroby. Hoj, nelze vámi nasytiti očí! Byť okamžik jen člověk u vás prostál, kdo jednou zhléd’ vás, duší u vás ostal, za vámi touží, kamkoliv pak kročí! [7] Tam Ostrá vábí, rovná jako svíce, tam šum zve jezer, limby krasavice, tam Kriváň, k skoku nachystaná lvice, po tobě pase... A tam nade mračny tlum hor se zvedá v půlkruh nedozračný. Hle, k jejím stráním pod skalními tesy sto jezer na stuhy se bystřin věsí. O, věčná velebo, kdo krás tvých určí, kdo sečte, myšlénky vás velké, tvůrčí? Čí rozum pojme, kterak do oblohy jste vyrostly a lidu vládly s bohy! Před vámi, Tatry, chvějí se i hromy, vy s plecí svojich srážíte je k patě, a potápíce hlavy v slunném zlatě, paprsky bystřin rozpouštíte v lomy! – A pohled s vašich temen na okolí! Ty hory, plesa, města, vísky, doly, dědinky bílé s kostelíky v poli, i v pohádce jak podsvětí tu troje – – což český pták rozepjal křídla svoje! A čím fujary jásají a pláčí, tím duši vyzdobil si na zápači. Pak hostila ho pomračená Fatra, ten pyšných vrchů divokrásný prales; i hory Liptovské svým křídlem nalez’, 8 jimž rovných na tom světě nevypátrá. O, všady vidět divy světa tvůrce! – A nový úžas duši jal a oči mu přibil na Kriváň a odtud k Choči, když vstoupil na práh čarovného Turce a v podtatranské zahrádce té zdiven květ ladný spatřil těch slovenských Živen... Na blízku Pováží! oj, zázrak země, jenž volá: Do prachu, než pozříš ke mně! Šat vonných sosen nádhernou mně řízou, bral pyšných věnce korunou mně ryzou, sta bystřin skvoucích, jejich spleť a srosty a trosky bájných hradů, to mé skvosty! – O, Slovensko, kdo všech krás tvojich vyčte! Tam svěží, vonná roveň za Požuní se tlačí k Dunaji, kde Děvín trůní a dosud hřímá: Vetřelci, nuž ničte! Tu Nitra vábí v hornatý svůj obor, k níž srdce táhne starý svatý Zobor, kde zmizel v hoři Svatopluk náš velký. Tam šavli ukryl pod klášterní rumy, již nalezne, kdo hoden porozumí, jak v celek spojit rodů českých celky. – Tam Kámen Červený, kol skalný chotár, tu Machnáč, s něhož naposledy drotár 9 v svět odcházeje zadívá se v dol... Tu Trenčín, Beckov vyskočily do skal, tu dědiny, že každou bysi sbozkal od břehu Váhu do Bystřických hol. – A sotva od nich odtrhl svou duši, Váh prudký vedl okolo jej Strečna, tím rájem, v kterém člověk sotva tuší zem pod nohou! O, kráso nekonečná! – Tam Orava, ten div divoucí hradů, se příkrých skal se hlavou v mraku tratí, že pohleděv k ní trneš ve závrati. Stáh’ víčka, by mu z očí neunikla – – A peruť zatáčí se k Tater výši. – Což na Oravu zapomenul v Spíši, kdy z trosek zámku žasem ústa zkřikla, když oči jaly zas ty země střely, jež nad sopkami jakby zkameněly! – Kam zaletěl, tam kraj pln božské slávy! Tu sličnou Bystřici hle! pod Urpínem – Hron blýská se jí nad stříbrným klínem; tam opět ladná roveň u Trnavy, již Malým Římem Slovensko si volá. A za ní dumá Bílá Hora holá. 10 Tu Rudné hory s klenotnicí v lůně – zpěv každý dol a holy zvonek, vůně, zpěv dědiny i pole, hory stinné, a každé srdce štědré, pohostinné! Jaj, každý domek otevřená branka: jen vstoupíš, už tu zpěv a radovánka. Paž mužů pevná, vetchá dědů páže si na srdce tě v rozechvění váže, a hospodyňka, co má i co nemá, ti snáší radostně jak perutěma. I obklopí tě drobná Slovačina, a nežli zvíš, už cinká tobě z klína, své zpěvanky a pohádky ti cinká – hle, hle! ta drůbež milá, drobotinká! Tak Pováží a Pohroní jsem slétal a novou touhou planul, vadnul, zkvétal, až posléz, dlouho tužbou nedobytno, jsi mým, hoj, mým, ty krásné peklo Sytno! Z propastné doliny v tvých bralisk hroty ne více pták, leč kamzík vážil cestu, z Tatarské k zakletému do bral městu se šípami dral růží za jásotu. Hoj, a tam, kde se tají hory témě, pad’ na práh pusté villy, strhl čapku, 11 rtem žíznivým ssál s trávy rosy kapku, by zajásat moh’: Země, moje země!... Jak zobraziti v upomínku věčnou tu slovenskou dál milou, nekonečnou! – Hle, na vzchodě hor Novohradských štíty z mhly vznášejí se, hlavy vzdorovity, níž Svatý Antal: chýžky drobny, prosty – teď červan po nich rozsypal své skvosty. Tam půlnoc mlžná horstvo Nitry kryje, tu Štávnice a nad ní Kalvarije: okénko každé jako český granát – – Tam ztajen Klak, tu hrdě vzpřímen Tanát, a Kutná Hora s druhem Paradýzem svá čela potápějí v lesku ryzém. A nad tou nocí hor se Tatry tratí. – Už Liptov zvolna v tmě zřít usínati... A slunce sedá. Za oblačnou řízou nach rozlévá se vlnou zlatoryzou, kraj drobných mráčků vroubí stuhou žhavou; ti poletují zoře nad záplavou, jež zvolna hasne, za obzor se tratí – i blízké hory počnou usínati. Mžik ještě pleso Podšuvalské kyne, pak v jeden čirý soumrak všecko splyne. A na Sytně se lysá hlava šeří. 12 Blíž Balašova hrádku pastýř starý vdech’ dumku snivé duše do fujary, hvízd’ na Bodrože a sed’ k šípů keři. Tam zaměřil jsem – – V chvilce oheň praská. Oj, starý Hrico dnes je samá láska! Hned zahrál mi a hned zas vypravoval, jak pod Sytěnce šarkan – drak se schoval, jak bouří v zemi, že se často ovce mu rozutekou až tam – pod Bátovce. A jaké divné pod Sytnem jsou byty! V nich rázem hlad se tiší vzdorovitý. Ba, divy tají Sytno ve svém lůně, neb poklady tu přesoušejí grúně. Jen kopej u studánky pode duby: vchod tajný spatříš, ale bez záhuby jím asi vnikneš ku pokladu stěží, neb blýskavý meč bránu k němu střeží. A někdy oslněn je vrch ten holý: to létá vůz tu – s ohnivými koly. A v boku hory teprv div se tají: tam černé jarky z vrchu vytékají, a podál v křoví studánka se směje, jež v půlnoc vysýchává do krůpěje; neb o půl noci ve vrchu to víří, a vrance napájejí bohatýři. – 13 O, jednou ožije ten vrchol lysý, a Slovák bude zas, čím býval kdysi!.. Na srdci odlehlo již mému druhu – ved’ zvonečkové stádo do košáru, a já jsem used’ sám teď ve skal kruhu, a dumy táhly hlavou plnou žáru. Co zřel jsem, slyšel, jako čárnou mocí teď nabývalo těla, kostí, tvaru – – V tom blýsklo z mraku náhle temnou nocí... Hle, javořík! Blesk ozářil ho náhle – tu stojí brach, tak sám, v té půdě spráhlé. Či šálí zrak mě? Peň to nebo tělo? – To nejsou větve: ramena to živá; to není listí: hle! to hlava sivá – můj bože, je mi, jak bych znal to čelo, tu tvář, ty oči, zírající ke mně... Ha! zdá se mi, že slyším známá slova, i ztajím dech... „Jsem dědem tvým,“ dí znova, „jsem synem této krásné mrtvé země. Ach, mrtvé! Neb čím země moje sirá, když její lid jen v bezvědomí zmírá, když trýzniteli svému ještě věří a o chléb žebře u svých vlastních dveří!? – Tys opíjel se, pěvče, krásou její. 14 Nuž, nezapomeň nikdy, co ti o ní dnes ústa děda tvého vyprávějí!“ A hlava kmetova se k prsům kloní – – A co mi vypravoval v oné chvíli, tím zlaté struny dnes mi zazvonily. 15 MRTVÁ ZEMĚ.
[17] I. Vohlady.
Dolinečka jako dlaň, hory nad ní stojí; domků pár tam pode stráň sedlo v starém kroji. Každý širák doškový – nejedna v něm dírka – kolem trocha stromoví, prostřed zdobná dvírka. Malovaná okénka na lavičky hledí – koho čeká panenka, dobře ona vědí. – Nad údolím jako cář Višňovský vrch vztýčen, stranou tučný Bakalář, Draplák, jako sklíčen. [19] Hravutnice, Plešivec – oba dávno lysí; Čachtický tu šedivec, stíny po něm visí. Stíny jsou to zdí a bašt Bátorčina hradu, nad nímž nyní rudý plášť vlaje od západu. Slunko sedá za hory, zvonek s vrchu kvílí; vyšla dívka z komory: andělíček bílý! Anulěnko – jaký vděk! – jsi jak lalijenka! – Květovaný živůtek, košulečka tenká. Ňadra cudně upjatá duška zvedá mladá; vesna první poupata v živůtek jí skládá. Na lavičku usedla, před chaloupkou čeká; oj, a hned jak zahledla hocha od daleka, 20 k zoubkům tlačí drumbličku, duši svou v ni vdýchne, že až hochu v srdíčku píseňka ta vzdychne: „Sobota s nedělí bohdejž přiletěly: abychom se s milým opět uviděli. Sobota, neděle, bohdejž byly rokem: abych mohla sedět s milým pod oblokem!“ – A hoch letí ku chatce, dívku v lokty jímá, v ústa líbá přesladce rtíky ohnivýma. Jaj, Aničko, braň si, braň rozmarýnku svoji! – Dolinečka jako dlaň, hory nad ní stojí... –––––– Šeptali si duše moje mladé lásky nepokoje. 21 Zpívaly jim drobné pěnky z Janíkovy fujarenky. Anulěnka, duše čistá, Janíkovi perko chystá. Širáček mu ladně zdobí – vohlady! ty šťastné doby! Oko v oku, duše v duši; svět jich ze sna nevyruší! Budoucnosť – tak blízko – zlatá před očima rozežatá. Vidí malou chatu svoji, k uvítání jak se strojí! Novým čepcem zdobí skráni, sukénku si bílou shání. Malovaná okna, vrátka – samý fábor je ta chatka! Už s Aničkou mladou jedou: je tak šťastnou, je tak bledou! 22 Janík sám ji s vozu snáší: „Hle má milá, mamku naši! –“ Mamička ji medem vítá – – a juž mladá v tanci lítá. A pak – pak ji ukládají, v komůrce ne, ale v ráji!... Anulěnka horké líčko tiskne hochu na srdíčko. Chvěje se o to své snění, a zas ptá se v roztoužení: „Máš mě rád, Janíčku?“ – „„Trochu!““ – Hněvá se naň: „Ty zlý hochu! –“ „„A ty, duško, máš mě ráda? –““ „Vím či nevím! jaká rada!“ „„Nuže zkusím – –““ Janík milou znovu k srdci přižeh’ silou. – Dlouho moje šťastné děti snili sobě ve objetí 23 Na východě zoř už denní: „Anulěnko, do vidění!“ Z objetí se hoch jí vine. „S Bohem, duško! Den už kyne. Vrátím se ti do západu z Čachtického zase hradu. Nevíš snad, že paní z jara Janíka chce za horára? „CoCo se chvěješ dušičko má? –“ „„Zůstaň, milý, dnes jen doma! Svírá cosi srdce moje – jaj, což budu bez pokoje! Slyšela jsem o té paní – snad jen lidské povídání – –.““ Objal milou Janík znova, uspal na rtech bázně slova. „Lidská řeč,“ dí, „moje drahá, kohož ona nedosahá? 24 Koupá-li se paní v krvi, vyzví věru Janík prvý! Spi jen klidně. Večer doma zlíbám tě zas, Aničko má. S Bohem!“... „„Pan Bůh s tebou, milý! –““ Ohlíží se ještě chvíli. Ach, už mizí dívce s očí, šátečkem mu ještě točí... Ozlatilo slunce hory – Anulěnko, do komory! 25 II. Paní Čachtická.
Stojí lysé hory, Čachtický vrch v klíně. Pusto kolem, hlucho, jako na pustině. Pusto kolem, hlucho, havran jen tu kráče, pro dcerušku jenom matička tu pláče. Dolů dolinečkou potůček se roní, červené jí vlny vypravují o ní... Běda, matko, běda! nežije tvá dcera, ta Čachtická paní zabila ji včera, zabila tvé dítě, nachytala krve: spanilou chce býtibýti, jako byla prve. V krvi tvého dítka, dcerušky tvé svěžísvěží, kletá Ježibaba na zámku svém leží. Běduj, matko, běduj! – marna tvoje běda: slyší tě jen hory a ta skála leda. Nepotěší hory, nevyslyší skála, nevzbudíš své dítě, kdybys krev plakala! – 26 Kdo to k hradu chvátá? Šuhajík to ladný. Na tom světě se mu nevyrovná žádný! Kabanička bílá s ramen větrem vlaje, na valašce jemu sluníčko si hraje, za širáčkem čerstvá kytička se pyšní. – Znoj mu kane s čela, tváře jako z višní. Chvátá Janík, chvátá, před zámkem už stojí; ještě pohled hodí do dolinky svojí, tam, na chýžku malou, na ten krov už svislý – – Zadumá se trochu: „SpíSpí, či na mě myslí?“... Protrhne se náhle, promne snivé oči – jaj, Bože, přebože, hlava se mu točí! Vidí hrdé věže vystupovat z múrů, zdá se mu, že rostou výš a výše vzhůru, do těch bílých oblak, jako někde v báji – Janíkovi zámkem zakletým se zdají. On však může do vnitř! Vždyť ho paní hradu sama zve a volá k sobě bez odkladu! Jak to mladé srdce šuhajovi tluče! Zavolá teď vzhůru, a most padá ruče. Udivený šuhaj v pyšný zámek kráčí, neslyší, jen hledí, je mu jako spáči, probouzí se teprv ve skvostné až síni, když před sebou vidí svůdně krásnou kníni. Bože, je to vnada! Černé žhavé oči se zálibou divnou k šuhaji se točí. 27 A ty skvostné šaty! nespatří jich více – ta perlami plane jako v chrámě svíce! Na vrkočích černý čepeček jí sedí s diadémem v čele: sta ok z něho hledí, samé drahokamy... Černý závoj s hlavy květů pln a zlata po šíji se plaví. A což ten živůtek, šňůrou perel spjatý pod vlnami ňader – přepych vrchovatý. Šňůry perel leží na ňadrech jí nahých, i pás kolem těla plný perel drahých. A košelku k rukám upínají stuhy – neuvidí Janík takový zjev druhý! Trne jen a mlčí, neví, co mu káže, odpovídá teprv, když se třikrát táže, a když divný úsměv ústa její zkřiví – – Zradil jsi Aničku, Janíku můj snivý!... Neví Janík, neví, kterak vyšel z hradu, nedošel k Aničce šuhaj do západu. Pod hradem kdes bloudí, chmury hledí s čela – zapomněl Janíček na vohlady zcela. Černé oči paní, svůdná její líčka zařezala se mu náhle do srdíčka. Kam pohledne, všady zří je šuhaj mladý, vidí jen ty oči, ty zakleté hrady. Jejich brankou v srdce – jaj, což by se vydal, třebas drak stohlavý tu bráničku hlídal! 28 Neví Janík, neví, že juž kolem šero – v jeho duši hoří světel tisícero. Neví Janík, neví, že juž den se smráká – jej to srdce zpět, tam na Čachtice láká. Darmo dívka touží před chaloupkou venku – neuslyší více jeho fujarenku! –––––– Písně.
Janíčko, srdíčko, jsi-li tam jatý, zámek ti otevře můj klíček zlatý; ten klíček od srdce, cos mi vzal, milý, když se nám dušičky zasnoubily. Janíčko, srdíčko, v té noci zradné kroužek můj posvítí, bude jak za dne; ten kroužek stříbrný s blankytným očkem, co jsi mně vyměnil pod obločkem. 29 Janíčko, srdíčko, pospěš ty ke mně: perečkem podpeřím širáček jemně; perečkem růžovým, rozmarinovým, že tebe ráda mám, drumbličkou povím! –––––– Šuhajíčku, sokolíčku, poleť k nám: já pro tebe touhou omdlévám. Jestli neobčerstvíš smutnou moji duši dnes, odletí tam do nebes. „Jaká že to u nás tluče panenka?“ Opuštěná jsem já Slovenka: vypustila jsem si sokolíka v cizí sad, nevrátil se posavad! Bez něho tam muset žíti – nechci žít! Pojďte Anulěnce otevřít: nejpěknější perko Ježíškovi urobí, klobouček mu ozdobí. (((
30 Janík nepřichází – – – Či přec? Kroky něčí ozvaly se dívce náhle v pozdálečí. On to, on to! Jistě Janík, nikdo jiný! Nespozdil se věru asi bez příčiny. Popojde, poběží v ústrety mu trochu – již ho vidí – letí v náruč svému hochu, ale náhle vzkřikne – – A dušička v mdlobě nepoví jí více, kdo ji urval v zlobě, kdo s ní vzhůru k zámku chvátá temnou nocí – – Janíčku, Janíčku, kde jsi ku pomoci! 31 III. Janíkův sen.
Janíček leží nedaleko hradu. Oj, divný dnes má sen: sta vidí k zámku plaziti se hadů: „Ho, paní, vyjdi ven! Neboj se nás – jsme rodní bratří tvoji; neb jak ty pijem krev. Leč zbytek po tobě nás nespokojí, ten zbytek z prsou děv! Dej víc, neb žízeň bratry tvoje trápí! Pojď, tělo v krvi broď! Pod zámkem dívka čeká – chyť ji v drápy, neb své nám srdce hoď! Je krví nassáto, že tisíc hadů se spíti může tak, až polezou zpět z Čachtického hradu pozpátku, všelijak! –“ 32 A Janík probírá se ze sna nyní. Znoj rosí jemu skráň. V ráz vyrve z duše pyšnou Bátorkyni a skokem prchá v stráň. Tam dolů dolinečkou zděšen chvátá, tam k domku známému: „Ach, odpusť, odpusť, Anulěnko zlatá, ach, odpusť milému!“ A cestou necestou se šílen spouští, po skalách, křovím v spěch; tu přeskakuje jako jelen houští, tu letí na křídlech. Oj, už je v dolině, už domek vidí s tou drahou lavičkou. Hle, pod okénkem hrstka známých lidí – dojista s Aničkou? Snad že se oň to dobré dítě bálo – o, vše mu nahradí! A písní, o níž se jí nezazdálo, fujarku naladí. Co to však? Jaký slyšet pláč to tklivý, až srdce usedá? Hle, stará matka s hlavy vlas rve sivý – ó, běda, přeběda! 33 Chaloupka zoufá – Aničky v ní není, a stopy nikde zřít! – Ach, kruté, Janíčku můj, překvapení! Tu stojíš – v zem jak vbit. Jaj, dlaně tlačí ku palčivé skráni, a v hrdle vázne dech – – „Má Aničko!“ zaúpí a zas k stráni zpět letí na křídlech. Tam vzhůru letí k Čachtickému hraduhradu, přes houští, skály vpřed. A před branou tam kvílí: „Bez odkladu ach, musím na hrad, hned!“ I spustili most Janíčkovi s klením, a šuhaj jako blesk se řítí tam, kde hleděl s roztoužením v těch perlí čarolesk. A tam jak šílen k nohám paní padá: „Ó, zaklínám tě, slyš! Vrať Aničku mi moji – je tak mladá – ach, ty jí nezhubíš! Dnes nebo včera zmizela tam z chaty – ty jistě o ní víš! – Ha! tvář tvá posupná, zrak jedovatý – že mrtva, mrtva, díš?...“ 34 A Janíkovi slzy vhrkly v oči, leč paní rukou jen kynula sluhům:sluhům – a ti k hochu skočí –skočí – : „Psy vyštvete ho ven!“ Nadarmo Janík zaklíná ji, kvílí: co jí je pláč a žal! – „Pod starým kaštělem mě čekej chvíli –“ kdos cestou zašeptal... 35 IV. Starý kaštěl.
Shrbený už je ten kaštěl starý! Jako žebrák oblečený v cáry, v sivém, rozedraném stojí šatě, pestrá záplata hle, na záplatě. Stojí vhroužen do zeleně jarní, v pustých ladách dumá, na samotě o těch časech, když rytíři švarní jezdili veň tryskem v bouři, v slotě, aby na panině svůdném líci ohřívali vášeň zmírající. Tenkrát paní kvetla ještě ladně prvním květem svojí dívčí vesny; hlásek jako z kovu zníval vnadně. Poupátek pár pod živůtek těsný rozvíjeti šlo se v růže plné. Tenkrát blaženosti nesčíslné [36] čekávaly vyvolence její... Už ta vesna dávno pod závějí! Ale paní ještě kouzly, čáry na tvář láká pel mladosti jarý. Jenom věrným sluhům svojim kyne, a v kaštěli dívka opět zhyne. Její krví paní mladí líce, na chvíli zas je jak krasavice. – Sem Janíček chvátá. Hle ta změna: růžová tvář jeho na smrť bledá, oči od pláče má do červena. – A slunéčko za hory zas sedá. Večer tichý prostírá se krajem, bezhvězdná dnes ta nebeská báně jako víko rakve nad šuhajem, jako stěny rakve kolem stráně. – Nepláče juž, nemá slzí více. Vyplakal je všecky cestou bědnou, ale líce, lalijová líce bez těch slzí pláčou ještě jednou. – „Počkej pod kaštělem starým chvíli,“ vlídně děl mi tajemný hlas v hradě. „Pomoz, pomoz, duchu dobrý, milý, usmrť dravé zoufalosti hádě, vrať mi zlatou Anulěnku moji, 37 vdechni znova dušičku jí v tělo, přičaruj jí zorku žití v čelo – láska má si sama pak ji zhojí! –“ A hle! kmet běloučký k němu s tíží, jak by z nebe spadl, teď se blíží. Tváře jeho plane zářným jasem, dlouhá brada po pás jemu visí... „Nelkej, hochu,hochu,“ dí tak měkkým hlasem, „živá voda Aničku tvou zkřísí! Jdi a hledej po světě ji celém, naber ji a vrať se do dne, roku: pod tou zemí vstane s jasným čelem, s novým žitím v čistém, hvězdném oku tvoje milá – –“ A jak tlesk’ by dlaní, zmizel bílý kmet mu z nenadání. „Mrtva tedy! Zde v sklepení tmavém hvězdička má v pláči usedavém zapadnula v bolesti a v muce! –“ Na skráň šuhaj opět přitisk’ ruce, na zem padl, líbal mrtvou hlínu, pod níž dole Anulěnka dřímá, jak by k ní až do sklepení klínu vlíbat chtěl se rtoma horoucíma... 38 Píseň.
Nežli se vrátím ze světa k tobě, Aničko má, sladce sni! Po čem jsme v zlaté toužili době, snad nám pán Bůh vyplní. Půjdu, nechť trní do nohou seče, lesů, hor se budu ptát: povězte, živá voda kde teče, já vám za to budu hrát! Obměkčím hory, lesy a skály, lidi, dravce, kde jen jsou; aby mně živé vodičky dali, budu prosit fujarou. A potom k tobě poletím zpátky, živá voda zkřísí hruď – – blaze spi zatím, andílku sladký, Aničko má, s Bohem buď! 39 V. Na salaši.
Divoké hory, po temena holy, jen u pat ponořeny v lesů hloub, jak obři hledí hrdě po okolí, žulová skála každý v těle kloub, huk vodopádů – zpěv jich plný čar – a hromobití – jazyka jich dar. Pod nimi steré dolinky se tají, lid malovaný, písní pln a bájí, lid odchovaný v radosti a v žalu míň na kolébce, více na cymbálu! Ó, šťasten, kdo v těch horách jednou zbloudí! Což zapomíná mžikem na svůj bol, po holách orlem létá, jarkem proudí v ten květný, vonný podtatranský dol, v tu Kovovladovu čarovnou říš, [40] v níž zlata více nežli chleba zříš. Ba, fujar víc než mečů z hor těch zvučí, víc dudy nežli surmity zde hučí, a cymbály jen zní, jen housle hudou, že byli Slováci a ještě budou... I Janíček můj bloudí tímto rájem, ach, bloudí teskný, nevidí těch krás hor, lesů, dolin, které před šuhajem nadarmo rozpínají třpytný pás. Co je mu bez Aničky celý ráj? Jen smutný, vymřelý a pustý kraj bez půvabu! – Ach, kde se voda živá v tom kraji mrtvém siré duši skrývá? Och, darmo horami a doly bloudí – krůpějky vody živé nevyloudí! A znaven klesá do kyprého mechu, kam obrátit sese, ani nehledá. Juž tmavá noc se v hory klade v spěchu – i v mladou duši noc ta usedá. Však Janík na rty přitisk’ fujaru – oj, v dumném zazvučela rozmaru! A táhlé, teskné tony letí horou a na chvilku mu nesou v duši chorou jak zlaté včelky z květů – med svůj vonný, že bolesť zvolna rozplývá se v tony. 41 Však náhle bodnut upomínky hadem fujarku pouští v porosený mech; žal probudil se opět v srdci mladém a ze zoufalé duše letí vzdech, tmou lesa tam, až k hvězdám proniká, o smilování k Bohu naříká a zase v tichém rozplývá se pláči. – V tom z blízka k uchu hlahol gajd se ztáčí a mezi stromy oheň blýská plaše – to jistě zpěv a vatra od salaše. Tam půjde! Pastýřové mnoho vědí o skrytých divech v klínu šedých hor, snad že si také živé vody hledí, neb nikdo jaktěživ z nich není chor, a tenkrát jenom žalem hyne brach, když nemůže víc stářím po horách. A valašku teď, fujarenku svoji zved’ Janík z mechu, a juž nohy strojí tam, kde se vatra blýská, gajdy hučí, a smích a píseň jednou notou zvučí. Kol pěkné vatry před kolibou bači valášků bílých sedí rodina; u košáru kdes honělníci skáčí, a nad uhlím hle, báču zlosyna! – beránka vaří v chutné žinčici, 42 jejž Dunčo urval vlku v pranici a nyní podál sebevědom leží, že Lapaj se mu vyrovná jen stěží! Ohonem mrská, okem baču stihá, jak míchá žinčici, jak ruku zdvihá. V tom mrcha Míšo spustil na své húčky valašskou: „Čtyry kozy, piaty cap –“ jaj! Ondrejko hned výsk’ a v pozabučky jak střela letí, vatrál v pěsti chlap! Na prsty skočí, druhou nohu vpřed, hned pravou vystře a zas levou hned, hned vatrál směle mezi nohy vplétá a vzduchem více než po zemi létá, hned za druhý ho konec lapne v dlaně, pak obchází zas zdobně, cifrovaně. Hoj, a teď Dzuro na odzemek kvapí! „Hujuhuj!“ výskne a za Mišou v ráz. Širáček s hlavy v tanci náhle lapí a mezi nohy proplétá ho zas. Dva prsty konci potom klade v ret a hvizdne, že se chví až třetí svět. Pak jako na strunách si vodí nohy, pak skočí, jak by chuť měl do oblohy, a v mžiku opět na zem tleskne dlaní, co nohy odbíjejí bez ustání. – 43 Slyš! jaké že to ozvaly se tony? To tichou nocí fujarky zní pláč; zní jako duše zoufající stony, že smutně vrčí i ten Dunčo rváč, že chlapci kolem vatry červené najednou jak by byli z kamene, a báča zapomenul vatrál v uhlí, hle! nad svým kotlem sedí jako stuhlý. Oj, taký čarodějný zvuk a tklivý juž věru neuslyší jaktěživi! V tom vystupuje z lesa šuhaj dříčný. Hunisko bílé poletuje vzad, vlas dlouhý vroubí obličej mu sličný, a na čílko teď paprsk luny pad’. Valašku svižnou třímá statná pěsť – oj, přichází jim, jak by nesl zvěsť tam od slunéčka z oblačného sídla. Hle, fujarku teď pustil do cedidla a: „Daj Bôh šťastia!“ přeje s vlídnou lící. „Aj těbe!“ děkují se šuhajíci. „Z daleka, synku?“ bača se ho táže. „Nuž posaď se, zde ke mně po boku – –“ A kotel s večeří zved’ v mocné páže i vyňal hbitě nůž pak z tlumoku, a všecky stejně poděluje večeří, 44 jen hosti nejvíc v misku naměří. „Jez, chutě jez, a pak nám povíš, hochu, kam putuješ, i zahráš také trochu? – Jsi asi unaven, můj hochu libý? Nu, báča sám tě vezme do koliby.“ A Janík děkuje se vlhkým okem a baraniny chutné okusí; neb bača věru hledí na něj bokem, že styděti se za ni nemusí. I teplou zapíti dá žinčicí. – Pak chlapci snesou chvojí k hranici, a mocný dymník vítr v doly valí. Teď k Janíkovi těsně posedali. A Janík přitisk’ fujarku svou k retu – oj, píseň podivnou hrá na odvetu. Okamžik líbezně se rojí tony, jako ty včelky z úlu za jara, však truchlivými zvučí náhle stony ta sladká divotvorná fujara; tak žalně, že v nich Lubku slyšet lkát, již na hrob matčin pustil Kovovlad... A zoufalství z nich úpí, smrti muka, mladičké srdce bolestí v nich puká! V tom zvolna naděj paprsky v ně střílí, než novým zoufáním se rozekvílí. 45 Hej, poslouchají chlapci moji hlaní jak slovo boží na dolině, juj! až naposledy prosí v tichém štkání: „Teď, šuhajku, již trochu vypravuj; neb fujarky tvé lítostivý pláč slyš! kterak rozplakal už zvěř i ptač! –“ A Janík vypravuje o své Anulěnce, jak kvetla lalijkou, hlas píseň ptence, jak měla po zořence v každém hledu a dušku ze sluníčka, srdce z medu. Ej„Ej, Paromova střela Ježibabu! Tvář její mladí jenom dívčí krev a tělo obestírá do půvabu, že oslní až oči její zjev. Tam ubila i Anulěnku kdes, a dušičku vyprosí od nebes jen divotvorná, mocná živá voda – –“ A Janík pláče, až to v srdce bodá: „Kde najdu ji? Jaj, půjdu ve dne, v noci – jen přispějte mi radou ku pomoci!“ Však starý bača vrtí hlavou šedou: „Na moju hriešnu! neznám její skrýš – ni moji chlapci k ní tě nedovedou, a kde ji nalezneš, snad zaplatíš svým životem za jednu krůpěji; 46 však zůstaň u nás, hochu, raději: po holách od Jura až do Demitra ovečky budeš vodit pěkně zjitra, a ptactvo, hvězdy, naše lesy, jarky, zaplaší věru bolesť od fujarky! A večer, až se vrátíš s ovečkami, u vatry usedneme do kola, ty hajduchovat, zpívat budeš s námi – oj, hochu, zdali srdce odolá? – Že nechceš? – – škoda věru nastokrát! – Nuž, jdi! – tam za dolinou sedmou brat; má valná pole, širé luky, háje – snad živá voda kdes tam ukryta je. – Teď však si odpočni – čas dávno k spánku. – Náš gajdoš provodí tě za červánků.“ 47 VI. Na dolině.
Už ta milá žatva hraje po dolinách na kosy. Jeden výskot celé kraje od rosy až do rosy; pěkní ženci, švarné žnečky, kde jen vtip a zpěvanečky, všecky k žatvě nanosí! Velikým je žatva svátkem! V nedělním vše oděvu – Pod živůtkem, pod kabátkem srdečku je do zpěvu. Z chrp a klasů ladné vínky žnečky vijou na obžinky – rtíky v jednom úsměvu. [48] Věnec nese Marěnečka, Ondriš vedle zástavu – švarný žnec a švarná žnečka – tak to chodí po právu! A za nimi, klidni celkem, vozem trhnou Sivoň s Belkem: ejhle, pestrou výpravu! Dívky, ženy, hoši, muži, staří, mladí – jedna směs; a sbor hudců v čele druži: houslí, píšťal, basy ples hučí, zvučí, – do náručí srdce láká, touhou mučí, a zpěv zní až do nebes. „Kdože půjde se zástavou? Nejkrásnější šarvanec; s Marěnečkou půjde smavou pod věnečkem, na tanec. Neseme vám, páni, dárek: švarných ženců pěkný párek, prostírejte stoly přec! –“ A juž celý průvod stojí před dvorečkem v dědině. Vodou kropiti se strojí 49 Maryšku teď gazdině, aby byla čistá pšenka – – Ej, jak se ta chalupěnka proměnila v hodině! V bílé jizbě věnec nový pěkně visí nad stolem; druhý vínek ženců hoví u stolu si kolkolem. Vína, jídel! – budou hody lepší nežli u vojvody za horami, za dolem! Pod lípami hudba spustí, housle, basa, píšťaly, a sukenky děvčat šustí – očka všech jak kříšťaly! Za děvčaty hoši skočí, natřásají, vrtí, točí – prudký bystrík načali! Kolem švarné Marěnečky statný Ondriš – samý smích. Na ramena plavé kečky splývají mu po skráních. A jak mate hlavy žneček bohatý ten opaseček, plný cetek zářivých! 50 Radosť hledět na tu chasu! – Marěnku teď Ondriš jal kolem hrdla, pak kol pasu, zatočil jí, vykrucal, výsknul vesele, a v krátku zvrtá se zas na podpatku cifrovaně dál a dál. Náhle stanul jako socha – hudbu jak by uťal v ráz. Ej, Maryško, z loktů hocha vyprostit se zabudlas! – Jak kdo stál, tak zdiven stojí, zaplašit se hnutím bojí tajných tonů čárný hlas. Slyš! jak to v nich kvílí, stená, zapřisahá, zaklíná; duše láskou poraněná zoufá v nich a zhasíná. Zlehounka se však zas budí, v zašlé doby jí to pudí – jak je sladce vzpomíná! Stojí hoši zkamenělí, děvčata div nepláčí. Odkudže ty tony zněly? 51 Fujarka jim nestačí! – Ej, tu šuhaj v kolo žneček šumně kráčí na dvoreček, ani trávky nestlačí! „Daj Bôh šťastia!“ – „„Nuž aj těbe. –““ Vše se tiskne k šuhaji; vždyť jako by spadl s nebe s fujarkou svou potají. Gazdina hned kolem šuká: „Nechže sa len páči dnuká!“ – Dívky touhou vzdychají. Nejvíc sličnou Marěnečku šuhajíček bledý jal; hluboko se ku srdečku fujarkou jí zařezal! Darmo Ondriš kol se točí – nevidí ho sivé oči, marný jeho smích a žal. „Odkud, hochu?“ gazda ptá se, a Marěnka napne sluch – – „Z daleka!“ hoch zpovídá se. „Jak z daleka – to ví Bůh! Za modrých hor devaterem, 52 pěkných dolin za osmerem mezi vrchy malý luh. Vesna všemi svými dary zdobila ho. Tu však sup nejkrasší chyt’ pěnku v spáry – och, bohatý byl to lup! A hoch bědný letí letem živou vodu hledat světem Anulěnce na výkup...“ Povzdechl si šuhaj ztěžka. Posluchači jako hrob. Marěnka se rdí jak leška... „A můj kraj už beze zdob!“ dopověděl zádumčivý. „Ach, kde je ten pramen živý! Nelekám se pekel zlob! –“zlob! – Z daleka tam, ze salaše přináším vám, gazdo, vzkaz, pozdrav brata z horské paše, jaj, on za mě prosí vás: ví-li někdo v tomto kraji, kde se živá voda tají? Pokvapím hned dále zas – –“ 53 Zmlknul Janík. Plachým zrakem táže se kol jenom dál. Ticho jako pode mrakem – gazda jeho ruku jal: „Lidé naši pramen živý nezjeví ti jaktěživi, kdybys jako anděl hrál! Ale snad ti o něm poví za dolinou sedmou brat: vejdi k němu v kaštěl nový, pozdravuj ho na stokrát! V jeho širošírém kraji snad se kdes ten pramen tají. – Teď však, hochu, žádný chvat!“ A hospodář před Janíčka pohár vína postaví: „Nu, teď, hochu, zjasni líčka a pij s námi – na zdraví!“ Hospodyňka hned je z dveří u ohniska za večeří – jistě se jí proslaví! – Zatím opět hudci venku spustí mladým do skoku. Ondriš jde si pro Marěnku, 54 ta však hledí po boku po šuhaji bledém tiše... Gazda dí mu, žertem spíše: „Hochu, měj se k útoku! Marěnka as na tě beře. Vyhov mojí schovance: ještě čas máš do večeře – jdi a vem ji do tance. Ej, byl by to párek věru! Švarnou vidět tuto dceru podle toho šarvance! –“ Zadívá se Janík na ni: „Věru děvče jako květ – –“ „„Dobré slovo – máš jej v dlani, a nech býti světem svět!...““ Ale Janík smutně vzdychne. Pokušení opět ztichne – Maryšku si Ondriš ved’... Žárlil už, – však pod lípami s Marěnkou byl šťasten přec. Byli smích a žert jen samý – švarná žnečka, statný žnec! Provázel ji domů vrátky, nad kosci a nad kuřátky když už svítil nebožec. 55 VII. Na kaštěli.
Pod horami Liptovskými, pod Tatrami obrovskými na dolině za dědinou kaštěl stojí osamělý. Jako stříbrem plane celý. Kolem zahrady se vinou, stromy z nich teď vůni řinou, neboť vesny pocel vřelý běloučký květ jako husky vlíbal jim už na haluzky, a sluníčka teplé smání přidalo v něj zardívání, že hrá jako Elky tváře do běloučka, do červena, když šla kolem od oltáře jak ta vesna krásná žena. [56] Oj, v kaštěli svadba velká! Zemanova lepá Elka za srdečkem ruku svoji nejkrasšímu hochu z kraje dala za ty čerstvé máje – u kaštěla ještě stojí. Starý zeman svadbu strojí! V pyšné síni u dvorany dlouhý stůl je přichystaný, za vrch - stolemvrch-stolem mladí sedí: dívka – jako růže líčka, šuhaj jako makovička, a pan Adam na ně hledí – jak je šťasten – což ti vědí! Níže hosty, družky, družby sedět zříti podle tužby, a na dolním konci stolu starý svat a farář spolu. U druhého stolu stranou, cigánů hle, chasa smědá! Dnes tu, zítra u souseda. Nikde déle nepostanou, než co cymbál, housle zvučí, barborka co hučí, bručí, v kloboučky než dary skanou. 57 Starý svat teď povstal z místa. Kašláním se k řeči chystá. Hudba zmlkne, ticho všude: pan Samko teď mluvit bude! Starý svat se porozhledne – „Šalamoun děl v staré době: Běda tobě, samotáři! Upadneš-li, kdo tě zvedne? Proto též ved’ ku oltáři slovutný pan Štefan sobě, jak jsme byli svědky chvilku, přespanilou pannu Ilku. Jménem hostí zvedám číši: nechť se nikdy neutiší láska jejich; Bůh ať věčný živí je čas nekonečný s panem otcem v svaté shodě, v lásce, v blahu, ve svobodě! –“ „Vivát!“ zahřmělo to kolem, číše cinkly ponad stolem, a ten Piťo, cigán starýstarý, hochům kynul na fanfary. A tam dole po nádvoří „Urá!“ davem lidu hučí. Mladým lidem tváře hoří, padli by si do náručí! 58 Však pan Samko vstává znovu: „Pana družbu prosím k slovu!“ – Vstal pan Tomko se sedadla: „Čestná volba na mne padla! V nevěsty já vzácném jmenu za přání to – přesrdečně díky panu svatu skládám. – Ale pana chotě žádám, dary, které připomenu, aby od ní přijal vděčně: pěkný tento šátek bílý, jímž choť věrná v strastné chvíli stírati chce pot mu s čela. Obroučka ta zlatá, skvělá pro manželku, pro manžela nekonečné lásky znakem. A tu ještě vínek její... Panu otci za ni přeji, štěstím planoucím by zrakem patřil k blahu svojí dcery, zdráv a vesel po rok sterý. A na konec pan svat starý nechať žije! –“ Hlučné „vivát“! Piťo kyne na fanfary, 59 radosť však se na dvůr dívat! „Urá!“ volá lid tam jarý. – Pan Tomko dal slovo svoje družbovi pak ženichovu, který krásné dary troje jménem jeho přijal znovu a kytičkou choti splatil. Pak se k panu testi vrátil, za otcovskou lásku prosil a: „Nechť žije!“ v konec zvolal. A zas hluk se opětoval, starý mok zas ústa zrosil. A teď opět šum tu jiný. Nesou divy kuchařčiny: divných pečiv jako z medu, radostník pak ku posledu. Radostník pan družba mladší chudým lidem nese dolů, ač by věru byli radši za stolem s tou Žoškou spolu! – Zapotili páni hudce, než pan farář sepjal ruce a modlitbou v prostém slohu poděkoval pánu Bohu. – 60 Bylo hluku, bylo šumu! Bujná mládež bez rozumu za hudci pak do dvorany jako příval rozpoutaný na všecky se valí strany, ba i staré v první chvíli bystrík schvátil potměšilý. A co bujná mládež v kole, staří při svadebním stole vyprávějí divné činy pomocí své tokajčiny. Pan brat Samko schmuří hledy: jistě myslí na medvědy, nejednou jak v tmavé hoře špatně střelil po potvoře! Nemíti juž staré kosti! – Ale ještě ku radosti macka prý přec ondy střelil. Na pastvě on v divém honě na hřbet skočil jeho koně, a kůň i s ním domů pelil. A pan Samko puškou svojí do macka dal ránu dvojí – teď tam vycpán v zámku stojí, jako pomník nad svým hříchem! – Odměněn byl pan brat smíchem. 61 A teď prosí ústa, tváře hostitele, hospodáře, by vyprávěl, s princem Jackem jak se pasovali s mackem, začež milosť krále sama hocha lovce zvedla k sobě, Adamčíka na Adama povýšila kraji k zdobě, udělíc mu v poli zlatém pazour mackův, s predikátem. Pan Adam si přihnul z číše – jako v chrámě kol vše tiše – rukou přejel staré čelo a pak začal už, jak věděl: „Otec můj si polí hleděl – pokoj mějž to drahé tělo! – Byli jsme tři statní brati: jeden šel se s vlky práti – zalíbily se mu holy nad pohodlí jakékoli! Mladší bratr, ten by vísku, domek, v němž žil mladá leta neopustil za půl světa, radší chodí ve hunisku! Nejmladší, já, k vojsku lapen ostříhán byl jako ovce; 62 když jsem byl však nejvíc trápen, zlíbil jsem se kraleviči. Proměnil mě v svého lovce, zasnoubil mě paní Žofce – pán Bůh dejž jí věčné slávy! – já pak ovšem silou lvičí bil se s macky! Na kamzičí s pánem chodil do hor našich. Vědí o nás na salaších! – Jednou v říjnu – ó, té zprávy! – odvážil se huňáč níže – chtělo se mu byčí stravy. Skočí – a juž býka hrýže! Ale ten jej rohy lapí, vzhůru hodí, až v něm křapí. Bruče macko upaloval a kdes v hoře tlapy schoval. – Kralevič můj tleskl v dlaně: „Půjdeme,Půjdeme naň odhodlaně!“odhodlaně!‘ – Dobrá. Jednou záhy z jitra sezval panstvo dohromady, a juž plížíme se zchytra svěží horou. Ticho všady; jenom jedle, smrky, břízy nad hlavami lovcům šumí – věru nejsme jim už cizí, dobře nám už porozumí! 63 Šumí jako přivítání, až padáme přes kořání, co se kroutí tělem hadím pod mechem a pod kapradím v prapodivné kliky, pletky. Rudý srnečník se vije zde kol bílé parnasije, k hodu zvou nás čučoredky. My však stále výš a výše, každý tiše, sotva dýše, brzy-li se macko zjeví. O honcích už nikdo neví, a my k předu na vše strany dereme se přes balvany, rozděleni juž tam zdůli. U skaliska kdesi čeká kralevič můj. Jeho kulí macko se as nepoleká! Znají ho juž do daleka medvědi po boží vůli! – Náhle slyšet honců lomoz – – Ale můj pán myšlenkami bloudí kdesi za horami, až tu slyší macka mručet – – Hledí na něj – Bůh mu pomoz! Vycení naň ostré klovy, však už výstřel slyšet hučet... 64 Co však trefil, kdož to poví?! – Medvěd zařval, zatřás’ hlavou, skokem dal se v stranu pravou, kde kralevič mladý stojí. Střelil zase – v strachu, zmatku – místo k srdci – na lopatku! A macko se k skoku strojí, hup! už lovce za krk chvátí, na zem hodí, tlapou pere. Pán se brání – hrůzou jatí sbíhají se lovci k boji, výkřik všem se z hrdla dere – jestli střelí, pána sklátí! Omráčen tu stojím chvíli. Valašku pak sevru v pěsti, skočím, a už čelo chřestí, nůž vytrhnu z pochvy – štěstí! – vrazím macku do komory – – Zachráněn byl pán můj milý, vypadal však! A byl chorý hezky dlouho. Na medvědy tentokrát šel naposledy! –“ A pan Adam setřel s čela kapky potu jako hrachy. – 65 „Vivát!“ vřava zahučela, číše pánů cinkly kolem, z dvorany že zástup plachý v hodovní síň chvátá spolem. Ale marny jeho strachy: zdrávť pan Adam poza stolem, a králevič – dávno králem! – – „Slyšte, slyšte!“ síní, sálem volají teď různé hlasy. Cigán schýlen nad cymbálem rukou vjel si v černé vlasy – – Jaký pláč to slyšet zdola? Kdo to úpí, kdo to volá na tu divnou fujarenku? Mladší družba hned je venku, a po chvíli dovnitř vede šuhajíka ruku v ruce. Švarný hoch, leč tváře bledé, slzy kanou z očí hudce... „Kdos ty, synku?“ pán se táže. Poklonil se Janík bledý, upřel k pánu snivé hledy, s fujarenkou spustil páže. „Slovák jsem já, panko, chudý. Chodím tudy, chodím všudy, 66 nesu pozdrav v bydlo vaše z dolinky a ze salaše – –“ „Od mých bratů?“ zeman zvolal, srdci svému neodolal a šuhaje s vlhkým okem k stolu vede hbitým krokem. „Jsou-li zdrávi brati moji? –“ „„Díky Bohu! zdrávi, pane; jeden ovečky tam dojí, druhý, jak slunéčko vstane, do polí se chutě strojí. –““ „Tak to zvykli od počátku!“ vzdychnul zeman. Na podpatku zatočí se družba dříčný, přinést káže pohár vína – – „Dobrá u nás tokajčina – občerstvi se, hochu sličný! –“ „„A pak zahrá nám a poví,““ dodal zeman, „„odkud přišel. Dávno jsem už neuslyšel takovými mluvit slovy, takovými zvuky pěti! Sedněte však za stůl, děti. –““ 67 A můj Janík občerstvený po daleké pouti svojí, před pány zas skromně stojí, bílé líčko jako z pěny, zasmušilé beze změny, očka čista jako zřídla. – Ruku spustil do cedidla, fujarenku vyňal ruče, k ústům přitisk’!: slavík tluče! A zas to tak divně kvílí, pláče, jásá, zoufá, šílí, zajíká se hořem v polou, vykládá jak nad mrtvolou. A zas jako svěží holou zvoní to jak bílá stáda, čarovně to v doly padá, že kdo slyší, neodolá, vzhůru musí za tím zdola; ptactvo, zvěř i člověk chorý na těch zvucích letí v hory! – Sedí páni jako sochy. Bolesť jímá dívky, hochy, ba i „pánů bratů“ v řasy světla slza usedla si. Dohrál Janík, pěje píseň. Zlatých tonů jakby tříseň 68 přerývá tu každou sloku, jako slza obraz v oku. – Píseň.
Měl jsem zlatý kvítek máje v bílé chatě v okýnku: nezrodily žádné kraje takou pěknou malinku, samý květ a list! Těšil jsem se na tu chvilku, na ty krásné jahody, v chaloupku svou až si milku povedu z té svobody, Anulěnku mou! Neuzrály jahoděnky! Ježibaba rukou zlou přeťala mi stonek tenký: v koupel její krvavou střikla z něho krev! Darmo hledám širým světem onu živou vodičku, která opět nad mým květem 69 zvedne svěží hlavičku – míjí první rok. Povězte – vy víte o ní! – znáte-li tu studánku, z níž jak voda kvítek zroní, pokvete jak z červánku, krásnější než dřív! Povězte – v tom širém kraji musí živá voda být! Povězte, kde že se tají, nenechte mě odejít bez naděje dál! Mlčíte, nechcete říci – lidé, lidé kamenní! Lžete jen ten soucit v líci, slzy vaše – mámení – povězte ach, přec! Nebo v hory nazpět půjdu, tvrdým skalám budu hrát, fujarkou svou prosit budu, musejí mně vody dát! – Povězte ach, přec!“ ––––––
70 Dopěl Janík v tichém vzlyku. „Milý, hodný šuhajíku,šuhajíku,“ děl pan Adam, „písní svojí rozrýváš jen srdce snivé; o vodě však oné živé, která mrtvé tělo křisí, ani darmo nemyslí si. O tom živém, divném zdroji žádná zvěsť tě neukojí. – Co můž’ zeman o něm vědět? Po boji když může sedět hezky v teple – šťasten dosti, a jinak je bez starosti! Hochu, hochu! škoda tebe, zpíváš jako ptáče z háje, a ta fujarka tvá hraje, že rozpláče zem i nebe. Ještě mlád jsi – nech své pouti, zůstaň u nás na kaštěli, rádi bychom tebe měli, kdybys chtěl jen poslechnouti. Na fujarku bys nám hrával pěkně z rána, večer celý, zdráv bys opět spával, vstával, zlehoučka se vystonával! –“ Ale Janík vrtí hlavou. Musí dále v hory, skály, 71 aby živé vody daly, prosit písní usedavou. Děkuje se pánům, kloní, a než proberou se trochu, ani vidu po tom hochu, z dálky jen ta píseň zvoní... 72 VIII. Chýže otce Ludevíta.
Bloudí Janík, bloudí horou... Kolem jenom jedle šedá s břízou šumí bělokorou – nepotěší duši chorou! Kolem jenom skály leda v novém rouchu z líšejníků – neslyší těch žalných vzlyků, šuhajkovi nerozumí. Kolem jenom duje, šumí po koberci měkkém vánek, zaboří se do sasanek, skočí pak zas do měsíčků, červenými kývá zvonky, jimiž rdí se lechy stonky, do zelených pantoflíčků podražce pak vklouzne hbitě, [73] a jak rozpustilé dítě z dymnivkových bílých květů lesních včelek plaší četu. Kolem jenom ptačí cháska zpěvné spolu kolo přede, nad lindušku, sedmihláska Slovák líp že nedovede. Kolem jenom srnky hnědé koloušky si vodí k jarku, který jako na fujarku slezinníkem přes oblásky zurčí svoji píseň lásky. – Nikde však té živé vody! Slzy tekou z oka v žalu v bílé květy na jahody. Na tvrdou teď klesl skálu, a ta skála v luny svitu chvěti zdá se za soucitu. Soumrak zatím v lesy padá, v stromech tmí se víc a více, tmí se i ta duše mladá, divně plají oči, líce. Fujarku však Janík k retu přitisk’ jako tehdy vřele, Anulěnce rozechvěle když jí hrával na odvetu 74 za drumbličky ladné znění – Zdá se mu, že její pění hnulo zas tou skalou šedou. Hledí Janík zdiven kolem, ticho však je horem, dolem, pavouci jen sítě předou za Janíkem, jakby zpátky hedvábnými těmi vrátky cestu jemu zavřít chtěly... Víc a víc se stromy tměly. Ale náhle jako z chatky světýlka zřít paprsk bledý, tak jako by k němu dělo: Stoupej za mnou, hochu, tedy! – Zjasnilo se bílé čelo, nová naděj v duši vzplála – – Pod krokem už zvučí skála, pod nohou juž kříky chrastí – dále, dále! bez soustrasti! Prostřed lesa chata nízká. – Janíček už kliku stiská, předsíňkou do jizby vchází. Nad velikou v jizbě knihou za lípovým, starým stolem, na nějž louč své světlo hází, 75 schýleného hlavy tihou vidět kmeta – – Ticho kolem. Pohroužen v svou knihu celý, pod níž bílá brada splývá, ani kol se nepodívá, ač se dvéře otevřely, ač v nich stanul poutník smělý. Vědomec! Tak Janík mladý představoval si je kdysi, s takovými v tváři rysy, po pás dlouhé bílé brady. – Čeká Janík, čeká chvíli, pohne-li se stařec bílý – čeká darmo. K předu kročí, pozdraví. Kmet zvedl oči. Úsměv zachvěl rty mu jemně, vlídně povstal a děl k hosti: „Věděl jsem, že přijdeš ke mně – nuž, pohov si po libosti. Vezmi za vděk tím, co skytá chýže otce Ludevíta.“ Kde se vzalo, tu se vzalo, na stole hned jídel stálo, jasné vínko v číši plálo. Vděčně Janík boží dary z vědomcovy přijal ruky. 76 Po chvíli děl věštec starý: „Vím, co hledáš těmi zvuky, které žal vlil do fujary. Věděl jsem, že vody živé nenalezneš, hochu, dříve, pokud to světýlko bledé v chýži mou tě nedovede. Sluha můj tě, milý hochu, dovede k jejímu zdroji; dřív však musíš ještě k boji posilnit se u mne trochu. Nuž, jez, pij, co hrdlo ráčí, abys nabyl síly svěží k přemožení zloby dračí, zakletý jenž zámek střeží. Valaškou svou draku hlavy rubat musíš do únavy, dvanácte hlav, z kterých rudé plameny v tvář metat bude. Potom vběhneš do zahrady, u prostřed níž, plná vnady, lípa jako kněžna trůní, omamujíc svojí vůní. Z pod kořenů staré lípy hojný živý pramen kypí. Nad ním zlatý pohár zočíš. Načerpáš jím živé vody, 77 přes hory pak, doly, brody doprovodí můj tě sluha. Nazpět se však neotočíš, sic se útěk nepovede, cesty první horší druhá! –“ Na kolena šuhaj klesl, staré ruce líbal v pláči. „Díky, díky, dobrý děde!“ zajikavě sotva hlesl. „Se sluníčkem novým, ranním půjdu na ty hlavy dračí se svatým tvým požehnáním!...“ 78 IX. Živá voda.
Sotva slunko v bílé horské páře po spánku si vykoupalo tváře, sotva zlatým okem shledlo v doly, zlatými rty sotva po okolí vylíbalo rosu s lístí, trávy; sotva pozvednulo rukou zlatou lesním kvítkům k bdění vonné hlavy: Janík stál už před hostinnou chatou, touhou hoře, brzy-li děd bílý objeví se před chaloupky prahem. – Pevnou rukou zkoušel valnou chvíli, přestojí-li v bitce s drakem – vrahem jeho břitká valaška boj tuhý. – A jaké to slíbil děd mu sluhy? Nikoho tu vidět, slyšet není, leda ptactva ozývá se pění! – [79] A v tom kmet už před chaloupkou stojí. „Časný pták jsi, Janíčku, ty věru! Nu, jsi dosti posilněn už k boji, že nemyslíš ani na snídaní, k valašce že cvičíš ruku v šeru? Jistě slaba bude na rubání? – V chatě stůl už prostřen hosta čeká, chutě sedni, poobčerstvi tělo, potom přijď a pevně nes’ mi čelo, – tak se šarkan tebe nepoleká? –“ Poslech’ Janík, než však tlesk’ by dlaní, byl už zase skoro po snídaní, u kmeta juž stál zas před chatrčí. „Nuže k předu!“ vědomec teď praví, v ústa zahnutý prst kloubem strčí, hvizdne, až se zatřese les tmavý, vody střiknou ze všech lesa zřídel! Chvilku ticho – a pak šumot křídel ozývá se stále blíž a blíže, nad hlavou juž Janíkovi vlaje mocnou perutí svou ptactva kníže, bílý orel, krásný jako z báje. Na vysoké usedl teď křoví, zakrákorá, co se pánu ráčí. „To můj sluha;“ kmet dí Janíkovi, 80 „jenom zdali chůze tvá mu stačí? –“ Potom orlu rozkaz dává dvojí: „Šuhajíka toho bez odkladu doprovodíš k zakletému hradu. Jestli po vítězném s drakem boji načerpá si v zámku živé vody, na peruť ho rychle vezmeš svoji, přes hory a doly, šumné brody doneseš ho na Čachtice v letu! –“ Zakrákoral bílý orel s křoví. Děkovat se Janíček chce kmetu, ale ani vidu po dědovi, zmizel náhle i se svojí chýží... Bílý orel mocná křídla zvedl. A než Janík po orlovi hledl, po vrcholcích jedlí let už kříží, krákotem svým cestu hochu značí, a ten jeho zobec ostrý, břitký ulamuje z jedlí drobné snítky, na cestu je šuhajovi hází, Janíček když za ním nepostačí. Zvolna řidne kolem hora tmavá, zvolna mění v sihlinu se, v mlází, až tu v oči záře bije žhavá s vrchu, na němž zlatý zámek stojí. 81 Janík spěch svůj ihned ještě zdvojí. A hle! se zlaté tam zámku střechy bílý orel vstříc mu křídly mává. Stojí Janík už u vrchu paty, hbitě stoupá tam, kde zámek zlatý zaplaší snad jeho žal a vzdechy, Anulěnku buď mu opět vrátí, aneb jej též dračím spárem schvátí. – Otevřena hle, je zámku brána! Valašku teď Janík sevře v pěsti – život jeho v ní a jeho štěstí! – odvážlivě kvapí na šarkana, jenž už v bráně z dvanáctery tlamy proti němu oheň chrlí samý. Skok! a Janík valaškou veň švihne: první hlava kutálí se dolů. Zasípěl drak, jedenáct hlav spolu divým ohněm po šuhaji střelí. Ten však odskočí a opět zdvihne k druhé ráně valašku svou – celý: druhá hlava u nohou mu leží! Odskočil však tentokrát jen stěží; neboť proud ohnivý ze hlav draka jako blesk vyšlehl na junáka. Sotva šlehl, pod ranou juž třetí k nohám hocha třetí hlava letí. Hoj, a darmo šarkan vztekem sípí, 82 darmo soptá ze hlav žhavé šípy, Janík rube, sráží jako trávu šarkanovi za hlavou dál hlavu. Dobil ho a do vnitř zámku kvapí, do zahrady, z kořenů kde lípy teče hojný pramen vody živé. Zlatý pohár šuhaj ruče lapí, vody nabere a v slasti divé ubíhá s ní ze zlatého hradu. Bílý orel venku na něj čeká. Skočí do křídel mu bez odkladu, a ten letí s hochem do daleka, přes hory a doly, řeky, plesa, přes vísky a města, zámky, hrady, až na konec s Janíčkem svým klesá tam, kde milou šuhaj nechal mladý, před rokem když do světa se zvedl. Darmo hluk a bouře za ním hřměly, jakby draků sbor ho stíhal celý, Janíček se nazpět neohledl. – Hoj, už stojí na té mrtvé půdě, na níž tráva zelená se chudě. Se slzami s orlem svým se loučí, v ochranu ho nebes odporoučí. 83 Zatřepotal křídly orel bílý, zakroužil až do oblačné výše, zakrákoral jako v sebepýše, Janíčkovi s očí zmizel v chvíli. Ale co si počne, bědná duše, kde je kmet, jenž otevřel by zemi, pod níž jeho Anulěnka dřímá? Živé vody kápnul ve předtuše – a hle! mrtvá země před očima otevřela hned mu klín svůj němý! Skočil Janík hbitě do sklepení. V hrdle vázne výkřiku mu slovo, v poháru se živá voda pění – hrůza jala srdce šuhajovo! Na mrtvole mrtvola tu leží, a tam nejzáz Anulěnka zlatá: ještě je tak čarokrásná, svěží – –. Ha! kdo že to za šuhajem chvátá? Kdo mu pohár vytrh’ z nenadání? Běda! kletá Čachtická to paní!.. „Nevzbudíš ji ku životu více!“ zařvala a zloba srší z líce. Pohár s vodou živou k ústům vznesla, 84 v hrdlo mžikem vlila živou vodu! V okamžiku tom však mrtva skleslasklesla. Janík stál tu jako zaryt v zemi, na smrť bledý, poděšením němý; teď však chopil pohár neodkladně: hle! pár kapek zbylo ještě na dně... Zajásá hoch, k Anulěnce skočí, kápne po krůpějce vody v oči: očka sivá zasmála se blahem. Kápne na rty Anulěnky svojí, a rty svěží mluviti se strojí! Procitnula Anulěnka krásná. V náruč šťastný Janíček ji schytil, chvátal s drahou tam, kde brána jasná, kterou den mu do sklepení svítil. – Nevěděla Anulěnka více, kterak dostala se na Čachtice. – Routový teď věneček si vije, líčka spanilejší nad lalije, šťastnější nad všecky krasavice. 85 DOSLOV.
[87] A ustál děd, pak dodal truchlým retem: „Toť pověsť jenom tak jak běží světem...“ – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – O, Slovensko! Spí ještě předvoj Tatry, však nad ním z dálky od velebné Fatry,Fatry se východ zardívá... Oj, země krásy! ty – ty že na vždy mrtva, ubitá jsi? Já nevěřím! Tvá hvězda zase vzplane, a svoboda tvá opět z mrtvých vstane, ta svoboda, v jíž krvi vrah tvůj kletý se vykoupal, by zářil krásou v světy... Však slyším juž, jak nad Váhem a Hronem pták bílý kráče: „Za mnou, děti, honem!...“ Nuž, omladino! Janíku ty příští, buď vítězem mi, drahá, na bojišti! [89] Vysvětlení.
Slunko sedá – zapadá; v národní písni slovenské „slunko sedá za keř malinový“. — Trojím podsvětím míněny tři hlavní jeskyně slovenské. Menších jeskyň je na Slovensku více. — Zápač – stinná lesní stráň. — Živena – spolek slovenských uvědomělých žen. — Bralo – skalisko na vysokém vrchu. — Chotár – okršlek. — Hola – Alpe, holý vrch. — Bystřice stříbrný klín – zde do nedávna dolovalo se na stříbro. — Hora – les horský. — Pleso – jezero. — Sytěnce, dolejší jedna část hory Sytna, v Hontě. Sytno má pověst našeho Blaníku. Jinak znamená peklo. — Poklady se přesoušejí – t. j. hoří plamenem. — Grúň – horský hřbet. — Jarek – potůček. — Košár – otevřená proutěná ohrada pro ovce na salaších. — Vohlady – večerní (sobotní a nedělní) schůzky milujících. — Drumbla – Brumeisen. Dívka slovenská, pobrňkávajíc i na dvě drumbličky najednou, vdechuje v ně spanilé národní melodie; na př. melodii zde položené písně. — Oblok – [90] okno. Fujarka – píšťala pastýřská. — Perko, pierko — kytička za klobouk. — Mladá – nevěsta. — K obřadům svadebním náleží i ukládání nevěst. — Paní čachtická koupala se opravdu v dívčí krvi. Povraždila prý do šesti set děvčat. — (Viz zevrub. o ní zprávy v mých „Potulkách“, I., stránka 84. a násl.) — Kabanička – pláštík, svrchní kabátec, ze sukna. — Valaška – pastýřská hůl se sekýrkou na hoře. — Kaštěl – zámeček, zemanský dům. — Kovovlad – pán pokladů a kovů. — Gajdy – dudy, gajdoš – dudák. — Vatra – oheň. — Koliba – pastýřská bouda. — Bača – otec pastýřů. — Valáškové – pastýři. — Honělníci – chlapci pastýřští. — Žinčice – syrovátka. — Húčky – trubky dud. — Cap – kozel. — Pozabučky, od zeme, odzemek – pastýřský tanec, který se odbíjí, hajduchuje. — Vatrál – hůl na prohrabování uhlí. — Cifrovaný – vyšívaný; odtud i tanec hudba atd. je cifrovaná. — Chlapci – junáci. — Dříčný, driečný – statný. — Cedidlo – torba, složená z houně. — Aj těbe – i tobě. — Baranina – maso beránčí. — Lubka – v pohádce slovenské pyšná krasavice. Opouští matku bezcitně a odjíždí s Kovovladem do jeho zlaté říše, kdež pak těžce pyká. Kovovlad jednou do roka pouští ji na svět, na matčin hrob. — Hlaný – ztepilý. — Ježibaba – čarodějnice. — Šarvanec – junák, [91] švihák. — Gazda, gazdině – hospodář, hospodyně. — Bystrík – otec čárdáše. — Kečky – přední vrkoče, které nosí šuhajové v některých místech zvolenských. — Opasek mužů slovenských bývá velmi ozdobný a široký na několik přastek. — Vykrucati, zvrtatí – slovenské výrazy jednotlivých pohybů tance. — Nechže sa len páči dnuká – nechť se libílíbí do vnitř. — Zařezati se do srdečka – tak mluví Slováci; lipnouti po někom a p. — Kosci, kosy, kuřátka, nebožec – prostonárodní pojmenování jednotlivých hvězd. Stojí-li nebožec přímo nad prvými, je půlnoc. — Barbora – basa. — Radostník – veliký svadební koláč, který se dělí. — Čučoredky – černé jahody. — Vykládati nad mrtvolou – Slovenská žena usedá na vůz k rakvi svého mrtvého chotě a vykládá, naříká. Vykládání takové bývá někdy velmi poetické. — Sihlina,Sihlina – mladý jedlový les. — Šarkan – drak. Někteří činí rozdíl mezi drakem zimním a šarkanem – drakem letním.
[92] Rudolf Pokorný
nar. se 18. dubna 1853 v Heřm. Městci v Čechách. Po skončených studiích na real. gymnasiu v Chrudimi, na vyš. real. školách v Pardubicích a na obchodní škole v Praze (otec chtěl z něho míti obchodníka) strávil několik let ve vojsku. V Praze Vítězslav Hálek uvedl P. do Uměl. Besedy již r. 1869. Tehdy již začal P. otiskovati po časopisech své první veršované pokusy. Vrátiv se z vojska do Prahy, stal se úředníkem samosprávným, po několika letech však vzdal se úřadu svého, aby se věnoval cele literatuře. Činnost jeho přerušována byla několikerou těžkou chorobou. P. studoval již v útlém věku nár. písně a jazyky slovanské, konečně obral si zvláště za předmět své práce Slovensko, počav vydávati „Knihovnu československou.“československou“. Za posledních patnáct let psal P. téměř do všech našich časopisů, kromě básní dříve i drobné povídky, články symbolické (v „Obrazech [93] života“), kulturně-historické (ve „Světozoru“ a. j.), jakož i překládal z rozl. básníků. V „Palečku“ a v posl. „Šotku“ otisknuto pak od něho mnoho prací satirických i humoristických. (Redaktorem „Palečka“ stal se P. ke konci r. 1876.) Prvotiny své vydal P. již r. 1873. s názvem „Z jarních luhův“ a r. 1877. ve vojsku nastřádané „Básně“. Po nich následovaly sbírky: roku 1879. „Pod českým nebem“, r. 1881. „Z hor“, r. 1883. „S procitlým jarem“ a „Vlasti a svobodě“; krom toho r. 1874. překlad „Písní moskevských cigánův“,cigánův“ a r. 1881. „Básní“ Bohdana Zaleského (v „Poesii světové“), dále: r. 1879. Povídky I. (Domácí obrázky.), brožura „Literární shoda československá“, „Nemilostné písně“, „Vlastenecké šlehy“ a konečně prvý díl „Z potulek po Slovensku“ (druhý je v tisku), kterážto práce přijata byla i ruskou kritikou příznivě.
[94] OBSAH. Str. Předzpěv5 I. Vohlady19 II. Paní Čachtická26 III. Janíkův sen32 IV. Starý kaštěl36 V. Na salaši40 VI. Na dolině48 VII. Na kaštěli56 VIII. Chýže otce Ludevíta73 IX. Živá voda79 Doslov87 Vysvětlení90
E: js; 2002 [95]
Básně v knize Mrtvá země:
  1. báseň bez názvu