Svitl měsíc přes klášterní prahy
stříbrnými v celu paprsky,
ozářil v ní bledých tváří tahy,
zlíbal mnichu rety bratrsky.
Zachvěl mnich se šílenstvím i hořem,
jako člun, když bouře zmítá mořem...
Rozumím ti, mladý teskný mnichu!
Bolesť tvá mi stená v útrobách,
s vínem jed mi leje do kalichu,
zatoužím-li smutně po dobách,
kdy mé sny, kdy každé moje přání
naplnilo matky požehnání,
kdy mé srdce, v lásce její skryto,
vášní světa bylo nedobyto!
Mnichu! Já z tvé písně usedavé
každé slovo bolně procítil,
starý žal jím znova roznítil,
upomínky v srdci bouřil žhavé
na dobu, kdy hlahol zvonů děsný
provázel mne k hrobu mojí vesny,
když ji drahou, čistou, tajemnou
na vždy zasypali přede mnou...
Dlouho klečel nad jejím jsem rovem,
jak ty, mnichu, v snění pohroužen –
och, jak byl bych zjásal roztoužen
nad jedinkým roditelky slovem,
jak bych stihal úsměv jejích lící
sladce, zbožně synu žehnající,
jak bych slzu s jejích víček zlíbal,
její písní v sny se ukolíbal,
její písní ze snění se budil,
jejím dechem v prsa chvátil zápal,
s kterým jsem se loutny kdysi chápal,
štěstím plakal, blahem jásal, trudil!
Drahé, svaté, velké srdce matky,
požehnáno budiž na stokrát!
Sotva na tě ráj se usmál sladký,
zkrvaveno bylos mnohokrát,
na kříž hledělo jsi pukající,
lásku svou tam zřelo umírat – –
Synu, synu teskný, zoufající,
ejhle, matka! přišla pod kříž lkat!...
Mnichu, mnichu, já z tvé písně s hořem
každé slovo v srdce ponořil,
a než jeho žár jsem umořil,
poznal jsem, jak bouře zmítá mořem,
smíchem svým jak ničí v korábu
na sta nejkrásnějších půvabů...
Duše má se zakalila nocí,
a já úpěl dlouho bez pomoci.
V cele mnich v dlaň ještě hlavu klade,
oko dosud těká bez cíle –
ale náhle svěží, jasné, mladé
zablesklo tak vroucně, spanile:
slyšíš, jaký zvuků roj sem pluje?
Mnich se zvedá, slzí, potácí,
„stabat mater“ zbožně opakuje,
a zář v duši se mu navrací...
Srdce mé, kdy světla toho vlna
šlehne v tvoje ňadra hořeplná?
Kdy v ně aspoň jeden paprsk padne
a má duše novou písní zmladne?