V bouři.
Těžkým vzduchem větry letí v sporu –
okamžik, a mraky horou v horu
srazily se v siném záblesku,
tratícím se náhle po obzoru,
rvoucím výkřik horám, nebesku...
Ku předu! Jak svítíš dnes mi z mraků,
horský dravý ptáku ohniváku,
k malé chýži v boru na stezku!
Avšak ne! Chci zůstať. Z pod skaliska
hleděť chci, jak ze křídel ti blýská,
slyšeť chci, jak z prsou hlas ti zní.
Strašná moci! Hle tam v dáli víska,
[15]
jak se choulí před tvou nepřízní,
jak se halí v oblak šedomračný
před tvým zrakem, ptáku krvelačný,
po žertvě kdy šílen zažízní!
Hrozná sílo! Sílo bohorovná,
děsná, krutá, ale přečarovná;
nepokořen stojím před tebou.
A v mé duši touha nevýslovná
objímá se s němou velebou...
Miluji tě, družko mého žití,
nelekám se tvého hromobití
a sám žasnu, bouře, nad sebou.
Kdež ten jinoch, plný snův a bájí
o ztraceném srdce svého ráji,
snivá tvář a roztoužený hled?
Kde se jeho sladká píseň tají:
„Pozdě! Nikdy více! Naposled! –?“
Dorost v muže – zlomil pouta zlatá
a teď, bouře, s tebou světem chvátá,
volnosť v prsou – čarnýčárný amulet!
Jen mu, družko, poskytni své síly,
aby zatkl prapor do mohyly,
16
zlatou surmou bratrům zahrál svým:
probudí se v prsou lev mu bílý,
zapěje jim hlasem hromovým,
prolomí jim tvrdé prsou hráze,
že své paže zvednou ku přísaze –
a pak běda vrahům vrahovým!
Tichne bouře – v dálce mračno mešká – –
Zvolna z mlhy vystupuje Sněžka
víc a více v rozjasněnou výš –
a má duše probírá se ztěžka:
ticho kolem, lehký vzduch zas již,
bor si oddech, sprostěn opět hrůzy,
a pták volně zapěl ze haluzí –
srdce moje, ty mu rozumíš!
17