Tkadlec.
Sedí za stavem – bled, ruka tuha,
choré tělo mráz má za soudruha;
okem zpomínka mu zírá těžká
tam, kde sněhem skráň ovíjí Sněžka.
Sedí za stavem – bled, hlavu chýlí,
v které vykvetají snové milí;
ale rázem uvadají v lebce,
ozve-li se nářek na kolébce.
Slyš! jak spěchá těšiť choré dítě:
„Neplač, trp jen, pán bůh uvidí tě,
vždyť už dávno nechal bez rozkoše,
bez pohledu – svoje Krkonoše!“
[52]
Dítě zmlklo – navrátil se k stavu,
opřel dlaní opět šedou hlavu,
tichý povzdech dusil na rtech ztěžka –
a zřel zas, kde v sněhu dumá Sněžka.
„Drahá, drahá! Odešla mi s jarem,
sotva zjásala se prvním darem,
sotva dítko vložila mi v paže:
,Viď, že máš je rád? – ach, umru snáže!‘
Objal jsem ji s pláčem naposledy –
zapomněla všecky žití bědy,
zašeptala s něhou, jí jen vlastní:
,Bývali jsme šťastni spolu, šťastni!‘...
A pak zhasla – – Po čase mi mnohém
ještě srdce kvílí: ,draháDrahá, s bohem!‘
Bída nespí – zas doráží lítě:
,Dej sem, ty máš ještě dítě!‘ – Dítě!“
A slyš děcka pláč! Vstal, kolébá je:
„Záhy tebe zlíbá úsměv máje –
trp jen! zajde zlý juž zimní spánek,
srdečko se dočká radovánek.“
53
Zdřímlo dítě – sedl znova k stavu,
opřel dlaní sněhem zkvetlou hlavu,
tichý povzdech dusil na rtech ztěžka –
a zřel zas, kde s mračny mluví Sněžka.
„Člověk! – sijeSije zlato práce ryzí!
Sil jsem též – a kdo že za mne sklízí?
Pracoval jsem do krve a potu,
abych zachoval je při životu!
Člověk! – otrokOtrok choroby a hladu,
s bohem chce se děliť o moc, vládu,
ale o mamon – ha, kdež je s plánem! –
neumí se rozděliti – s pánem!
Kletba, kletba člověčenstvo tíží –
volnosť chcechce, a kuje stero mříží,
a tak její zora snad se vznítí,
až mu bude málo do vyžití!“...
A vstal zas a kráčí ku kolébce:
líčka dítku sníh ošuměl hebce,
rtíky stuhly... Zrak se kalí tkalci:
„Tak bůh shledl opět – ku zoufalci!“...
54