Slyš, zblízka, zdáli křídel šum,
zní vichrem jásající hlasy,
a ze chmur skepse, mdlobných dum
se blankyt nad národem časí.
Tvé, Praho, věže zjasněly,
Tvé zvony mlčky zazněly
v žár duší, jejž nic neuhasí.
Jdem přiměřit a zvážit zas,
zda křepčí přibylo nám síly,
zda hrděj plane zraků jas
a míří k nejvyššímu cíli,
zda šiky naše zmnoženy
a v srdce jiskry vloženy,
jež hoří po věky, ne chvíli – –
Nuž, vítejte nám v srdci Čech,
krev jeho Vaší krví buší,
a dechu jeho Vy jste dech
a duše jeho Vy jste duší.
Všech paží Vašich jednota
čest našeho jest života,
jenž děje budoucnosti tuší.
A jako druhdy v dávně let
je Praha ve královské pýše,
přebolel odstrčení hnět,
a snaha letí výš a výše.
Slovanstvo k sobě ve zdraví
přes hory, mořské dálavy
jak bratří duchovitá říše!
Hrad starý strmí tich a něm
a okny zírá zadumaně –
co mrtvo, ať je mrtvo v něm,
když kvetly bílé květy planě.
Vždy život dál jde junácký,
jak snil jej heros Palacký,
když kul nám do výboje zbraně.
Chcem idei se poklonit,
jak on jsme vytesáni z žuly,
v poznání tkví náš samobyt,
jímž věky s místa nepohnuly,
byť vichry jejich bouřlivé
a nárazy jich měnivé
nám v líce krupobitím duly.
Jsme tu, jsme svoji, jako hráz,
kouzelným proutkem tajně vládnem,
to Kázeň tvoří reky z nás,
jí rosteme a jaře mládnem.
Vy, bratří, k svátkům posily
jste národu div stvořili,
jak nezřít v okruhu ho žádném.
Tříšť tu tam pluje na vodách,
kru jedinou z ní Kázeň stvoří,
zřím chvíli onu jako v snách,
až celek vaším ohněm vzhoří,
ta bude bořit, rozvalí
ježaté kolkol úskalí
pod slunnou jásající zoří.
Družina jedna ze všech rot
se silou jednosvornou v pěsti.
Pak povel zazní: Vpřed a sot!
tou v koncích nejžďanější zvěstí.
Do skalisk rána jako hrom –
ó, jaké bude v hybu tom
národu opojivé štěstí!
Sami jsme mřeli v dobách zlých,
sami jsme také z hrobu vstali,
sami si ze svých vzdorně lích
chléb rozkvétání vyorali,
a ověnčení vítězi
již lámou staré řetězy,
jež kloub nám po staletí draly.
Do zahrad průlom Volnosti,
kde zlatá jablka již zrají,
kde otročinu v tichosti
pod kámen do tmy pohřbívají,
a duchem věrni v právu svém
na konec přece dobudem
i grand prix na Dunaji. –