Ba dávno je to, milostpaní,
ó, tuze dávno zajisté,
tak vzpomínám si, hlavu v dlani,
o jedné růži stolisté.
To bylo ještě poupě bílé,
ba ani poupě nebylo,
a již své srdce jedné chvíle
mně míčem v náruč hodilo.
Míč chytit měla touha chtivá,
on kutálí se, utíká –
nu, byl jsem snílek odjakživa
a strašně hloupý nešika.
Než jsem se shýbnul, míč se ztratil,
tak rychle vždy to nebývá,
a s ním i srdce vaše schvátil
ten dlouhonosý protiva.
Ba dávno je to, milostpaní,
a už je léto na sklonku,
už nevěřil bych v růže ani,
když vidím vás jak pivoňku.
Však vedle vás tu kolem věže
zřím obrázek váš zdrobnělý
s tím vaším míčem cupkat svěže
na Žofín každé pondělí.
A Plzeňačka, dobrá bona,
pak rádkyní je poupěti,
jak očima zná házet ona,
tak srdcem třeba házeti.
A svět jde dál, a zase v chvíli
se potom někdo napálí –
Jakž bychom my to zjinačili,
my napálení bručáli!?