V trávu hradební v půl vrostlé tělo
padesát let hledí k městu dělo.
Bronzový chřtán rozevírá trudně,
zívá k houknutí, saň skrčená,
časy nad ním jdou tak zvolna, nudně,
na kolech rez svítí ruměná.
K hrozbě spíše nežli na ochranu
bezzubě se cení v jednu stranu,
hledí dolů, kde to vře a kvasí.
„Hlad mám,“ skuhrá, „v jícen plameny
chci a nazpět staré, dobré časy,
kulí třesk, rej zkázy šílený!“
Hnědým bronzem bliká v ševel doby,
darmo volá, mlčí staré hroby,
a sta očí proti jeho oku
jiskří se k té střílně upřeně.
Šelma cítí bolest ve svém boku,
skon svůj blízký tuší zděšeně.
Mimo klouček jde a proutek zdvihne,
hříčkou kovový dřík děla švihne,
v aleji se milenci dva smějí,
dole v městě v spěšném úderu
práce kladiva v kov narážejí,
a zní zvony v letním večeru.
„Hlad mám,“ dechnouti chce znova
strašlivé to zvíře známá slova,
ale z města proti němu směle
ruku pozvedá kdos železnou,
odvahy plam na vztyčeném čele
dělu vstříc jde cestou vítěznou.
Mladý Den to svobody a míru,
z práce duchů vstal, má v ruce lyru,
vesele se v slunci krajem dívá.
Proti němu hradba kamenná
sesouvá se, drolí, na prach ztlívá,
nebude již nikdy stavěna.
Rázem tu a jak by divě zlícen
zakucká se vzdorovitý jícen,
zakašle a trhne bronzem těla:
z tlamy mlčící a bezedné
rána dunivá se v město schvěla.
Poledne je, ano, poledne!