Z dob Ludvíků až v naše časy smutné,
kdy k podzimu vše dozrává a žlutne,
tys živa jediná a záříš slavně, sukně!
Moc světa v každém záhybu tvém leží,
ty trůny převracíš, ty stavíš je zas, sukně;
šust ovruby tvé hudba rajsky svěží,
jež miliony krotí, opojuje, sukně!
Van vlečky tvé a nadzdvižené krajky
jak dech je fialek a balšámu, ó, sukně,
Co v sledu tvém se skrývá utajeno, sukně,
co básníků i nebásníků šílí
za tvojí stopou vlnivou, ó, sukně,
co Ovidů dnes trpký exil sdílí,
že zřeli Caesara blíž vestálčiny sukně,
co Závišů, co Flahautů se zvedá
dnes na výš prestolů v tvé záštitě, ó, sukně!
Je každý blah, kdo ochrany tvé hledá,
a zatracen, kdo zhrdá v pýše tebou, sukně!
Kdo neviděl by, jak se steleš jemně
od stupňů oltářních až k stupňům trůnu, sukně,
jak hedváb lučin bedry matky země,
jak v most se měníš pevný, nerozborný, sukně,
pro kročej onoho, kdož se ti klaní,
jak v opak hned jsi půdou kráteru, ó, sukně,
kdož nedbá před tebou svých sepnout dlaní!
Ó, paní Protekce, ó, shlédni na mne, sukně,
roh Fortuny schyl, jejž máš ve svém klínu!
Vím, řády, hodnosti a ceny sypeš, sukně,
ač tajemně se skrýváš v zásluh stínu.
Vrch snahy tisíců je tebou přistřen, sukně,
dští lem tvůj rosu požehnání shůry,
a s každé krajky tvojí, zdráva budiž, sukně!
jak zlatá jabka visí sinekury.
Děl hromy probouzíš, kdy zachce se ti, sukně,
tvůj rozmar krví bodáků se myje,
a k stránce každičké, ó, všemohoucí sukně,
tě k podloze brát musí historie.
V rým chatrný jsem vložil slávu tvou, ó, sukně,
a srdce mé jinšího přání nemá,
než abys v záhyb svůj mne skryla také, sukně,
a nikdy nevyřkla své anathema.
Vlaj, dmi se korouhví dál přes celý svět, sukně,
až do dne, kdy on v rozvaliště chudé
se zvrátí rozmetán – vím, v znamení tvém, sukně,
to jistě také skončí se a bude.