Plakalo sborem devět Mus
a plakalo tak hezky,
to umřel jeden genius,
byl genius to český.
A ležel v rakvi v květinách,
když vydech duši k ránu,
než v srdce svého v hlubinách
krvavou nesl ránu.
Trnový věnec na čele
a na rtech úsměv bolu –
smuteční stojí přátelé
kol rakve vzhůru, dolů.
A měl mít růže, kam jen stoup,
a vavřín měl mu kvésti,
a mramorový lásky sloup
měl za živa ho nésti.
Šest valachů jde ve blátě,
vůz zlatý jak loď pluje,
notábl v černém kabátě
potichu resonuje.
Však prstem nehnul, dokavad
ten živý trpěl v díle
a mohl v jaré síle mlád
své všechny stihnout cíle.
Tenkráte měl se státi div
a žurnál mluvit čelný,
mohl pár let být ještě živ
„náš nenahraditelný“.
Gaminů dvacet vařilo
kasičky jedovaté
a jimi pilně krmilo
to srdce jeho zlaté.
Však žádný nebyl pohotov
býkovec neb hůl z trnky,
by zmalovaly beze slov
ty utrejchové hrnky.
A budou dále bez rány
tančiti plni ctnosti
morální svoje kankány
v nejlepší společnosti.
Duch čistý letěl k obloze
ve věčné vnořen snění –
jak připadlo mu uboze
to pozdní rozhorlení,
ty fanfáry, to troubení
do nových lží a půtek,
to krokodýlí truchlení,
ten papírový smutek! –
Tak dokud v písní stohlasé
nám slovanská řeč žije,
žít budou v horkém zápase
geniů tragedie.