Dnes nadšenou já z lyry hymnu
vám, dobrodinci, k slávě vymnu,
neb nad sůl opravdu a nad chleba
nám toho přimidla je potřeba.
Už vidím svítit zlaté kliky,
dům stojí plný elektriky,
fasádou v secesi vše poráží,
pln šroubů, dlah a bandáží.
Sic na svou slávu a ne hanbu
dal údobnou nám kostru pánbu,
pozděj však zlobou jedné sudice
nás preclíkově kroutí křivice.
Vědecký název rány oné
je ten: Rhachitis Vindobonae,
jí nejeden je stižen tvor,
fabrikant, kupec, profesor.
Hle, chochol zelený se blíží:
a již to lupá kolem v kříži,
hned kostra měkne, sval je rázem plih,
a frak jako by ztratil v zádech střih.
Muž rozpačit je roven zounu
i před lajtnánkem od dragounů
a tolik nízko páteř ohýbá,
že div mu šariváry nelíbá.
Tu diagnosa jistá vždycky:
ten muž je zcela rachitický,
sem košatinku, by se nevyškub,
a hned s ním do ústavu pěkně šup.
Tam opět národu on k spáse
ve kříži záhy narovná se
a za den, za dva nebo za týden
se krásně napřímený pustí ven.
A jak to někdy už tak bývá,
přijde-li opět recidiva,
ať vrtí se neb nevrtí,
tam bude internován do smrti.
A proto já všech křivých k zdrávu
teď vaši slavím slavnou slávu,
ó, dobrodinci milí, ať žije
nám vlastenecká orthopedie!