Zpíval jsem píseň dojemně
vám o své kandidatuře,
ale dnes po všem tak je mně,
jako když podřízne kuře.
V dvaceti schůzích řeč jsem měl,
agrární, realistickou,
každého soka zle jsem zmlel
a nazval napuchlou nickou.
Hymnou jsem zkusil vítězit,
složenou s ukrutnou chloubou,
třicetkrát byl jsem v hadry zbit
a nazván troubou, ach, troubou!
Honem jsem sedlo přehodil
zajížďkou do koncentrace,
darmo však jsem se narodil
i do té kýžené štace.
Noviny kterés zjistily
matrikou po stopě jdouce,
Kumáni že prý zplodili
rod můj kdys u Olomouce.
Já na to, chtěje ušetřit
strašnější ještě si hanu,
obratem hned jsem změnil cit
z veliké pro malou stranu.
A byla schůze, principy
hojná i principály,
dva přední zuby jak řípy
mne ony principy stály.
Ba taky kterýs notábl
v domnění, že loví kavky,
dcerou mi do srdce zahrábl,
okatě naznačil vdavky.
Vůle i tělo měly dost,
nebyl jsem tvor už lidský,
mandát jsem chtěl a dostal zlost,
což bývá na škodu vždycky.
Utek jsem tedy konečně
v strhaném žalostně věnci
k podpoře žádat bezpečně
rozvážnou inteligenci.
Reorganisovat, zajisté
mesiáš morálky tu je
a všecky živly nečisté
on hladce zpranýřuje!
Vysoký smích se rozlehl,
jako když zavichří v duby –
Taky jsem pěkně naběhl,
zbylé to stálo mne zuby.
Morálka, hehe, řekne se!
Nestojí za vindru lidská,
a teprv houby unese
morálka politická.
„Mesiáš vždy být nemusí,
stál někdo, řekněte, o vás?!“ –
Ne. Proto na krk vážu si
za šesták konopný provaz.
Poutníče, který půjdeš kdys
kol stromu, kde visím v hluši.
„Kocourku,“ řekni, „klidně vis,
a věčný pokoj tvé duši!“ –