Ha, jak se tam válí mrtvoly, zaťaté do sebe!
Krví je napita země. Ze šachet trčí hrozivé pěsti,
řvou nedobití, jimž vápno vypálilo oči.
To máte za to, že jste nás vraždili věky!
Hu, jak prchají horempádem a tonou v řekách
a boří se v bahnech a močálech.
Co jste se na nás napořádali štvanic! Co jste se
nás navylévali z doupat! Náš mstitel žije!
Ho, jak klopýtají v útěku pod břemeny zbroje,
zkřivení a zpocení!
Co jste se nás nazapřahovali, nahonili a naprás–
kali bičem! Teď dopadají na vás třaskavé rány!
Hi! Jako mouchy padají hladem! A jejich děti
nemají doma mléka a jejich stařeny hynou z ne–
čistého chleba, kterého není!
Co jste nás naplašili od zrnek obilných a od
medových květin. Den odplaty přišel!
He! Jak úpíte, šedí, přikuti v zákopech, v smrdu–
tých děrách, na osamělých strážích, v zajetí zdlou–
havém, roky trvajícím!
To za to, že nás jste věznili v klecích zvěřinců,
nám svobodu přírody zlatou jste vzali a dali po–
nížení a nekonečnou nudu, k vrhnutí hnusnou.
Zkuste na sobě, co páchali jste na tvorech Božích.
Hahá! Jak se topí v moři jejich torpedovky,
křížníky, drednoty a hydroplány! Vraždili nás –
a nyní pokrývají mořské dno.
Shlížíme s volné výše na obklíčená města, roz–
střílená a doutnající. Kde jsou vaše chrámy a divy
umění?
I do nás jste stříleli a plašili naše posvátné kroky!
K nám zpupně jste zdvihali zraky a rouhali se
duchu, jenž z našeho písma hlásal vám mír. My
stojíme a záříme dál – vy hynete vraždíce sebe.
Vy jste pohrdli naším voláním, že nutno si vy
hnout, že nutno žít a jít vedle sebe!
Křičíte o pomoc a smilování, bych vysvobodil
vás od vás samých.
Za dob klidu smáli jste se, že nejsem.
Nuž: Nejsem! Nevidím, neslyším, nepomáhám!