Švanda tiskne dudy k boku,
k ústům zase sklenici,
v prsou dech a vid až v oku
tratí se mu s dennicí.
„Nocí tré i dnů jsem hrál,
teď již čtvrtý konec vzal;
ani muk už, chaso mladá,
dohrál jsem a dodudal.“
U cesty bouř klátí stromkem,
po ní Švandou vratká zas.
„Aj, aj, mne-li za tím domkem,
jej-li za mnou nesl ďas?“ –
Oknem jasné světlo plá,
uvnitř chasa veselá.
„Což se asi podivíte,
když vám Švanda zadudá.“
„„Švanda, Švanda tu i dudy! –
Pojď, ty Švando, mezi nás.““ –
„Půjdu, třeba u všech všudy,
neznal dům a neznal vás!“ –
„„O to ty se nestarej,
jenom pij a jez a hrej;
zlatem my ti zaplatíme,
Švandičko, jen zadudej.““ –
„„Dbej však, nechť si prší zlato,
až by klobouk přetekl,
abys nikdy, nikdy za to
Zaplať pán bůh neřekl.““ –
„Aj, což o ta slova dbám,
jen když chmel a zlato mám;
já vám za to vaše zlato
jako Švanda zadudám.
Cupy, dupy, cvaky, cvoky,
na podlahu, na půdu:
„Jaktě živ jsem také skoky
neviděl a nebudu.
Holka lítá do stropu,
přes ni hoch zas v pochopu;
to se točí, to se bočí
v chvatu, víru, výhopu.“ –
„A to zlato! nevím ani,
kam ty žluté ptáčky dám.
Zaplať vám to, drazí páni,
zaplať vám to pán bůh sám!““ –
Nedomluvil, nedořek’ –
ty tam – zlato, světlo, skřek.
Hrom a blesk, pak noc a ticho –
Švanda v mdlob se náruč smek’.
Ranní pára z řeky stoupá,
blízko již je do zoře,
s čekanu se tělo houpá,
Švanda sedí nahoře.
Kde jsi se tu, Švando, vzal!
Kam jsi, Švando, zlato dal?
Rád buď, Švando, na čekanu
že’s jen nocleh vydudal!