Sedlická ballada.
Na sedlickém klášteře
domodleny pateře,
vyhnán mnich a konec klidu,
strojů ruchem, prací lidu
hnědý list zde tabáku
chystán k slasti kuřáků.
Půlnoc právě odbila,
píle dávno skončila.
Pusto vše, jen v dávné cele
u vína bdí, u korbele
se havaňkou v ústech ten,
jímž tu převrat proveden.
[57]
Kolem lampy dýmu mrak.
Šero, sen-li klame zrak?
Z dýmu mnich, hle stoupá šedý,
na mistra pne hněvné hledy,
hrobovým pak hlasem jej,
škůdce, klne v pekel rej.
„Dům ten“ – mistr nezlekán –
„Vámi blahu věnován.
Mnou se v tom nic nezměnilo,
střídáno tu leda dílo.
Neklň! Prvé připiv číš
plod zkus naší píle již.“
Sotva že mnich zadýmal,
absoluci mistru dal.
Mluvil, pil s ním, ten až v spaní,
a pak větře vánek ranní
opouští ač nerad síň,
s doutníky však vzal si skříň.
Jaká v nebi světic bouř
pro tabáku mrzký kouř!
Opat na svém stojí, svatí,
Petr musí vykázati
místo mnichu před brankou
tam by čmudil havaňkou.
58
Od těch dobdob, kdy vznese však
nad chlumy se Kaňku mrak,
říká lid po celé pláni:
to se dal zas do bafání,
jak to zvyklý po vždycky,
starý opat Sedlický.
59