báseň bez názvu

Ladislav Quis

I.
Praeludium.

Silnice ta, třeba k nebi míří, od formanů všech je prokletá; za to nadšen jí, když volně šíří se mu hruď i rozhled, poeta; za skřivanem, v oblacích jenž víří, po ní on tak volně povzletá, an vůz těžký jako hlemýžď z dola valí v před svá skřípající kola. Na vrcholu náhle cesta mizí, průkop jen, jímž unikla ti, zříš; projdi jím a v kraj jsi vstoupil cizí. Po levici nad úbočím kříž k zastávce tě marně nevybízí, neváhej a vystup k němu blíž, unavený sedni k jeho patě, povznes oči, – ráj se směje na tě. [83] V žárech podzimní již slunce hyne. Stíny z lesů, kam je zahnal den, v údolí se vrací, z řeky siné vstříc jim páry plíží se jak sen na pažit, a bledý měsíc plyne nad nimi; rej noční zahájen; poslední snad, jejž tu vedou víly, choulíce se chvějně v rubáš bílý. Ticho zde. Však poslyš! hlahol zvonů zalehl sem. Odkud? Hleď jen jas dokud stačí, bysi postřeh’ v sklonu stráně vížku, z níž se nese hlas; kostelíček pod ní v domků shonu bílých, jak by ovčák stádo pás’; výše zámek se sedlovým krovem – to as vše, co zve se Chudákovem. Teď tam zvony slaví. A to není pro lecjakou všední příčinu, ke cti zítřejšího posvícení kouř tam dýmá ze všech komínů. Nad ten den tu slavnějšího není, každému cos’ nese do klínu: Hosty, hody, hudbu, rejdovačku v hospodě a slavnou posléz pračku. Ale stařec, jenž teď strmou drahou dostupuje z vísky ke kříži, předtuchu se nezdá sdílet blahou. Zadumán on v šero pohlíží, 84 otíraje s nepokojnou snahou lysinu; ač supá s potíží, divná slova popěvuje, bruče, při tom k taktu holí ve vzduch tluče. Kříž tu. Stanul, v dlouhém šose hledá hnědou, hladkou sandavku, svůj ples, ta ni kolem formanovým nedá rozdrtit se, málo takých dnes, – hbitě k nosu dychtivému zvedá chutný šňupec, a již v luh i les zahouk’ výbuch, – hrom by cítil hanbu. – V odvetu zní z temna: „Pozdrav Pánbu!“ Kantor – on to sám – se vzpjal jak třtina. Příšera, hle! hrká k němu tmou: nožky krátké, břich jak ošatina, dlouhá šíje s hlavou makovkou. – „Každý dobrý duch chval Hospodina!“ – „Na věky až! že jsem s basou svou konečně přec doškrábal se cíle, horácká sem z Kozákova míle.“ „Fi, to jsem se lek’, tím šerem zmámen, pane bratře! však jen když vás mám s vaší káčou, se srdce spad’ kámen, kdo by muziku byl tvrdil nám? To vám bude mše! Byť obeznámen, té jste neslech’, duši za to dám. A již pojďte, dejte sem tu basu! chot’ nás čeká k večernímu kvasu.“ 85 Sestupují. Chudákovský cestou vypravuje, kterak sháněl mši, kterak chodil jako za nevěstou od škol k školám po krajině vší, že však za to Vitáskovu šestou zadělají jen ti nejlepší, z celé co jich sehnat mohl třídně, ba že zpěvačku též získal z Vídně. Ta že, jak by zavolal ji zrovna, v Lhotě tráví léto u strýce, zazpívá prý vložku od Beethovna, – na ní zakládá si nejvíce. – K tomu domácích též hrstka skrovná vždycky věrná božské muzice; zítra, bohdá, ukáží, co svedou, vikáři a hostem, již se sjedou. Však již vstříc jim z blízka světla kynou odevšad zní zpěv a zvuky dud, vůně koláčů se vznáší nad dědinou; dychtivě pan bratr z Kozobud chřípím lapá ji, a rychlej’ šinou se mu nohy líné doposud, sledujíce tuchyplnou snahu, jež je vede k hostinnému prahu. 86
II.
Missa.

Jasné ráno. Zvonů zvuk se pojí s šumem pestrých davů v řadách bud, žebrák u cesty, kde lid se rojí, zmrzačený ukazuje úd, vřeště k tomu modlitbičku svoji. Tam pak serbus v tváři všecek rud, samožitnou spíš než těžkou službou, po hospodě šilhá s vroucí tužbou. Však již opusťme tu vřavu plesnou, chcem’-li ze svědků být očitých velkých věcí, na kruchtu jen těsnou po schodech se dejme točitých. Ejhle chaos, zmatenici děsnou u pulpitů, varhan bočitých; nástrojů zvuk laděných zde licho v zdobeného kostela zní ticho. [87] Táhlé „a“ se z útrob varhan dere, kotlů rachot o sluch zavadí; na housle tam kdosi kvintu bere, jiný smyčcem basu pohladí; flétna vzdychne si, snad že se pere umělecký dorost v pozadí; v to zas trubka pronikavě vřískne, prostořeký klarinet si pískne. Chudákovský učitel v tom tlumu jako vůdce vede si a pán, moci své si vědom, svého umu; nos mu zářízáří, třeba ušňupán. Pohled jen a v koutě konec šumu, druhům ale úsměv, šňupec přán; kyne pánům bratrům, ruce tlačí, hubičky jim sotva dávat stačí. Zahřměl kočár. Šustí šat, hle ona, pěvkyně ta z Vídně nebeská, jak děl kantor, slavná prima donna. Není hezká ani nehezká, za průvodce s kyticí má slona. Ona s vysoka zří na česká dobrotiska, jež se před ní kloní; k lenošce jde, zvolna klesá do ní. Inventární kus to z sakristie – kostelník jej schválně přivlek’ sem. – O ten opřen, s plným ironie k pěvkyni zří mladík úsměškem 88 skrze sklíčko, jež mu oko kryje; cos jí šeptá. Ona hledíc v zem, zasmála se, odsekla mu z krátka a pak vryla zoubky do cukrátka. Kruh kol nich. Tam nafoukaný trčí pulmistr a za ním do koutu učitelův mládenec se krčí s řemesníčkem; stoudně planou tu, do nich z děvčat některé kdy strčí, mlsajících tajně z kornoutu za štěbotu, smíchu dušeného v středu toho tlumu vzrušeného. Basař, však jej znáte, trochu krátký a jak jeho nástroj buclatý, mlsně k dívkám pošilhává zpátky. V modrém kaputu až na paty blíže něho v poctivicích s vrátky, hubený, jak topol vypjatý, panský zahradník, hled plný citu, nad svou flétnou dumá u pulpitu. Vdoveček to, padesátník hrubý; nebožce, kdys v zámku komorné, za panskou byl lásku – zlé dí huby – v náhradu dán. Žínce švítorné pak ne jeden, dva prý zlaté zuby k výbavě přál osud výborné; na vždy v parku k vůli tomu věnu odpočinek přestal pro ozvěnu. 89 Trpěl mlčky, nesměl též nic říci, na pomoc až přišla jemu smrt. Myslíte, že jásal? Ne, choť milující vzdychal smutně, kam se jenom vrt’. Čest by slední vzdal své polovici, místo za rakví on s druhy hrd, s muzikanty, za křížkem hned kráčel, flétnu hrál a slzami ji smáčel. Za ním paní hořké ctitel vroucí. Husté obočí a mocný knír tvoří rámec pro karbunkul skvoucí v středu tváře; hledí jako výr. Bílý kabát na hrudi se dmoucí: kyrysníky on kdys v boj i mír pyšně vodíval svou ryčnou troubou, teď je kruchty chudákovské chloubou. Co se vrtí tam jak šelma dravá uzavřená v zvěřineckou klec? nejsvětější kropáč jeho hlava, z tváří sálá žárem celá pec, jiskry v ní ta očka popelavá. Nebojte se ho, to mistr švec: Do kůže on jindy píchá ruče, dnes však – běda kotlům – do ní tluče. K melounu, jak tyčka vyschlá z čista, čahoun tam se kloní k břicháči, táhlým hrdlem krátký dech mu chvistá, na bradě pár chlupů v chumáči – 90 keřík v poušti – toť je tenorista, takto krejčík. Ten, jejž obtáčí přízí slov, jež soukat neumdlívá, to pan starý jest; on bas tu zpívá. Zatím kostel naplnil se starý, komisní kde um prost cavyků hravě spojil různých slohů tvary, v nichž chrám rostl volném při vzniku. Malta, vápno skryly kámen charý, renaissanci, barok, gothiku; skružení leč v oknu slepém z pola o zmařené kráse k nebi volá. Samé kvítí velký oltář. Stupně červeným jsou suknem pokryty. S oratoře vrchní shlíží zpupně na lid dole, copař zarytý; u zábradlí namačkaná kupně mláď se strká. Kostel nabitý; hlava se tu tísní vedle hlavy, že by jab’ko nepropadlo davy. Však teď slavná hodina již bije, svící zaplál temně v slunci svit; k měchům kalkant stoup’, švec sebou šije nad kotly, vše kvapí za pulpit. Regent však zří k dveřím sakristie se stupátka,stupátka jako v půdu vryt, přes brejle, jež v nevhod vždy se omží, na klučiny ministranty v komži. 91 Jeden nese missal, z jehož kraje zdobně splývá pestrých stužek změt; chlapec září štěstím, vždyť mu vlaje mladou hrudí první pýchy vznět; jiný pak si se řemenem hraje zvonce u dveří a kradmo zpět pokukuje hned, hned ku zábradlí těše se, že druhů závist škádlí. Kdybysi byl sebe lepším honcem, před nosem ti štěstí uletí; dřív než zvíš, se shledáš s jeho koncem. Šumot, kroků zvuky v zápětí; kluk trh’ sebou náhle a pak zvoncem prvně, po druhé a po třetí, a jak cinkot jeho letí vzhůru, intráda již ryčně zahřmí s kůru. V ornátech co zlatoskvoucích kněží k oltáři jdou, starý učitel k mnohohlasým varhanám sed’ svěží, kalkant na měch šlápl, a ten spěl huče zvolna k hloubi pod zátěží, za ním druhý. A již buditel zvuku, vítr, v nástroj život leje, akkordy se klenba chrámu chvěje. Jako však se bouře tiší lítálítá, nejstrašněj’ kdy zazněl její řev, mrak se trhá, slunce lesk jím svítá a již ptačí rozzvučí se zpěv: 92 tak i zde vln příboj co se zmítá, již se krotí spolu jejich hněv, jásajíce rodí se a míjí, splývajíce v sladké harmonii. Ale mistru, jenž ty zvuky budí, nedáno v jich slasti tonouti, čím víc jásají, on víc se trudí; co tu dobrou duši kormoutí? Hněv jím zmítá, krev mu v tváře pudí, a čím dál tím hůř se kohoutí; klouče po každé mu stojí straně a on volá, nene, on vrčí na ně. Velí, prsty po klávesech snuje: „Tondo, kvintu! Vašku, mixturu!“ Ruku vznes’, dlaň hlavu zasahuje, hlasitě cos plesklo na kůru; místo rejstříků pak natahuje Vašek moldánky, kdy k azuru pianissimo se vznáší mroucí, končíc vhodně předehru tu skvoucí. Však již také muzikanti jeví nepokoj a nedočkavý ruch; nástroje vše chápe, hoši, děvy s partesy se řadí v polokruh; chvíle jen a hudba, zbožné zpěvy zahlaholí libě v lidu sluch: vše jen mistrův pokyn očekává, posvícenské mše by vzešla sláva. 93 Ztichly varhany a regens chori houslí chopil se a vrhnuv hled poslední jen ještě na své sbory, odhodlaně smyčec lehký zved’. Ticho – jako před vzplanutím zory nežli měsíc v jejím svitu zbled’ – okamžik, a jak by blesk se mihl, vzduchem smyčec učitelův švihl. Rozletly se zvuky šumným letem – les tak z jara zpěvem ožije – na srdce se nesly jarním květem, jehož sladký dech je opije; nad žasnoucím chudákovským světem ševelí se, jásá kyrie. Libují si: „Krása!“ mladí, staří, „lépe se to sotva v Praze zdaří.“ Plesá-li tam dole na sta duší, božská hudbo, kořist kouzel tvých, ty tam na kruchtě zas těžce kruší žízeň v hrdlech věčně vyprahlých; a tak mnohou muzikantskou duši vábí krčma blízká – zda to hřích? – Ale marně! není uniknutí, tyran kantor střeží každé hnutí. Jemu žádná chyba neuchází; běda mu, tón falešný kým brán, tomu též, jenž noty pod pult hází, hřmotí, k pianu když povel dán, 94 neb snad s taktem přijde do nesnází, neúprosný pokárá je pán; však ti drobní nejvíce se třesou, na ty se vždy nejdřív hromy snesou. Ale zahradník svou flétnu píská nevyrušen z melancholie, vztekle ševčík v duté kotly tříská, a co basař? Aj, snad nepije? Věru! plecháč se mu v ruce blýská piva pln. Kdo zde mu nalije? Ve velebné basy skryl jej břiše, dvířkami jej v pauze vytáh’ tiše. Vida, kterak basař slaví tacet, mistr Potěh bledne závistí, kůže bubnů zle to musí splácet; však on příště též se pojistí. „V kotli? A jak ven? Tam můž’ se skácet, v koutě jiných bude kořistí. Ale dnes? Ta žízeň! Mám to, sláva! Velká pauza!“ – Švec už v skok se dává. Jeden dva a jeden dva, již venku, jeden dva, již přes ulici v skok, jeden dva a dopadá již k šenku, jeden dva, již chladný hltá mok; jeden dva, již druhou klopí sklenku, ještě třetí a již vrací krok; – čítá, letí na kruchtu a vpadá ranou v souzvuk, kterak skladba žádá. 95 Zatím krejčí tenorista v koutu provozuje svoje umění; přirovnati lze jej ke kohoutu, když se z jitra dává do pění: Oči hmouří na truc zrnožroutu, krk v šíj’ labutí div nemění, každou notu krásně vykokrhá, jen to „a“ jej málem nepotrhá. Jinak sládek. Potu proud vždy nový s tváří splývá mu, co jeho hlas z hloubi hučí zvon jak stocentový; nejraděj’ jak všaký pravý bas na bílých on notách sobě hoví; řev ten slyše i sám lev by žas’. A v to piští drobné kolem chásky ustrašeně diskantové hlásky. Ale odkud skřek ten přežalostný bez milosti uši proniká ostrými je probodaje ostny? Lesem jeda bysi koníka pobíd’, tuše, že snad nelítostný ženu vraždí palaš zbojníka; zde však hledíš moudře uhnout dále, bysi nebyl sluchu zbaven v mále. Takto pěje zdejší primadonna, ukázat chce z Vídně sokyni, že, byť jenom z Chudákova ona, umem, hlasem přec ji zastíní; 96 a v té snaze pravé divy koná, až lid žasne dole v svatyni. Byť by chrámu zbořily se sloupy, ne a ne, té cizí neustoupí. Mše jde dále. Gloria i s kredem odehrány, odzpívány jsou, regenschori s prosebným již hledem k Vídeňačce točí hlavu svou. – Ta se zprvu se svým nohosledem smála jen, nos krčíc nad tou hrou, však čím k její slavné vložce blíže, smích jí prchá, tíže jí a tíže. Poslouchá žvást druha roztržitě, k oknu zatoulal se její zrak, sleduje, co ruka křečovitě s not si hraje svitkem, spěšný mrak, jak by toužíc v pouť se dát s ním hbitě, opustiti šumařský ten brak, který tady tváře svojí potu odpravuje bídně k notě notu. Pak zas, jak by znavena tím, vzhůru k stropu zvedá hledy unylé. Hle! tam v posměch počestného kůru andílkové u hře rozmilé, v rajských luzích laškujíce, touru menuetu tančí spanile, s poklonami v usměvavé líce křidélky chlad sobě fofrujíce. 97 NaháčkuNa háčku kord visí s pantalíru, blaženému z toho mumraje; klobouk s pérem tomu kavalíru zkouší druh, jak šibal mžouraje. Leže v trávě podál reje víru, s oblačného břehu okraje klučík dolů na kruchtu se zubí, jak tam dílo Vitáskovo hubí. Po kredu již. Dáma na kantora zří jak v snách, mní slyšet z dáli hlas: „Vaše vložka.“ – Andělíček shora podává jí noty, z kterých jas náhle vyblesk’. Bledne jako chorá, vše kol víří, v oku svit jí zhas’ – v tmách se kantor, kruchta, kostel ztrácí – skřek – a v mdlobách zpěvačka se kácí. Klidné spáče více nepoplaší, udeří-li v poplach náhle zvon; a zde o statek jim běží dražší: o čest jejich, o mši. Jaký shon! Nehoda však mistra nezastraší. Za tonem již z varhan loudí ton; nikdo neztrácí tak mysli, chuti, jen když nezví dole, co zde kutí. Zatím vymknuvši se z mdloby spárů původkyně zmatku neblahá, odnesena tiše do kočáru, plačící kde těšit pomáhá 98 věrný panoš, až pak o nezdaru moudře končí jeho úvaha: To je z toho, že ta sprostá nace nemá v chrámu ani ventilace. Na kruchtě však posléz vše se těší, bez cizinky mši že provedli; tu zas příklad smutný mátemáte, ČešiČeši, vídeňáckým duchem posedlí, že kdo na Vídeň svou naděj věší, ještě vždycky zle se podvedli. Bez vložky sic mše je od Beethovna, však těm dole je to jedno zrovna. Ale šotek jakýs od té chvíle škádlivý svůj provádí zde um; brzo struny trhá potměšile, tu zas mate hlasy zpěvákům. Ba i v sólo flétny tetelivé nesoucí se chrámem plné dum, štván jím, – v hradu sen jak černá zrada, – náhle hluchý tenorista vpadá. Tutti, tutti! mocný povel hlásá. Nastojte však! prosta kázně pout v divý běh se dala mladá chasa houslistů, a schvácen v dravý proud, věrných zbytek chytá vše, v čem spása. Ale marně. Již jest vyřknut soud, – fuga vše již u vír zmatku strhla; běda, třikrát běda! mše se zvrhla. 99 Ještě ne! Vždyť vůdce posud stojí, když je nejhůř, varhany tu jsou; nechať zahřmí jako děla v boji, ústup aspoň krýti pomohou. A již u nich. Ha! co vše se pojí k zkáze pro mši tuto nebohou? Ať si kantor tasty tiskne, pedál, nástroj spasný ani zvuku nedal. Kde je kalkant? To pan otec z mlýna moh’ by říci, arci kdyby chtěl. Ten, když strhla se ta kočičina, housle na hřeb zavěsil a šel; tu však s měchů jako na zlosyna šlapák zahouk’, do uší mu hřměl: „Vida pána, jak se plíží tiše, prchá, když by pomáhat měl spíše.“ Zastyděl se mlynář. Než on půtek neleká se, jazyk má jak meč: „Dřív než jsi mně vyčetl ten skutek –“ jízlivě hned přetrh’ soku řeč – „měl jsi vzpomenout si, jak jsi utek’ od funusu s křížkem, abys nepad’ v leč. Proč pak? He! Co kluků do pokřiku? Nevídáno! říc’ ti: větrníku.“ „Tak ty tak i v chrámu páně, lotře!“ zvolal kalkant hněvem zsinalý, „pytel mouky o mou čest se otře. Ať si kdo chce fouká v píšťaly; 100 vem je čert! a tebe napřed, kmotře, však by všickni mleči jásali.“ Řek’ a odpliv’, s měchů shoup’ se skokem, a již ten tam; mlynář než mrk’ okem. To se stalo v osudné té chvíli, u němých kdy varhan kantor kles’, zdrcen, zničen, bez rady a síly. Mlynář zří to. Nadávkou on dnes, – kterou slyše, starý kalkant šílí, – zhoubu do řad vlastních druhů vnes’. Ještě čas, čin spásu dá, ne vzdechy; a pan otec jal se šlapat měchy. Již se z varhan bouřné zvuky rojí, válečné to trouby mocný ryk, volající k poslednímu boji rozptýlené reky ještě v šik. Ten již sbírá se a v soulad pojí, minul bledé bázně okamžik; v nový zápas vrhli se jak draci, štěstí k jejich praporu se vrací. 101
III.
Finale.

Bohu díky! Konec mše se blíží, chvíle jen a vyhráno už jest, každý cítí s prsou klesat tíži, kněz an pěje: „Ite, missa est. Však co to? vždyť nyní na ručest intrada má zahlaholit sviží, ale mlčí. – V pozadí všech oči se zvědavou úzkostí se točí. Švec tam cosi kolem bubnů hledá, maličkost jen, svoje paličky; kam je skryl ten šotek neposeda? Však jen mžik to tísně maličký, – boty s nohou strh’ si švec, je zvedá a již chutě jejich špalíčky v bubny bije, zuřivě v ně tříská, v rachot jejich ryčně trouba vříská. [102] Poslední tak nesnáz přemožena. Po mši jest. A mokrý jako myš, s měchů leza, mlynář těžce stená. Vše se hrne ven, kde hučí, slyš, zvony, zvoucí tam, kde chystá žena nedočkavým k plné míse číš; při těch srdce poskočí si, vzplesá. Prázdna kruchta, ticho na ni klesá. Útlé housle, břich též basy tlustý s lesklou trubkou klidně v koutě sní; jaké však to šepty, jaké šusty, jaký smích tu stříbra zvukem zní? Smíchem andílků to kůr se pustý rozléhá v té době polední: Bravo hudci! Poháry ať znějí! Radostí z vás andělé se smějí. 103 OBSAH:
Posvícenská mše. Obrázek z dob vlasteneckých81
E: ph + jf; 2002 [105]
Básně v knize Posvícenská mše (in Třešně, Posvícenská mše):
  1. báseň bez názvu