Navštívil jsem ondy ďábla.
Na stole měl konev kávy,
(pekelnou jí hasil žízeň),
okuláry na nose.
Hrbatil se za stolíkem,
na stolíku samé listy,
popsané a nepopsané,
v kalamáři žluč a jed.
Ptám se: Čerte, co pak děláš?
Úkosem z pod brejlí mrskl,
vypláz jazyk, oblízl se:
„Anonymní píšu list.
Čert by běhal po kostelích,
po domech a po hospodách,
aby dělal všude peklo, –
pane, já jsem na to káp!
Při kafé si v suchu sedím,
kouřím svoje šustrkubo,
ocasu mi nepřiskřípnou, –
vyběhá to listonoš.
Ondy vidím mladý párek:
Jak hrdličky cukrovali,
chystali se na ohlášky –
počkej, já vás požehnám!
Napsal jsem mu drobné psaní,
že ho šidí holubička,
jak pak teprv bude pozděj’ –
a hned bylo po svatbě.
Jí jsem napsal levou rukou,
že jí pomluvila teta,
ona šla jí nadat za to –
ženská vojna hotová.
Byly křiky, hádky, soudy,
rvanice a sebevraždy,
pomluvy a podezřívky,
přísahy msty do smrti...
To však jest jen „drobná“ práce.
Člověk musí pokračovat
s pokrokem a s duchem doby,
pracovat i „ve velkém“!
Nač pak máme redaktory,
Pozory a Revolvery,
Hlasy Židů, Prdy, Smrdy,
vůbec pokrokový tisk?
Nejradš píšu o farářích.
To se vždycky čítá rádo –
a čím lži jsou divočejší,
tím jdou více na dračku.
Člověk vždycky rád to slyší,
že i vyšší páni hřeší,
že se tamto tento toto,
že on není lumpem sám.
Zvláště mládež má to ráda, –
když to mohou jiní, jiné,
proč pak ty ne, Augustine –
proč být lepším, poslouchat?
A tak roste moje říše,
dušiček mám plné rance.
Proto nade vše si chválím
anonymní dopisy.
Ó jak dobře pracuje se
za pomocí c. k. pošty,
s muži péra pod ochranou
redakčního tajemství!“