Táboru.
Tábore!
Horo, dvojím obemknuta dolem,
stříbrnými dvěma lokty země,
k prsu matky přitulena jemně,
slávou kdys, teď kojena jsouc bolem;
z tebe pne se věž i hradba temně,
řeka hučí, lesy šumí kolem
jako hlasy rozechvěné bolem,
jako vůdce pozbavené plémě.
Tábore!
Však ty zdi tvé, dumajíce němě,
jasnou řečí přece mluví ke mně:
„Kalicha jsme druhdy byly stolem,
táborem, kdy válečným vlast polem.“ –
Prázný zvuku, roso v písku holém,
jaké vzchází v poušti tebou sémě?
Kalich vypit v hořkém umučení.
Vůdce padl! – Tábora již není.
Tábore, Tábore! –
„Zoufalý!
Jaká slova hřeše jsi to děl? –
jestli truchlím, pro tvou chabost lkám.
Viz tu báň a pod ní bílý chrám,
jimi marně příval věků chvěl.
Pevně zří v tu směs, již vůdce sám
vykouzlil, kde pustý pahor čněl.
Zde ten Olymp, s něhož Perun hřměl,
a já tvým se vzdechem chvěti mám?“
19
„Zoufalý!
Zrozen v boji, málo nářku dbám.
Tábor stojí, z něhož válčit vám;
ne by parob skrýval v něm svůj žel,
orlům Žižka Tábor vystavěl.
Sleťte se, by zase světem zněl
odsud zvuk, jenž velel končinám;
vrahům soudní troubou andělů,
k vítězství však zova mstitelů.
Sleťte se, sleťte se!“
Tábore!
Nechtěj klnout mužných prsou hoři,
nezoufám, ni nelkám pláčem žen,
ó, já snil jen dávné slávy sen
a mou duši upomínka moří. –
Pryč s ní, pryč, již k dílu svítá den,
čin pak zraje nejrychleji v zoři;
kdo se z rána ještě v snění noří,
málo slávy dobude si jen.
Tábore!
Nebuď déle opuštěným zřen,
nový list dá zdravý, starý kmen
a z těch hradeb, jež se věkem boří,
junáctvo zas nové hradby stvoří.
Jenom podlý násilí se koří,
za svobodu muž dá život v plen.
20
Reka tvého k tobě vábí kyn:
tvůj jsem, tvůj a tvého ducha syn.
Tábore, Tábore!