Klášter svatojanský.
To klášter svatojanský! – Tam dávno prázdný kůr;
To klášter svatojanský! – Tam travou zarost dvůr.
Tam není mnicha v celi v modlitbě před křížem,
tam není mnicha v poli, by kyprou oral zem.
95
To vše před lety bylo, teď jiný příšel čas;
mnich za dne spí a v noci jej bujný čeká kvas.
Co jim jsou staré řády, co stará víra jim?
Jen toto, co mám, je pravda, a pravda jenjen, co zřím.
V tom velkém refektáři noc rozložila se,
číš vyschla, mnichů chasa již utajila se.
Jen věčná lampa kmítá, a Kristus v svitu mdlém
bol jeví v mrtvé tváři a bolest v oku svém.
Tu za obrazem obraz kol síně rozvěšen,
tu opat za opatemopatem, co měl jich klášter ten.
A ti jsou všichni mrtví, jen jeden živý tu
hle, po kamenné půdě jde v temném hábitu.
A ruka nese kahán, tmou síně bloudí hled,
zvuk kroků zvučí klenbou, až tichne naposled.
Kol překocené stoly a mnohá leží číš,
mdlou hlavu kloní opat zře na to v bolu níž.
On stár a sláb a bujná ta mysl mnichů jest,
on vidí hříchy jejich, však nezná pro ně trest.
Tak přísně k němu hledí ti druzí se stěny,
a zvenčí vítr zvučí, jak žalmů ozvěny.
I rozlítne se okno a kahán shasíná,
jen tam plá lampa dále, kde kříž se rozpíná.
A dvanáctá zní s věže a pod kříž klesá mnich,
pnou k modlitbě se ruce a úděs ve tvářích.
„Ó, pane, promiň viny, ó, pane, milost dej.“
A v nově počal vichr svůj divý síní rej.
Tu za obrazem obraz kol stěn je zavěšen,
tu opat za opatem, co měl jich klášter ten.
A ti jsou všickni živí, jen jeden umíráumírá,
v prach přede Kristem klesnuv již očí zavírá.
Tu za obrazem obraz u bránu rozstoupen,
96
tu za opatem opat ze bran těch stoupá ven.
To tichý, smutný průvod, jej první opat vedved,
až před posledním stanul a naň až upřel hled.
I povznes berlu svoji a dotekl se jej.
„Ó, povstaň, Jene, povstaň a nás se nelekej.
JenJe dobré srdce tvoje, jen slabost tvá tvůj hřích,
ty prosit jen jsi uměl a neznal kárat jich.
Teď Bůh je bude trestat, když člověk netrestal,
teď Bůh jim vezme v hněvu, co v milosti jim dal.
Jen jednou ještě, Jene, dnes volej konvent semsem,
a co jsi zřel a viděl, to věrně zvěstuj všem.
A rci, že ku pokání jen krátký dán jim čas,
byls posledním tu pánem, tvůj neslyšán-li hlas.
A Jan se zdvihá z prachu a k zvonu vleče se,
a přízrak mizí kolem, kdy zvuk se roznese.
I nesl tón se dále, od celi k celi spěl,
už refektář pln mnichů, kdy ještě nedozněl.
„Co žádáš od nás, otče, rci, v noční chvíli té?“ –
„„Ó, kajte se již, bratří, ó, želte viny své.
Ó, slyšte, bratří, slyšte, již smejte ten svůj hřích.““
A opětován klenbou mu odpovídá smích.
A smíchem sotva slyšán hlas jeho slabý zněl.
Co slyšel on jim věstí a zvěstuje, co zřel.
„Ó, bláhový ty starče, nás neleká tvůj sen,
ó, bláhový, cos viděl, to snů byl přízrak jen.
Sem víno! – číše vzhůru! – requiem opatům!“ –
Tu vítr zaburácí, tu zachvěje se dům.
„A nechte vítr bouřit, jen víno ve pohár!“ –
Tu záře lampy věčné již v mocný vzrůstá žár.
97
„A nechte lampu pláti; hle, jak se pění číš.“
Tu plameny se šíří a rostou výš a výš.
I blednou tváře mnichů, smích na rtech umírá,
již kolem žár a plamen a kryt se rozvírá.
Jim z rukou klesá pohár. „Ó, běda, běda nám!“
vše v divém chvatu prchá, jen opat dlí tu sám.
I praská trám již v krovu a k nebi stoupá dým,
a v žárech hyne klášter i se opatem svým.
To klášter svatojanský! Teď rumy opnul vřes,
teď síním klenbou nebe a horou ptactva ples.