Jde hoch, za ním je na sta mil
a před ním cest i touhy cíl,
ves rodná ve hor vseta klín,
a nejzáž domek milenčin.
Zimní nechť noci sněžný mrak
zastírá hochu jasný zrak,
on srdcem zří a rychleji
jím sladké touhy zachvějí.
Za srdcem chtěl by ve skoku,
noha však vázne ve kroku.
Vzdor všemu dál, dnes rok a den,
co s milou svou byl rozveden,
a chce-li věren slibu být,
dnes musí v její oko zřít.
Do tváří jeho šlehá sníh,
dál se pak žene v kotoučích
temnotou noční do plání,
jedna kde druhou dohání.
V dál oko své hoch upírá,
však v čirých tmách hled umírá.
Kol ani hvězd ni světla blesk
se noční chmurou nezalesk.
Zvuk všaký dusí bouře hlas,
hoch naslouchá, naslouchá zas –
však to, co slyší, větrů sten,
a tělo, jak by na něm sen,
jen mdle se dále potácí.
Již noha cestu potrácí
a vleče se u závějí
vždy dál a dál a hlouběji. –
Tu s hochem svět se zatočí,
tu tisíc blesků do očí
mu seje světlo žádané
a kolem všecko zaplane.
Hoch oči mne a prozírá,
duch žasem na rtou pomírá,
Žádný to klam a žádný sen,
z křišťálu zámek vystaven
se před ním zdvíhá ve mraky
a jako šípy ve zraky
tisíc vysílá paprsků.
Ze stříbra báně na vršku,
a kraj zahrada jediná,
kde démant každá květina.
Nade vším záře modravá
v divném si lesku pohrává.
Co prošel zemí v šíř a dél,
hoch také krásy neuzřel,
a nyní rodném ve kraji
jej teprv divy vítají? –
Vždyť v domovu zná pláň i les,
zná každé město, hrad i ves,
však zámek ten – –
Tu jako sen
zas v duši vzniká myšlénka:
V komůrce čeká milenka
a slzí vlhne její tvář,
že milý mrtev, nebo lhář.
Již nemá stání! „K ní jen, k ní!“ –
Tu z dálí hudba pozazní
a sladce kol se rozlívá,
že v tónu duše rozplývá.
Bezděky hoch se vrací zpět.
Bělostných růží vonný květ
se sype jemu na dráhu
a již, již stanul na práhu,
a nežli dále pokročí,
již dveřeje se rozskočí
a v bráně jako lilije,
kdy po ránu se rozvije,
mu krásná žena kyne vstříc.
V šat bílý perel na tisíc
i rusé vseto ve vlasy
a z démantů se nad řasy
koruna záříc vypíná.
Jako však hvězda zhasíná,
kdy slunce vzneslo jasnou tvář,
tak démantů i perel zář
v jejího oka plamení,
světlušky zásvit v lupení.
Jak hled se hocha dotýká,
tu slast mu duši proniká
a vše, co byl, co jest, co chtěl,
jak matné snění zapomněl.
Jen jedno chce, jen jedno zří:
jen ji, jen ji. –
Již před ní kles a prosící
k ní vznáší hled co k světici
a náruč v touze rozpjatou
a líci láskou rozžatou.
Však němý ret, zdaž taký cit
dovede slovo vypravit?
A k němu žena kloní se,
jí z oka slza roní se.
„Nešťastný hochu, prchni v dál,
prv než jsi zhoubu v sebe vsál.“
„„Ó nech mne tu, ó nech mne tu
a nemař poupě v rozkvětu,
nebeř, ach, srdci naději,
mečem je protkni raději,
by stanul bujný jeho tluk
a prosto bylo lásky muk.““
Hoch nese rámě výš a výš
a k ní se tulí blíž a blíž
a již ji chvátí v objetí,
již na rtu ret chce zachvěti.
„Nelíbej hochu! líbáš jed,
ještě jsi mlád a krásný svět.
Nelíbej hochu! – líbáš hrob.
Nelíbej hochu!“ – „„Já jsem rob –
a ty? – však co se láska ptá! –
buď má, buď má! –
Ba málo já tvé řeči dbám,
jen po objetí tvojím plám,
a třeba smrt mi byla vděk,
na rty ti vtisknu polibek.““
Již ramen dvé ji tiskne blíž
a hlava k hlavě klesá níž,
a k hledu hled
a ke rtu ret
se sklání.
„Ne, ne! nechtěj mne líbati!“
A tvář od něho odvrátí
a tělo vine z objetí.
Však hoch jí stále v zápětí.
Již chopil ji a sevřel zas,
jal v náruč svou co v pevný pás
a oko v oku popásal
a zajásal:
„„Tys má!““
A její smutnou, bledou tvář
jak z jitra první růžná zář
růměnec slabý polívá,
úsměvem ret se zachvívá.
Již hocha rámě ovine,
již ňadro k ňadru přiline,
hlava se nazpět uklání,
z úst ještě sladké šeptání
– vln ohlas v studni hluboko –
pak v slasti víčko na oko
jí klesá. Hoch též klesá bled.
„„Tvůj dech jest mráz, tvé tělo led!
Ó pusť mne, ženo, z loktů svých.
Pro Bůh, mé děvče!““ – „Ňader mých,
miláčku můj, jen hřej mi, hřej,
za lásku mou svůj žár mi dej,
za lásku mou tvůj vřelý dech
v sebe chci sát!“ – „„Ó nech mne, nech!““
Však marně touží z objetí.
Jak okovů jej opětí
opásá jejích ramen moc,
před zrakem vše mu klesá v noc.
V temnu až, jasný s nebe blesk,
zaplane jejích očí lesk
a jako slunce záření
chlad ve žáry zas promění.
Jak hoch jí hledí do očí,
zas kouzlo srdce otočí.
Dvé ramen ženu tiskne blíž
a hlava k hlavě klesá níž
a v hledu hled
a na rtu ret
a srdce v blahu chvěje se
a zmírá. – – – –
Bouř plání porozvěje se,
a sníh v kotoučích divokých
se sype s oblak vysokých,
brzo že bílým příkrovem
na hochu leží ubohém.