Pouť k ráji.
I.
Ve světě mně bylo teskno,
a já sobě pozaletěl
ve snů volnou širou říš.
Kdo tam nebyl? – Kdo ji neznánezná,
bezmezí jak může znáti
sokol spjatý na motouz.
Ano, lovčí sokol duše,
vzletnuvší by pánu lovil,
který vzletat neumí.
Zabuda tam jarma světa
jasným kořist modrem stíhá,
sotva stihstih, však volá pán.
Tvrdý pán, on z jeho lovu
živí se a za odměnu
v těsném srubu vězí jej.
137
Ó, kéž pouto přetrženo,
kéž ten sokol prchnuv pánu,
na vždy můž se k jasnu vznést.
II.
Širá říše ideálů,
kdo tě poznal, tomu touha
věčná vzplane po tobě.
Věčná touha, věčné žely,
že tě nikdy, nikdy, nikdy
nemůž letem postihnout.
Z pomezí jen může na tě
jako Mojžíš pohledati,
a pak zhasne oko v tmách.
Tvojich sídel zlaté báně
zrcadlí se v stříbru proudů
věčným jarem věnčených.
To ten ráj, pro jehož ztrátu
lidstvo v srdci smutek nosí,
vyhnané jsouc do světa.
Odtud záře v duši plane,
odtud lesk, co z oka září,
odtud cit, jenž v srdci vře.
138
Ty nám stále líčí ztrátu,
stále nás zas napájejí
v návrat blahou nadějí.
III.
Kudy cesta k tomu ráji? –
Ó, ta cesta žhavou pouští,
kde tě žízeň utrápí.
Kudy cesta k tomu ráji? –
Plouti tobě bouřným mořem,
kde tě vlna zachvátí.
Kudy cesta k tomu ráji? –
Vede cesta v strmé hory,
kde ti klesnout ve propast.
Kudy cesta k tomu ráji? –
Dalekým tím širem vzduchu,
kdo ti půjčí perutě?
Poušti, moře, hory, vzduchu,
vy jste ničím touze mojí,
přes vás najdu cestu v ráj.
IV.
Šel jsem pouští, touha v srdci,
křídloma mně prochlad vála,
když jsem v parnu zemdlíval.
139
Ona, bořící se v písek,
vždy zas vznesla moji nohu,
sílu lejíc v ochablou.
Kojila mou žízeň žhoucí,
krmila mne zlačnělého,
žízní, hladem sama jsouc.
Písek šlapu, písek dýchám,
kolem písek, nad pískem však
jasné nebe vítá hled.
Ticho v poušti, ticho hrobu,
pohyb v poušti, zápol smrtí,
v duši život, jaro, květ.
Často přelud touhu šálí,
kouzlí ráje a zas mizí,
nikdy touhy pravý ráj.
Komu pouště na pomezí
jámu kopá bledá žena? –
Docházím, kdy hotova.
Nestálosti, ty jsi pilně
na mém hrobu pracovala,
teď však vlož se ty v ten hrob.
140
V.
Loďko, pluj, ty loďko malá,
v před již v bouřlivé to moře
v náruč vlně kypící.
Moře, moře, zmítej člunem,
nechť se houpá, nechť se chvěje,
víře v reji divokém.
Plavec stojí u kormidla,
nechť mu vlna ve tvář stříká,
nechť naň zeje černá tůň;
on se mužně v tvář ti dívá,
divě se té divé kráse,
povznešen tím zápasem.
A nechť kolem vody ječí,
proti nim loď řídí k cíli
pevnost v ruce, v srdci ráj.
Výš i dol nechť v bouři zuří,
pod ním pěna, nad ním mraky,
kolem něho temnoty;
pěny nemohou mu cestu,
mraky hvězdu zahaliti,
temnost duše jeho žár.
141
On to ví, že kdyby loďku
překotila vlna dravá,
roztříštila v úskalí,
ví, že jemu silných ramen,
a že k cíli přes tůň bouřnou
ponese jej umění.
Bouř se tiší, prchá temno,
modré nebe opět září,
a již blíže kyne zem.
Hravě vlna loďkou houpá,
a po tichém vánku nese
v ucho mé se svůdný zpěv.
Sireny, jen pějte, pějte,
voskem ucho zavírati,
k stěžni nechci tělo pnout.
Jak mne bouře neshltila,
tak mne zpěv váš nemůž svésti,
ani krásná vaše tvář:
Obdiv bouři, obdiv kráse
napájí jen touhu v prsou
a ta jimi vzlétá výš.
142
VI.
Drsné hory, vaše pata
zaryta je v lůno země
tajemné a hluboké;
ale vaše strmé štíty
k obloze a slunci čelí:
Hory, vy jste jako já.
Vzhůru, vzhůru nechť se řítí
před i za mnou na vždy v propast
kamení a lavina.
Nelekám se jejich pádu,
neděsí mne rachot hromu,
nechvěje mnou kolem chlad.
Nechť rozrývá nohu skála,
nechť se vléci noze sněhem,
nechť se smeká po ledech;
vzhůru, vzhůru bez ustání,
teprv volném na vrcholu
oddechnou si prsa má.
Pode mnou se oblak vznáší,
nade mnou však vysost nebe,
a z té výše kyne cíl.
§144
Blaho, blaho cítím blíže,
ale kudy cestu k němu,
vzduch kdy tělo nechce nést.
Zašuměla mocná peruť,
nade mnou se žena sklání
skvoucí jako nebe zář.
„Vezmi vavřín, bojovníče,
věnec na skráň, lůžko sobě,
k spočinutí, z něho stav.
Z toho lůžka, s této výše
na vítěznou svoji dráhu
k zemi krásné pohlížej.“
„„Ne ten vavřín, jasný zjeve,
ne ten věnec, ne to lůžko,
jiná touha v srdci plá.
Chceš-li vděčit bojovníku,
vznes jej tam k té dálné výši
svojí mocnou perutí. –““
„Nuž, miláčku, vrhni již se
v náruč moji, a já tebe
vznesu v jasný domov svůj.“
143
Myšlenky jsme vzletli letem,
vzduchem živným, vše objemným,
a já uzřel snů svých ráj.
Co tam vidím, neptejte se,
ještě neznám pověděti,
odlesk mdlý jen píseň má.
Jenom to z ní zvučí stále:
Zvedněte se, vzhůru! výše,
hledat, najít, zase ráj. –
145
OMYLY.
Na str. 5 ř. 4 s hora čti m. sbořen – zbořen.
“ “ 55 “ 7 s dola “ “ zaváli – zavály.
“ “ 55 “ 1 “ “ “ “ věnčené – věnčeny.
“ “ 58 “ 10 “ “ “ “ pohynuli – pohynuly.
“ “ 79 “ 10 s hora “ “ zúžený – súžený.
“ “ 80 “ 1 s dola “ “ plne – plané.
“ “ 85 “ 6 “ “ “ “ z prahu – s prahu.
“ “ 99 “ 3 “ “ “ “ duch –dech.
“ “ 100 “ 12 “ “ “ “ rozplívá – rozplývá.
“ “ 108 “ 3 s hora “ “ v nitru – nitrem.
“ “ 125 “ 9 “ “ “ “ nezvrátí – nezkrátí.
Místo str. 55 vytištěno chybně 35.
[146]
OBSAH.
Strana
I. Sláva. Vlast. Svoboda.
Věnec padlé slávě6
Vyšehrad14
Dóm svatovítský16
Náměstí staroměstské17
Táboru19
Naše hodina21
Láska má21
Ty nezhyneš 22
Kdo s koho23
Výše23
Neděste se24
V lese25
Řeč kamení25
Srdce vyrvané27
Duch Janův28
Kam?29
Na poušti29
Ve válce30
Kvítí svobody31
Niva svobody32
Svoboda33
Otrokům34
Mládeži35
Pryč s láskou36
Čí právo těžší?37
Francii37
II. Láska.
Písně lásky41
PodzimniPodzimní56
Na troskách lásky59
Na hrobech61
Milence65
[147]
III. Básně výpravné.Strana
Píseň z jezera77
Dívčin skon78
Vítězství82
Plavba králova83
Shledání84
Mrtvá dceruška84
Zaklínač85
Láska pocestného86
Červená voda87
Ferdinand Březina89
Švanda91
Smlouva s ďáblem93
Klášter svatojanský95
Návrat98
IV. Touhy a myšlenky.
Můj žalm107
Nadšení108
Zatoužení108
Má víra110
Probuď se111
Dvojí jízda112
Známá nota112
Píseň česká113
Píseň a láska114
Sen115
Věčný jsem116
Stesk118
Láska osení119
Tak vše mění čas119
V klidu a bouři120
V bouři života121
Cíl nedosažený122
Slza vosková123
Srdce hřbitov123
Z ledu kvítí124
Žár v duši124
Vzhůru125
Nebe zavřené125
Má světnička126
U večer127
Úzkost128
Můj štědrý den129
Pouť k ráji137
E: ph + jf; 2002
[148]