Muž v plné síle neguji soucit lidský,
zpívám despekt almužně, křesťanství, altruismu,
jsem dělník duševní, má práce krev a život,
maximum existenční chci však za mzdu,
práce šlechtic mzdy jistotu cením, ne dar honorářů, hnus remunerací.
Chci světlou dílnu mít a k práci vzduchu
a temperaturu nahotám těla vhodnou,
neakcentuji chléb již, ducha žízeň,
zastávám právo proti zákonu, moci.
Kulturní věku píši historii,
mé nadšení splynulo s kriticismem,
mám radost z proporcí, důkazů krásy,
z arithmetické prostoty a lidské účelnosti,
z přirozenosti člověčí, z rozumu chladu a mozku,
z hrdého osamocení našeho v kosmu
na melancholické planetě zrodivší snad náhodou život;
na slávu stačí mně s jedincem srozumění.
Lži, minulé podmínce kultury lidské kvituji bylost,
ne byzantinism pravdy, jen nahoty propaguji chlípnost,
mně není poesie afrodisiakem a pornografií,
za inspiraci mám přesnost, za tajemnou touhu mám vůli.
Nepopírám neznámé, aesthet jsa analysuji
strukturu psychologie ballad, legend citů, věd mythů,
demokrat popírám hierarchii duchů,
vnímám monism sil a pudu a citu a intellektu,
mně patrný kontakt částic hmoty atomů menších
ve škále od nevědomého přes podvědomé až k nadvědomému,
potence náboženské jsem spiritualisoval v cogitantismus,
chápu jednotnost tušení, filosofie, poesie a radosti hudby.
Odhodnocuji ceremoniell allegorií a symbolik anthropomorfismů,
eliminuji z interjekcí muk lidských terminy ledové lyriky,
z prasíly pohlaví, rythmu vyvozuji ethiku rozkoše,
konstantní rozkoše, abstrahované z nervosity v ideje,
mimo illusorní frivolitu tvarů formuluji nirvanní krásu věčna.
Číslo je obraz, tvar geometrický symbol,
a to je základ mé dnes aesthetiky.
Jsou básně hodny prvek, motor, operace.
Já mechanismu porozuměl kráse,
zřím jednoduchou krásu šroubu a život automatu.
Mou pýchou sebepřekonání celé.
Mým idealem velepíseň štěstí.
Můj názor básní, báseň má můj názor.
Smrt řešení, na které vždy dost času.
Já nejsem kněz a prorok, jich však větší,
já srdce vychoval v nutnosti disciplině.
já práce pořádku je lásce naučil,
na místě piety – a osud ovládati.
Plán práce mé a denní rozvrh hodin
mou volností a bezpečím mých svobod,
můj fanatism ztuhl v solidaritu,
a není umění života nad umění.
Svět plný zázraků a divů, neznámého,
já analysuji však tajemno a tvořím
socialism volný z egoismu v mezích svobody jáství,
všech pro všechny chci rozvoj energií.
Já znehodnotil si všechno a nové si hodnoty tvořím,
své všechno dobyl jsem svou vlastní silou a prací.
Z mé nenávisti tolerantní jistota zbyla,
mathematická, blízká zapomnění.
Člověka sílu poznav grandiosní
zpívám pohanství dneška, kult studia, techniky, vědy
a chvílím únavy pravím: je věčný pokrok a vývoj.
Relativní si uvědomuji hodnotu záporu, kladu,
chápu kontinuitu věcí a jednotnost potencí lidských a síly,
brutalitu přirozenosti morálkou etikety mírním,
precisovati si snažím legalnost, humanitu.
Miluji stručnost telegramů, jasnost písma na psacím stroji.
Nepřítel mrtvého, byť duševního jsem kapitálu.
Já člověk jsem a v tom je moje síla,
v úsměvu tichém veliký můj pokrok,
vím, není tragického mimo omyl,
v svém vývoji potence nové hledám.
A diagramů, strojů vidím krásu,
má mravnost zákon, číslo, realita.
Logickým stejně blázen, mudřec, dítě,
umění práce je a výchova a počet,
hrou všechny pojmy onomatopoií,
a příčinnost jest smysl hvězdy země,
nic nevymkne se rythmu, evoluci.
Vím, z energie pranic neztrácí se,
vím však, že není štěstí ve vědomí,
ovládám srdce silou svojí vůle.
Své rozkoše věděním potencuji,
leč normou života mně intensita.
Nevěřím v inspiraci, nevěřím v pranic,
kulturám starým přiznávám nárok smrti,
v svých mukách, pochybnostech kalkuluji,
své personality chci zánik.
K hypothese všehožití a věčného odrazu v kosmu,
v egoismu existence část procesu chemickou kladu.
Metamorfosa smrti nemá pro mne hrůzy,
výchovou sebe kultivuji svět,
jsem milenec jasných nocí, nepřítel dogmat,
apodiktických, definitivních odpovědí
na věcné otázky a věčné problemy.
Žiji bez konfesse, svoboden, mimo království, státy
své proponuji nitro jen psychologům v abstrakcích svých fikcí,
vzdálen akrobatů a umělců z professe,
zamyšlen nad kosmem buněk a mystikou rovnic,
počítám dráhy hvězd a nedbám ztráty zraku,
napínaného viděti v duze ultrafialovou barvu.
Bez skepse člověka apotheosu píši,
já recituji ódu člověka a zpívám romanci svoji,
uznání hymnu zpívám rodičkám dětí,
apotheosu intimní smlouvě milenek konkubinátu
s rovnými právy, jež modifikuje jich ženství.
My pochopili nezměrné množství sil smyslů a tvarů,
nekonečnou škálu nuancí mužství a ženství
ve vývoji věčném, z níž zásada svobody plyne:
vyžíti vitálnost zplna – projev prasíly: sexus.
Ve hradě příbytku svého u okna na západ sedím,
lyrikou, pathosem hodnoty nové a smyslu
bez předsudků a priori, bez affektu medituji o všem,
neefektní, prostý, solidní klid tvarů zřím kolem.
Chlad cením dnes kronik dat a čisté věty fakt,
zamlklou noblesu archivů, záznamů suchých,
objektivních letopočtů v historií neosobnosti.
Má denní práce: rubriky, bilance, kontokorrenty,
formule, vzorky, tabelly statistik přesné,
jak básně čtu katalogy, adresáře, cenníky, zprávy,
burs rozumím hazardní hře a abstrakt fiktivní kráse,
ji v theorii zřím a v právním vidím smyslu,
hlouběji v primérní fraseologii lidí čtu malých,
prosté vulgarity blasfemie a cynismu,
lidí ukryvších temperament v konvence strnulost,
jichž slovo přísaha a smlouvy jako zákon.
Pozbývám smyslu pro slov pověru, bázeň,
pro necudný stud a religiosní sentimentalitu.
Zřím oknem odpolední svátek odpočinku,
zřím ústavy uměn a věd a lidskosti, spravedlnosti,
zřím zotavení divadel, hříšť a koncertních síní,
velkolepou sílu průmyslu, bezdýmných komínů sloupořadí,
čtu firmy a štíty továren, skladišť a lázní,
podniků společenských, pojišťoven, bank, obchodů en gros,
za zahradami škol zřím krematoria smír.
V složitost života všeho krasocit zdraví nesu a radost.