báseň bez názvu

Adolf Racek

I.
Zmámen vínem, smíchem žen, vonným dýmem omámen, u kamenné studny sám v stín usedám a naslouchám pohádkám korun hudebným a stenům houslí lítostným, hovorům stínů tlumeným a bludných písním zmateným, až usnou matnou ozvěnou – – – Z oblak modrý plyne měsíc. Vedle mne si uleh’ stín. Bolesti hudby, hrůzo ticha! Půlnoc se blíží, rozhraní času, pieta, touha ze hrobu ňader k modlitbám jdou. Dunění temné tajemných koní. – Kol luny chmůry s mraky se honí. – S zoufalstvím v zápas šílen jde hřích. Zatracených! Tmou zaleh’ krutý, ďábelský smích. – Kdo jsi stíne? Zápor světla, otec smutků. [3] Jsi Satan, vím! Vlastním já tvým. – Ďas zoufalým? Jen svědomím. – Ne zbožnost, strach k modlitbám jde v úzkostech, tmách. Modlitby marny, není-li boha, modlitby marny, není-li chrám! Satane, lháři, síla jsi, ďáble, vědění, pýcha, života králi, básníků otče! Modlitby marny? Rouhání hymnus v kostele dávném na vzdory všemu, na vzdor chci hrát! Cha cha cha bon! Tam chrám! Zlý bouře shon. – Na svatém nástroji jen, ďáble, hrám. Cha cha cha bon: posvátný zvon! Tmy ze hlubin v nebesa plamenná [4] v nesmírno, neznámo svá obří ramena pne svatý týn. V soumraku dómu brunátná lampa věčného světla z mramoru trůnům, mrákavám, stínům rubíny hází, umírá. V zeleném blesku, v sinavém blesku s velebou legend ve branách oken hrá hrom. Hrám, hrám, v chrámu hrám, hrám, na varhanách hrám, Satana sonatu hrám. Vichor vzdychá, vichor sténá, vichor úpí: Miserere! Hrám, hrám s hrůzou, hrám pochmurný průvod k průvanům vichrů, k rachotům dutým v útrobách hrobů, k závratným ranám, k ohromným hranám hromů hrám. Ticho, ticho, ticho noci, ticho chrámu, ticho bouře, ticho bázně. Hodin ston: Bdím, dbám, bdím, dbám, bdím. [5] Hodina duchů! Zvon: Vím, znám, znám, vím, zpívám význam dum, vin, stínů, ran. Hodina duchů, a tma, tma, tma, a věčné světlo příšerně tak matné! Hrám. Ďáblovu sonatu hrám. Sám. I blesky shasly. Nevidím nic. – Satane, kde jsi? Ve tmách mizí stín. – Satane, kde jsi? V mukách není vin. – Satane, kde jsi? Stín jasem, jas stín. – Kde blasfemie má a ironie smích? Má vůle kde a síla tvůrčí má? Žehnáním úrodným rtů tragických! O velké posvěcení života! [6] Jsem, nebo nejsem? Odkud, kde a kam? Otázek věcných, záhad závratných! Je bolest rozkoší a život sám a hlubší jest než krása, hudba, smích. – Má samota, má nicota, má bída! O noci černá, kdo to odpovídá? Neznámo. – Tajemno. – Ať všechno zvím, ať všechno znám, ať sešílím, tě zaklínám! Neznámo. Ve jménu boha, ve jménu ďábla, ve jménu hmoty, ve jménu ducha, ve jménu bytí, ve jménu síly, ve jménu dobra, ve jménu zla! Tajemno. Ve jménu zkázy a ve jménu spásy, ve jménu pýchy a ve jménu smutků, ve jménu lásky a ve jménu záští zaklínám! Ticho. Zaklínám uměním, zaklínám rozkoší, pohlavím, mukami, zdáním a vším mírem, věčností, základy, nejvyšším zaklínám, neznámé tajemství! Tma. [7] Z hlubokostíhlubokosti volám! Nic. Tajemno. – Neznámo. – Vím! Z nicoty hmoty, vlastnosti síly pudy a city v intellekt, vůlí v nadhmotnost šílím mystickým kruhem v duchové nic. Poznaní hrůzo, zoufalství nocí, vacui horror! Hrám, hrám na varhanách, hrám. Je chmurný, starý, černý chrám, V tančících blesků rudý plam z rozmarů šílenství hrám, hrám, rouhání hrám. Rouhání marná, hluchým je fatum. Ve tmách a tichu, v hlubinách pýchu bohům se rouhám, vlastním svým touhám, úzkostem, mukám v hlubokém smíchu ohnivým rukám! Rouháním není pláč šílených! O boly nekonečné, o žaly bezejmenné! [8] Mene! Hrám podvratným proudům, démonům, vichrům v zuření, hýření bortícím chrám. Obrovských stromů nádherný pád! Padá-li chrám, nepadá sám! Hrám. Budoucnu do klína nazírám. Zřím hrdý ostrov v červeném moři. Z otroka chrámu balvany rum. Nad troskami hrozí k nebesům čarovný závratný, nezmarný hrad. Chrám hoří! Praskání vazby, klenby, zdí, trámů, údery v rámy chrámových vrat. Padá-li chrám, bůh padá sám, a v bezdno s ním proroků chor a borců sbor v tmy, ruin dým. Hrám. Ztracených, zmařených radostí, jar reptání, útrapy pomstu a zmar. V posounů hromu varovný vír v otřesy základů, přívalů var chechtám se z ňader svých pekel. Tekel! Zda stvoří a komu, kdo zboří chrám ze ssutin? [9] Hrám. V požáru purpur burácí hrom, prastarých kultur řítí se dóm v horu rozvalin. Ufarsin! Hossana, hossana, rouhám se, vysmívám bázni a strachu, znamením, viděním v záblesků nachu. Hodin ráz. Čas bdím sám něm vším. Člověka symbol rozpočtem časů na váhách pravdy zčetl jsem, zvážil pradědů věno, poznání mečem je rozdělím já synům svým! Rovnou je pravdou reellné, zdání, podstata, sen; hmota a stín záměny jen. Proklínám, zaklínám smutky a klam, pochyby, mam, výskám a splývám v snách závratných, jásám a zpívám. [10] Ozvěny smích. Osudu synům vyvoleným se úsměv mění v úpění, odvěkou sudbou k věčnému kněžství jsou zrazeni, jsou zrozeni. Zápasy zmatků, únavo snění, ach tího bdění, o němý hnus! – – – – – V hodinách hrůz a soužení bůh síla nám a spasení! Pojmu boha se rouhám! Poznáním jsou dny spousty, hrůz a modlitbou, ach oremus! Modlitby marny, není-li boha! Všenekonečno vzývám, v ideách vesmír zpívám. Všenekonečno. Mlčení věčna! Všenekonečno zpívám. Rozumu prázdno! Všenekonečno zpívám. Vědění marno! [11] Všenekonečno zpívám. Zániku výsost! Vědomí vino! Vývoje taji! Neznáma sílo! Záměno smrti! Vůle zlo, lásky! Prostoty slávo! Splývání hudbo! Vnímání tuchy! Lhostejnost mravná! Změn všeho pravdo! Oddání ženství! Pohlaví matko! Samoty svatost! Soucitu bolest! Života radost! Nejvyšší ne-já! Všenekonečno zpívám. Modlitby marny, znesvěcen chrám! Já sám jsem chrám. nezmarný chrám a v sobě hudbu mám a sobě rouhám se a sebe zbožňuji a sobě hrám! [12]
II.
Utichá bouře v daleku. Tma, plamen věčný v člověku, a nad vším Není od věků – – – Utichá bouře v daleku. Jsem hrozně unaven a ospalý. Lítosti s člověčenstvím plakaly krvavých slzí koraly. Jsem žitím znaven, k smrti ospalý. Mrak v chrámu okna zvoní, krůpějí perly roní. Pláč deště monotonní v skel mříže prose zvoní. Živote věčný, nejistý v modlitbách svojích na vždycky člověka zbožnost tebe změní – svůj svatý sen a nadlidský – v bezkonce touhu zapomnění a nesmrtelnou očisty! Svit modrý z hrobky klidně plá, na kláves sloni ruka mdlá hrá, zticha hrá, hrá marno, hrá, tón pokorný klenb do šera, v tmy prázdno hrá, hrá, ve snách hrá, zvuk v ticho práhne, umírá. Na klaviatuře varhan usínám. Kdo zaklínal, když v míru sní, v tom probouzí se zjevení! V noc, kterou strážce spí, tu vstává mrtvola, duchové zjeví se, kdy nikdo nevolá! Světla a záře, plameny, jasy probleskly tmou, zástupy stínů bílých a svatých za zpěvu jdou. [13] Jak minulost zašlá, vážná a velká dav jde vítězný, hymnus své slávy, tisíců chorál hřmí pompésny: Sen věčný zveme štěstím svým, život velebíme živoucím, životy jsme žili synům svým: mír všemu, nám mír, budoucím! Kosmickou hudbou zní duchů zpěv. K oltáři stoupá hvězdné krásy zjev, smutný a ztýrán a zmučen a něm. Tys boha, boha beránkem! O kníže lásky, pokoje kníže, hossana! O králi oběti, bolesti králi, hossana! O pane nové smlouvy, zákona žití, hossana! O požehnání všechněm přítomným, hossana! Nevěřím! Koruna z planých růží uvadlých, nezmýlí toho, v nic kdo nevěří! Zřím ostny dva zakryté kadeří, a tvář tvá jednou z masek jesti mých! Ticho tich. O hlucha, něma slova rouhavá, kde světy dělí věčna dálava, hvězd dráhy klene jenom tušení a lásky žehnání a splývání. Šeření, svitání. Alleluja, alleluja! [14] Umučený ďábel já! Hossana, hossana! Ha, mše to Satana! A duní zem, k nebesům stená, a chví se chrám: Requiem dona, o dona aeternam! Pokoj věčný nám! Nám, nám, nám! Omnis caro ad te veniet Shoří sláva; zvadne krásy květ shořkne políbením, vínem ret, těl k tobě spěje všechen svět, míre věčný, všehomíre! Beati mortui! O smíre rovů svatý, jímž z hrobů varují bolestí v mukách syny otců světlé stíny ve zmatku šílení! O mortui beati, beati mortui, o mrtví blažení! In memoria instusiustus aeterna! Vědomí dobra bytostí je slastí, slávou věčnosti. [15] Prasíla dobro, pramatka a základ všeho života, v člověka lásky zázraku odlesk plá její, památka. Spravedlivých blaha nesmrtelna, a v nitrech svatých sláva věčná, věrná! Salvator mundi supplicum! V údolí nářků, úpění v pokoru lásky oděni voláme z hlubin zdrcení: Oddané milování – světa spasení! Miseremini mei amici! Mé oko prosebné a zrak můj lítostný pohledem zroseným, poznáním zatměným, pokáním zjasněným k vám s touhou patří o slitování, o smilování, odpusťte viny bratři! Dies irae, dies illa! Úzkost bázně v hrozné visi! Padá strach a děs a tíha! Slunce mizí, hvězdy mizí, světy mizí, život zmírá, záhad muka, a neúprosným temnem věčnosti se dívá zánik bolestí a radostí. Liber scriptus proferetur, in quo totum continetur. Z neznáma tmy ne člověkova ruka, jíž psána tajů veškerenstva kniha, v plamenech se bytí věčných noří, jen v ní tajemství všech otázky hoří ohněm, který tvorů spálí zrak. [16] Vědění lidstva slepoty jen vrak. Quidquid latet, apparebit, nil inultum remanebit. Podstatu zjeví tušení, zlo vesmíra tok nezmění, nutnosti, pomstou zákona zlo, hřích má v sobě zničení. Salva me fons pietatis ante diem rationis! V tmách duše bloudí k cíli, a pláč můj bláhový nicoty steskem kvílí a žízní poznání, a ledví mé se chví zbožností tajemství v rozumu zoufání. Ingemisco tamquam reus, cor contritum quasi cinis. Má pokořena pýcha nekonečna smutkem v samotách z vin svých vzdychá, své pýcha z marnosti úpí v světů vír a stoná: o vesmír! A klesá v zem. O dona, o dona requiem! Amen. Z rozpjatých touhou ramen v dál modrou ku výsosti pralásky září plamen, ve štěstí oddanosti zábleskem jejím plá má dlaň stigmaty síly v utrpení – Staň se, co staň, mé vůle není! Amen, amen, amen. [17] – – – nisi manducaveritis carnem Filii hominis et biberitis eius sanquinem, non habebitis vitam in vobis – – – O tělo syna člověka, bez něhož není života, zázraku krve člověka, v níž tajem život kolotá! Kdo v taj se božství člověka ponořil sebeoběti v bezkonce lásky objetí, o toho zánik neleká. Rex gloriae! Pleni sunt coeli et terra gloria tua! O králi slávy, duchu, tvou velebou se chvím, tvou závratí se chvím, tvou nad vším vidím tuchu, tvou tvůrčí sílu zřím! V hlubinách minula, ve mlhách přítomna, v dálavách budoucna všech tajů plyne dým před tebou všemocným! V propastech světů, v krajinách sluncí, v oblastech duší a v ňadrech země a za drahami hvězd vladařství tvoje jest! Plena est terra tua gloria, tua gloria! Coeli sunt pleni tua gloria, tua gloria! Dnes pokorná jen věra, zítra poznání má záhady vysvětleny, o sláva tvá, o sláva tvá! Aeterne, ineffabilis! [18] Přec věčně prachu pro bytosti smyslům Neznámé, živým Tajemné, rty Nevyslovitelné, vždy Nepoznatelné očima tělesnosti, Ty stejně v nás a stejně na výsosti! Tremenda mysteria! Všech tajů tajemství! Ne Cherubim, ne Serafim taj tajů srozumí! Základe, podstato! O bone Jesu, de Maria Virgine, o pie, dulcis Jesu! Neporušené pannenství mužskosti, ženskosti v přírody mateřství a ducha otectví! O vzore nejvyšší soucitu, něhy, zbožnosti lásky, o dobrý Ježíši! Nejkrásnější lidstva lásky symbol svatý je ach žena, panna, matka boha Marie. Vox sanguinis clamat de terra Tilii tui. V samoty hodinách, v půlnocí temnotách, kdy zní jen hudba tich, zlo spí a dobro sní, sám se svým nadšením zanícen v dumách bdím, [19] s vším splýváním se chvím, nesmírna synovstvím, až pláč a jásot básníka, smutného země z objetí, té slunce bludné milenky, až za hvězdami v nekonečnu a v absolutnu myšlenky utichá a zaniká. Memento! O pomni! Rán zlatých vzbuzen jasnou zoří: memento! Červánky slunce v noc kdy noří: memento! V požáru záští duch kdy hoří: memento! V zoufalství tona rudém moři: memento! Hnán pýchy ohnivými oři: memento! Plamenům lásky kdo se koří: memento! Žár snů tvém shas-li na pohoří: memento! Nach blesků hrady tvé kdy boří: memento! Z popela výheň věčna tvoří: memento! Pater noster! Ach, otče náš, ach, otče náš, jenž v moji ženě i v mém děcku, v mém příteli i nepříteli i v zvířeti zde přebýváš! Tvé podobenství hry je úsměv. mlčení řeč tvá, samota. tvé vzývání je život lásky, tvé jméno radost života! Panem quotidianum hodie! Oblaka orel oře jen v záhonu rudá růže žhne, pták svobodný a radostný, v svém nachu kvítko bezvadné: pramoudrost volné hodiny víc nechce chleba dne mamonu v smíchu pokladnám. Chleb denní nám! Agnus dei, qui tollis mundi peccata! [20] O kletbo divná, svatá, jež vyvoleným patří na bedrách svých a ramenech nést jho a břímě bratří. Tajemný síly pramene, ukryté tíhy, na viny milionů zástupů, jež snímá nevinný! Non sum dignus, sed tantum dic verbo et sanabitur anima! Vím, nejsem hoden, vím, o vím, já posledním jsem z posledních, v neznámo hnaných tajemným. Blahoslavený, blahořečený, kdo ze dna v moři poznání, kde slov vln, pojmů smatekzmatek stich’, vynese perlu usmání, svit jejíž září v žal i hřích. Lux perpetua luceat! Moudrosti světla zazáří, mátohy temnot rozptýlí, v životů dráhy zasvítí, rozplynou strachu černé stíny a touhy toho, jehož není – Kuropění. A v hodin: bdím a zvonů: znám snů z hlubokosti procítám.
III.
Řeřavé zorám v rubíny pryč mizí noci vidiny, mé duše klidny hlubiny. [21] Červánků vatrou spálen sen. Polibky slunce probuzen září plá světla modrý den. Svět lásky žertvou hoří jen. V nádhernou stranu východní otvírám okna do kořán, ze zahrad vůní jasmínů mně ve tvář dýchl tichý van. A v rozklenutém blankytu jak v zvadlých, zlatých kosatcích, diadem luny bledne v sníh. Ve květu keře na větvích opožděn lásky blábolí klokotem slavík lítostným. Hvězdným dav letem k oblakům holubic pluje bělostných. Za vodou stlumen hlaholí do zamyšlených ňader dum symbolem pěvce hlubokým kovový zvonu ztracen rým. Když vše spí ještě, sladké snění, jež v ranní rosy třpyt se mění! A v dáli zpívá modlitbu žena – o vroucný hlase! – Ave Maria, gratia plena! A píseň snivá tichne a sténá vždy znova zase: Ave Maria, gratia plena! [22] Pláč vysoký teď z muk chví bolesti žhavé, houslemi štká: Maria ave a v tichu umlká. Ruch města vstává, šum a shon. V zlacených harf strun tónů ston důvěrný rozechvěn baryton křídlovkou svůdnou do dum mých lká pod mnou slepce hudebný, dnů trudných nouzí zmatený, slov žalmů v chválách oddaných: Probuď se slávo má, loutno má, harfo má, když za svítání jitra z lože povstávám, ať novou písničkou já boha oslavím, že člověk málo menším andělů je sám. Leč červ jen, cár já člověka, svůj hřích před sebou zřím, jak stín mé dny jsou schýleny a rozplynou jak dým, v sleposti nocí mrákotách bůh jesti světlem mým. Jen blázen v srdci dí: bůh není nad námi. V něm svatý nezří porušení, proto ho velebím, Života cestu bůh mně silný oznámí, bůh mocný zástupů, můj štít a pavéza, mdlý duch můj bloudí za ním, v něm mír jen nalézá. Zpěv oněml, jen hlas zní strun. Má ruka jinou vedená ozdobu kreslí zrádných run v kraj moudrých, pravověrných blan knih starých, černých, rvaných stran: Tvůrce je knězem dobra, zla, sám analysa, synthesa. Je tvůrce kněz ve jménu svém, sám ďábel, bůh a světlo, tma, sám život, vesmír, nirvana. Soused hoch mladý, virtuos, nedbalý klamných vavřínů, vzlykavé, útlé na flétně [23] milenku volá hrdličkou vesele, směle, koketně, v háj láká k lásce modřínů. Z šeříku loubí milé smích, jak vln hra chví se rozmarných. Píšťaly stichlo liché: bolí, bolí. V radostném rozplývám se snění. Lodyhy liljí, zvonků stvoly se vánku hudbou kolébou: Život je hrou, živoživot je hrou. A láska, krása pravdou jen. V umění slasti opojení záhady, boly – klam jsou, sen, moudrostí píseň jen a smích, tajemství uhádá vždy mlčení. V tůň azurnou jak oblak sníh motýli letí bělostní. Příbojem život ulic vře a vzrůstá. Nadšením obřadným své ruce rozpínám, má zanícení k zpěvu ladí ústa, jenž slunce radosti se, tobě, klaní: Duch můj je silný jako milování, křtem očištěný obří nenávisti, má mysl jasná jako slunné ráno, krystalů bratr, ptáků, stromů listí života rozkoším jak záhadám smavý a vlídný pravím: ano, ano! – – – – – – – – – – – Stříbrných strun harf stenů skon. [24] ĎÁBLOVA SONATA jest částí LYRIKOVA PÁDU, knihy, již ponechávám osudu. Různých sborů a sol neoznačuji (mimo strofování) úmyslně v básni, koncipované jako lyrikon.
E: mk; 2004 [III]

Kniha Ďáblova sonáta (1904)
Autor Adolf Racek