„Paní kmotra! paní Klinkáčková!“
Volá paní Sekáčková,
„Kdybyste jen věděla,
Kde sem se teď zdržela!
Vše vám povím, posečkejte –
Jen se nelekejte!
Od Lucinky běžím celá zděšená;
Abych vám to krátce pověděla:
Lucinka, ta fiflena,
Jenžto svými šperky
Nás a všecky městské dcerky
Vždycky zahanbiti chtěla,
Ba i kolikráte zahanbila –
Ta má dítě! až sem se mu podivila!
Na mou duši –
Pán Bůh mi rač hříchy odpustiti –
Ale má vám jako zajíc uši,
Hrůza na ně popatřiti!
Ať se nehnu s toho místa zdráva!
Ohyzda to pravá
Hrdopýška – nechci soudit žádného,
Co bych také z toho měla?
Však on Pán Bůh dobře ví, co dělá;
Nebude to pro nic dobrého.
Lucinku by to as nyní těšilo,
Kdyby se to pěkně ukrylo.
I nu, velikáť to není chvála,
Jáť bych jí to sama přála;
Lid se toho však přec doví, paní teta!
Zpomeňte jen na mne – a pak veta!
Řeknem: Co pak je nám do tebe?
My to podržíme pro sebe.“
Paní Klinkáčková, jako stěna
Bledá, chudák celá poděšena
Losem toho dítěte,
Přijde k paní Štěbetě;
Začínáť se jedna druhé ptáti:
„Kmotřinko, nu jak se máte?
Jak ste spala, co děláte?“
A tu počnou vochlovati
Žínky, které dobře znají,
Jak se jiné pomlouvají –
Necháme je zatím pomlouvati. –
Což pak kmotřinka své staré známé
Prachem nic nebude povídati?
Věru, prach nic, již se bude ubírati.
Kam pak to jen zapsat máme?
Snad si, co si říci chtěly,
V krátkosti již pověděly?
O, v tom vězí něco jiného;
Nevědí snad ničeho!
O ničem pak hovořit se budou styděti.
A ba věru, již se stydí,
Že jsou dvě a že musejí mlčeti.
Ale, ale! kdo pak z lidí
By to žínkám za zlé měl?
Nesmí – ne! i kdyby chtěl!
Vímeť, s doktory že doktoři
S vtipem, rozumem a učeností
Celé dni, a k tomu s horlivostí
O praničem hovoří.
Šla-li pak již paní Klinkáčková?
Ještě ne. Nyní však již dále spěje.
Aj,aj! což pak se to děje?
Zas se vrací – mluví znova:
„Na krátké jen slovíčko,
Zlatá kmotřičko!
Jak pak, nic ste neslyšela?
Lucinka – jak, vybyste to nevěděla?
Prach nic že ste neslyšela, matko? –
Dneska na usvitě
Viděla sem Lucinčino dítě.
Matko – to je proti Bohu!
Hubičku má chlupatou to ubožátko
Jako zajíc – koňskou nohu –
A pak kdož ví jaké ještě oudy!
Patrně tu vidět božské soudy;
Neříkejte ale nikde slovíčka,
Je tu jen o toho červíčka!“
Štěbetka se počne zaříkati:
„Což pak vám to může napadati?
Já – a něco někde povídati!
Mně co řekne, jak by to řek’ sobě;
Co kde slyším, to jest u mně v hrobě!“
A tu počne teprv slibovati,
Že to pro sebe chce zachovati.
Já vím ale jistě,
Že to bude na každinkém místě,
Kde jen jakou najde matku,
S explikací povídati,
Slib že v malé chvílce zruší.
Napřed daly tomu ubožátku
Zaječí jen uši;
Kmotřinka je s péčí mnohou
Koňskou obdařila nohou;
Štěbetka pak – chudineček maličký
Zdá se ještě hezkým býti –
Musíť něco připojiti;
Aby se přec zachovala,
Na obědvě ručičky
Pazourky mu dala.
Tak ty paní kmotry v malé chvíli
Nemluvňátko onno ošatily.
Sotva že byl den as v polovici,
Lítalo již tajenství to po ulici;
V několika hodinách
Celé město povídalo,
Co a kterak se to stalo.
Ze všech stran se ozývalo:
„Je“ a „ach!“
Citlivými klepal strach,
Svědomité babičky
Kříž na kříž se křižovaly,
Starostlivé matičky
Na své dcerky dotíraly,
By se pejchy varovaly.
Do krve se chlapci prali,
Aby mocí dokázali,
Že ta historie strašlivá
Na slovo je pravdivá.
Když to k ouřadu až přišlo,
Byl tam poslán lékař – a co z toho vyšlo?
Místo odrůdy té vykřičené
Našel dítko celé podařené,
Jen že ouška trochu delší mělo,
Než je oko ženské míti chtělo.
Na města a na vesnice
Velký trest
Zvedená je klevetnice;
Tam, ach, kde jich mnoho jest,
Tam jsou hojné vždy různice;
V kterém místě klepny panují,
Odtamtud se mír a štěstí stěhují.
Trestat, trestat klevetivé kmotřičky,
Zašít jim ty štěbetavé hubičky,
Hubu zašít té, jenž klevetá! –
Ale což pak si to myslíte?
Klevetnici hubu zašíte –
Ona ještě nosem štěbetá!