Co je láska a co láska není –
Nechci hlásat, slavné shromáždění!
K čemu mařit chvílky zlaté?
Vždyť ji všickni dobře znáte –
Ono mračno, ježto svítí jasně,
Onen bodlák, kterýž květe krásně,
Onu láci zaplacenou draze,
Onu bolest, kteráž trápí blaze,
V Žebráce tak dobře, jako v Praze!
Mílek – toť je starý známý!
Je-liž pravda, že ho znáte,
Pánové a drahé dámy?
Vždyť ho často vídáváte
Krášlit pernikářské krámy;
Jest to onen andělíček
Krásně malovaných líček,
S zastřenýma očinkama,
S motýlčíma křidýlkama;
Zlatý luk má na pentličce
A šíp ostrý ve ručičce.
Tento malý mysliveček
Střílí jenom do srdeček,
A kam zaměří, tam také raní.
Srdéčko se neubrání;
Nech je jako kamínek,
Znikne v něm přec lásky plamínek.
Jestli ale ještě nevíte,
Mílek neb co láska jest:
Však vy se to jistě dovíte,
To mi věřte – na mou čest!
Před láskou nás, drazí pání,
V světě pranic neuchrání,
Ani moudrost, ani sláva,
Ani metla, ani dukáty,
Ani pancíř, ani záplaty,
I ba ani prázdná hlava!
Mílek, ten nás najde všude,
Za kamny i v chýši chudé,
Za hradbou i v síni zlaté,
Za světem i v poušti svaté;
Ostřejší než lidský vtip
Jestiť jeho zrak i šíp.
Ať děláte co děláte,
Ať se srdce jak chce dusí:
Člověk se přec jedenkráte
Notně zamilovat musí.
Ten, kdo lásku študuje,
Vysoko se nesmí bráti;
Láska sobě libuje
V malicherném hamparátí.
Nad zrcadlem zvadlý vínek,
Deset veršů na Julinku,
V knížce z rozmariny kmínek,
Za rámečkem kudrlinku,
Lístek krásně napsaný,
Samé O! a samé Ach!
K tomu pěkně vázaný
Nejnovější almanach,
U hodinek šňůrku z vlásků,
Taneční dva pořádky – –
Nejeví to všecko lásku
Aneb lásky památky?
Mohu vám však, moji zlatí,
Ještě jiné znameníčka dáti.
Viděli jste dívku krásnou,
Jížto hvězdy v očích hasnou?
Rty, kol kterých úsměch hrává,
Teskné „Achich“ obletává?
Ubožátko u okénka sedá,
Chuti mívá do plakání,
U hvězdiček tichých hledá
Utěchu a slitování;
Ptáte-li se: „Co je jí?“
Ukazy to neomylné
Lásky trochu tuze silné,
S trochu slabou nadějí!
Vidíte-li šlechetného juna,
Jemuž věčností je den,
Před nímž prchá ples i sen,
Jemuž sluncem bledá luna;
Který si rád postonává,
Rád se dívá v zrcádko,
S prstýnkem si často hrává,
Před kostelem pilně stává,
Nevinné jak jehňátko:
Ptáte-li se: „Co mu je?“
Odpověď: „On miluje!“
Když se ovdovělá stařenka
Fintí jako panenka,
Usmívá se na mladíky,
Říká, že má – dvacetníky,
Na děvčátka mladé brouká:
Z toho také láska kouká!...
Teď má přijít rozjímání:
Jak to jest, když Mílek raní? –
Jak se přitom krásotinky mají,
To ať ony povídají;
Já to nevím, moji páni!
Krátké audience u nich mívám,
A pak se jim nerad dívám
Do šití a štrikování.
Jak se ale jinoch zachvěje,
Když se na něj Mílek usměje:
To vám povím jasně dosti –
Vím to z vlastní zkušenosti.
Mysleme si, že jsme v krásném sadě;
Tuhle sedí v libém lípy chladě
Štíhlý jinoch, rek to z vyšší školy,
S knihou, s brejlema a s holí.
V tom zaslechne lehký kroček –
Ohledne se, a tu zočí
Párek chrpomodrých oček.
Celý svět se s ním hned točí,
Zanícený chudák stojí,
Jak by hledal duši svoji,
Stojí tiše, jak by se mu
O budoucím examenu zdálo;
Ach, co pak se ubohému
Holoubkovi asi stalo? –
Vida, kdož by to byl věděl,
Že v těch očkách Mílek seděl,
A že z jeho luku střela
Hochu do srdéčka vjela? –
Truchlé domů putování,
Všude teskno, žádné stání,
V ňádrách bouří city zňaté,
Srdce hlavě koncept mate.
Těžce mu jde každá práce,
Která chodívala lehce;
Dobrá duše explikace
Na něj ani koukat nechce.
Láska umí krásně mučit,
Krásně umí sužovat;
V lásce dá se mnoho učit,
Málo ale študovat.
I jde radost, i jde zdraví,
I jde rozum – vše jde spat,
Když tak někdy místo hlavy
Srdce začne študovat!
Tuto lásku vzali jsme hned z kraje,
A však ještě jiných lásek máme;
Hnedle, hnedle uhlídáme,
Jaké kousky která hraje!
První láska – krásní snové,
Dušinka když dobrá procitne,
Žasne, plesá, z mrákot vylítne
K nebes báni blankytové;
Oko vidí nevídané krásy,
Srdce tone v moři rajské spásy!
Žebrákova hůl se zazelená,
Truchlá poušť se kvítím ošatí,
Rybákova loď se pozlatí,
Bledá smrti tvář se začervená,
Nový svět a nové počne žití,
Kde slunéčko lásky první svítí!
Slovy obraz jeho líčiti se nedá,
Pouhé slovo je proň barva bledá;
Má-li se z něj první láska dívat,
Musí se buď hrát anebo zpívat.
Věrná láska květla prý jen v ráji –
Tak nám učení i neučení
Po střechách již vrabci štěbetají –
Nyní prý již v modě není!
To jest ale, bez pochlebování,
Našim časům na cti utrhání;
Sámť jsem krásný párek znal,
Který sebe z duše celé
Od pondělka do neděle
Věrně miloval! –
Ach, co věrná láska spojí,
To svět více nerozdvojí!
Ani losů kruté zloby,
Ani pletichářek práce,
Žádná smrt a žádné hroby,
Ba i žádná kopulace!
Věrná láska není k překonání,
Její prapor vyšší mocnost chrání,
Ta jen v pravdě oblaží! –
Škoda jen, že musí míti,
Má-li dýl než jiná jíti,
Těžké, zlaté závaží!
Panská láska – ráda šálí,
Zapřáhne si čtvero koní,
A kdo za ní pěšky pálí,
Věřte, ten ji nedohoní!
Musím dát též obraz malý,
Rytíři jak milovali.
Rytíř k vůli lásce blahé
S Bohem dával slečně drahé:
„S Bohem, Jitko milená!
Dřív si musím slávověnec dobýt,
Než nás bude rozmarina zdobit;
S Bohem, Jitko, hvězdo má!“
S hradu vlaje závoj bílý,
Plání letí rytíř milý,
Tasí meč;
Letí jako sokol dravý
Tam, kde smrt své hody slaví,
Zuří seč.
Z pouhé lásky letí k boji,
Letí tisíc bratrů zhubit,
By se mohl Jitce svojí
Věrnou láskou někdy chlubit.
Láska ovšem pokoj hledá;
Jak se ale mile splaší,
Pak se udržet již nedá,
Pak i po smrti prý straší.
S rytířskými hody
Rytířská též láska vyšla z mody,
Časy trhaly kus po kuse;
Neudělaly však velké škody,
Z toho máme rozum sami;
Neb kdybysme jen ty dámy,
Co teď nosí burnusy,
Po rytířsku milovati chtěli,
I to bysme svatě měli
Místo svadeb – funusy!
Idylická láska – ta se
Na konvalinkách jen pase,
Ta po slávě nebaží,
Snadno srdce oblaží.
Pod kopečkem domek nový,
Nad ním stříška slaměná,
Podle hájek javorový
A potůček křišťálový
A zahrádka milená;
K tomu párek hrdliček,
Hejno bílých koziček,
Malovaná loutnička
A k tomu dvě srdýčka,
Plná svaté nevinnosti –
To je idyllické lásce dosti!
Když se lásce ale brání,
By nemohla zplápolati:
Tenkráte je, moji zlatí,
V romantickém rozkvetání;
Tu chce panna za dne aneb šera
Mocí jíti do kláštera,
A jun s ořem veselým
Těše uplakanou pannu
Volá: „Jestli tebe nedostanu,
Raději se zastřelím!“
To jest, moje drahé krásky,
Kousek romantické lásky.
Koho píchla lásky růže,
Koho ranil Mílek zrádný,
Tomu v světě více žádný
Doktor nepomůže.
Ať si matka jak chce kouká,
Ať si otec jak chce brouká,
Tím se pranic nedocílí,
Odporem se strany sílí;
Plavec hází kotvice,
Blíží-li se vichřice –
A čím vítr silnější,
Tím je plamen vřelejší.
Zakaž slunci svítit jasně,
Zakaž světlu jasnit dny,
Zakaž růži kvésti krásně,
Zakaž srdci lásky sny:
Může být, že slunce zhasne,
A že světlý, jasný den
Pochová se v černý sen,
I že zvadne poupě krásné;
Srdce ale, moji zlatí,
Nebude vás poslouchati!
Nevíte-liž, jak se končívají
Krásné komedije,
Které s láskou začínají,
V nichž jen láska s láskou žije? –
Někdy k pláči, někdy k smíchu,
Jaký je kde hrdina;
Je-li dobrá hodina,
Nechá zdravý rozum v štychu,
A je rád, že z lásky ráje
V pusté skutečnosti kraje
Vyvázl tak z lacina.
Jiný, jak mile mu shasne
Hvězda lásky spasné,
Počne bouřit, blejskat, hřmít,
Láska jeho uražená,
Žalem celá popletená,
Neví, kam se honem dít;
A v tom zmatku, moji drazí,
Se mu vždycky někam vrazí.
Vrazí-li se do hlavy,
Tu se bez vší přípravy
Počnou silné lamentace;
Několik dní zármutek se světí –
Pak se z pouhé dešperace
Jiné lásce v náruč letí.
Nejhorší však žalost nastane,
Když nám panna uletěla,
A ta krásná láska celá
V srdci vězet zůstane.
Jinoch bolem krutým práhne,
V šílenosti v ňádra sáhne,
Srdce vyrve, rozervané
Před svůj krámek vyvěsí,
Všecky city udřímané
Z libých spánků vyděsí;
Začne výt a začne řváti,
Bez milosti verše psáti!
Jiný, nechá-li ho sedět
Láska, a on cítí, že je zrazen:
„Měl jsem já to dříve vědět!“
Volá; „já byl pouhý blázen!
Na věrnost jsem lásky věřil,
Ráj svůj jen dle oka měřil.“
Čas však dlouho nemaří,
Poroučí se dívce vnadné –
Než by sloužil lásce zrádné,
Jde radš sloužit císaři.
Jiný, jak ho milka nechá,
Nechá všeho, kvapně spěchá
K stříbrotoké Vltavě,
A tu k vůli lásce zrádné
Letí v náruč smrti chladné,
S věrnou láskou po hlavě.
To se všecko, drahé krásky,
V světě děje z pouhé lásky!
Což je ale věčnost s dlouhou chvílí,
Co jsou žízně truchlené,
Co je medle kabát bílý
A vejložky červené,
Co je veršů tvoření,
Co je smrt, co zbláznění?
To jsou věci ještě malé;
Mnohý – ten se, slyšte dále,
Z pouhé lásky – ožení!
To jsou, slavná společnosti,
Našich lásek blaženosti!
Láska, známť ji ven a ven,
Nejsladší věc v světě není;
Je to jenom polobdění,
Je to jenom krásný sen,
Z kterého se probudíme,
Jak se mile oženíme –
A pak začne dlouhý den.
Mnohý, ten si lásku chválí,
Nové koště dobré bývá;
Jak se ale trochu spálí,
Potom věru jinou zpívá. –
Nemilujme, moji zlatí,
Ať jsme v stáří nebo v mládí,
Láska se nám nevyplatí! –
Slyšte, mějme se radš rádi!
Krásotinky nechtějí? –
Nech se tedy Mílka držejí!
Až prohlídnou jeho sklady,
Potom přijdou ještě rády.
Mílek – to je pěkné bůže,
Ten to zná! –
On vám ukazuje růže,
A pak vám jen trny dá.
Nevěřte mu, dítky zlaté!
On je lhář;
Slíbí-li vám knihy svaté,
Dostanete kalendář.