Tam kde Labe vlnobitné hučí,
Hvozdy jarobujné prodírá,
Tam kde v dubích strašně vichr skučí
A zpěv ptačí v houští umírá:
Tam na břehu chatrč nízká stojí,
Vkročit v ni se každý poutník bojí;
Neb zde lidský užasíná cit –
Jeť zde duchů osamělý byt.
Ondy v jarém ve mladosti květu
Dívka stánek zde si zvolila,
Lepá dívka, poukryta světu,
V tiché samotnosti bydlila.
Nekvílelať marnou touhou jatá,
V srdci ctnost jí panovala svatá,
Ladný kryl ji nevinnosti květ,
Rájem se jí zdál být šírý svět.
U večer při vonném větrů vání
Slyšán býval libý děvy ples,
Harfy její blahomilé lkání
Hravý větřík přes bubliny nes’;
Na usvitě, sedíc u studýnky,
Z lesních kvítků outlé vila vínky,
Jimiž hrobku otce zdobila,
Jejžto dávno zem již ukryla.
V modré dálce, v čele příkré skály,
Vynikal hrad z tmavé smrčiny,
Pode nímž si labské toky hrály,
Bloudící přes květné lučiny;
Ze své skalné, povětrné říše
Na svět zíral v bohatýrské pýše;
Tu, co orel, na své hoře žil
Mladý, statný rytíř Slavomil.
Na hrad dívka často hledívala,
Když se v lůno noční chýlil den,
Sladké city v srdci kojívala,
Když ji o něm plachý mámil sen.
Rdívalo se veždy víc a více
Co zář ranní její stoudné líce,
Když uzřela věnec černých skal,
Na nichž hrdý, zpupný hradec stál.
Jarní větřík jednou když zavíval,
Pod stinným tu křovím seděla,
V němžto slavík první píseň zpíval,
Smutným okem na hrad hleděla;
„Tam jen, vzdychla – srdce mé to cítí –
Kvete blaha mého krásné kvítí;
Neb tam drahý obraz přebývá,
S nímž se duch můj často zabývá.“
Tu se k dívce jinoch statný blíží,
Zbraní lovčí švarně oděný,
Žaluje jí srdce svého tíži,
Vroucí láskou jsa k ní raněný.
„Dávno tvůj, dí, skrze husté listí,
Dívko! pozoruji život čistý;
Ach kyž slovům jemným věřit smím,
Ježto právě prchly ustům tvým!“
„Neb hrad ten, jenž vzhlídá z modré dálky,
Snů, jak’s ty si vzdychla, obraz tvých,
Jest od časů zpurné Vlasty války
Sídlo veleslavné předků mých.
Tam mně každý den radostně kynul;
Tebe zřel jsem – poklid z něho hynul –
Zamiloval pak houšť tuto jen,
V sobě kojící tvůj svodný sen.“
Dívka oči jasné k zemi kloní,
V náruč její klesá mládenec;
Líce, v nichž se milost svatá sloní,
Outlý rozpaluje růměnec,
Duše v jedno splynou v políbení,
V srdci sladké vane pocítění,
Věrnosti slib slyší němý háj, --
Nový oběma tu vzešel ráj.
Tak se lásky sňatek pevný spojil,
V blaženosti každý plynul den,
Ve svém lůnu oba růžný kojil
Veleblahou budoucností sen.
Měsíc libou tváří z oblak hleděl,
Když dle dívky jinoch věrný seděl;
Osudu však hrdokrutá zlost
Tvorům nemůž přáti blaženost.
Hnízdilť podál sídla milovníků,
Za pahorky starošedých hor,
Skrytě krvochtivých loupežníků
V skrejších skalních nevázaný zbor;
Zaslechna těch vrahů vůdce děvu,
Z houštiny jak k líbeznému zpěvu
Harfa její milým zvukem zní,
Láskou zavřel, lítý padouch, k ní.
Děva opovrhši jeho jevy,
Co laň prchá z jeho objetí,
Tu šíp smrtonosný ňádra děvy
Z luku ukrutníka proletí –
Dívka bledne, v náruč smrti klesá;
Slavomil v tom přímo pádí z lesa,
Zápasí s ním, zůřivý co lev,
Až i zemi máčí vraha krev.
Dívka bolestně naň ještě zhledne,
Tisknouc jemu ruku krvavou;
„Již mé líce, vzdychne, smrtí bledne,
Již mne k sobě anjelové zvou;
Věz, že láskou k tobě jen umírá
Věčně nyní tvoje Vylimíra;
Ještě jednou usta polib má;
Neb tam otec milost naši zná!“
Jako kvítí luční kosou žence,
Takž i ona klesla v mladosti.
„Vadněte, mé snahy vonné věnce!
Volá jinoch v strastné žalosti.
Tu kde ty jsi, poupě drahé, zkvetlo,
Uhasniž i života mi světlo!“
Nespatřil jej více otcův hrad,
Anť u hrobu věrné dívky svad.
Teď zde Labe smutně toky leje,
Pastýř tady bolně vzdychává,
A když lesem jemný větřík věje,
Žalný ohlas harfy slýchává;
Chatrč zpustlá ještě tady stojí,
Vkročit v ni se každý poutník bojí,
Neb zde lidský užasíná cit,
Jeť zde duchů osamělý byt.