Vystoupilo slunce z šedých hor,
I uvítal je ptactva sbor,
A jako v zlatém, žhoucím moři
Planuly kraje v skvělé zoři.
Na skále pocestník sedí
A toužebně k vlasti hledí.
On z dědiny co jinoch vyšel
A dlouhé proputovav časy,
S mdlou tváří, s šedivými vlasy
Zpět k domovu co stařec přišel. –
Aj, kdož by slzy mohl skrýti
I nedlel by v pamatování,
By ve svou dědinu směl vjíti?
Zde minulý jinošský čas
V své celé kráse spatří zas;
Zde již co dítě poběhával,
Co pacholík vesele hrával,
Zde, ach! i lásce věnce vil! –
A stařec slzy neukryl.
Pozdychnul: „Jak se v jitru skvíš,
Má dědino! ó jak se rdíš,
Kdy milovaný jinoch Máj
V tvém luně utvoří si ráj.
Já z dlouhých vracuji se cest;
V cizině tak ouzko jest!
Mne vábí krajina jen tvá,
Dědino má, dědino má! –
Tam zemí kráčeje cizou
Jsem mluvu nezaslechnul tvou!
A rok po roku žití zašel,
Příbuzné srdce jsem nenašel.
Jen v lůně tvém, má drahá země,
Dech milostný zavívá ke mně;
Budiž mi svatě vítaná,
Dědino má! dědino má!“
Však ledva v otců vejde byt,
Přichází vstříc mu cizí lid;
Nespatří tvář bratra svého,
Ni zve jej slovo příbuzného;
A stařec cokoliv mluví,
Zde mu žádný nerozumí.
Tu želem šedé vlasy rve,
Cizincem on v dědině své!
Nižádný starce nechce znáti,
Ni pokrm, nocleh jemu přáti! –
Na skálu vstoupí vysokou
A v propast zírá hlubokou.
Tam vichr divoce hučí,
Tok proudů Labských vod zvučí.
„Hoj vichr! – divý žití čas! –
Zvuk polabský – mých otců hlas! –
Voláš mne? – ano, přicházím,
Zdeť domova nenacházím!
Ó, nyní jsi opuštěná,
Dědino má, dědino má.“ –
„– Dědino má!“ – ozvěna zní;
Nad starcem vlny se pění!