Co se tamo bělá na půlnočním břehu?
Lilie to skvoucí, čili jasno sněhu?
Či Zefyr květinky u potoka libá,
Či-li labuť bílá vlnkami to hýbá?
Ne, toť smutná dívka břehem se prochází,
Stříbrné vlnečky v běhu doprovází;
Jak za vlnkou vlnka hlukem v honu plesá,
Tak za slzou slza z očí děvy klesá.
Nevlaje to Zefyr, děvinné jen vzdechy
Nočním na jezeru hledají útěchy;
Ale vlnky lehké vzhůru poskakují,
Z dívčiného želu jenom se radují.
„Vlnky, ach vlnečky, v hloubce se netraťte
A věneček drahý zpět mi zase vraťte,
Lestně mnou hrajíce, vínek jste mi strhly,
Do hlubiny tmavé rychle jej uvrhly.“
„Ó, jak bude želit drahá moje máti,
Jak se budou sestry mně ubohé smáti;
Jak na věky duše má se zarmoutila,
Že jsem již tak záhy vínek svůj ztratila.“
„Vždyť jste se vždy láskou ke mně lichotily,
Vroucím políbením líce občerstvily,
Mých proč nyní žertů nic si nevšímáte,
Odlouděný vínek zpět mi nedáváte?“
Však nadarmo dívky smutné bědování,
Bystrým v běhu tokem vlnka vlnku shání,
Dole v chladné hloubce s věnečkem si hrají,
Dívce však ho nikdy více zpět nedají.
Jitřenky již růže v zoři prokvětají,
Líce děvinné se studem červenají;
V hloubce kyne vínek, děva po něm skočí,
Slunce z hor pohlíží – více ji nezočí.