Vše vznikat musí, žít a hynout,
a každá bytost má svůj čas,
a obejdouc kruh svého bytí
co prach se ve prach vrací zas.
Však velký Čas jest jako moře,
on nestárne, je věčně týž,
na jeho prsou my jsme vlny,
jež zvedají se výš’ a níž’.
On námi hází, blýská, hraje,
vln roj vždy dále pospíchá –
což jemu, vln že tisíc mizí?
on tisíc jiných rozdmýchá.
A klidným, velkým dechem moře
on pozvedá svou mocnou hruď,
dí vlně nové: Zableskni se,
a utonulé: Tichá buď!
Dí vlně nové: Hoň se chvíli,
však musím zas tě s prsou střást’ –
leč, ty, i ta, jež utonula,
jste všechny mého nitra část.
Jste dítky mé, a pouhé zdání
jest to, že něco zahyne,
jest stejně věčným slunce, tráva
i brouk, jenž na ní spočine!
Jest stejně věčnou mladá růže
i rosná na ní čelenka,
jak rudá hvězda na obloze
a letící k ní myšlénka!
Jest věčně živ a neúmorný
od oné hvězdy každý svit,
a neúmorné v lidské duši
jest každé hnutí, každý cit.
A nepřišel-li slovem k světlu
neb činem, beze stop-li shas’,
to zdá se jen: já v bytost jinou
a mocněji ho vdechnu zas.
Jen tvar, však žití není jiné,
to od věků je zrozeno,
nač lkát, že vaše jméno zhyne,
též jiným žít je souzeno!
A žíti budou vaší krví,
jich tělem vašich těl je prach,
a cítit budou vaším citem,
a žít ve vašich myšlénkách.
Vše vznikat musí, žít a hynout,
a každá bytost má svůj čas,
však zhyne-li, to jenom v roli
své zrní sype zralý klas. –