JE pozdní noc, kol mrtvý klid,
Na nebi ani hvězdy třpyt,
na nebi tma a v srdci chlad
a v srdci upomínek řád;
tu stojím sám a zdá se mi,
že vzpomínky mi tíhnou z hlavy
a halíce se v roucho tmy
jak bludičky se vstříc mi staví.
Ty vzpomínky tak bolny, ach,
však jedna z nich ta nejvíc tíží:
má milenka se ke mně blíží,
má milenka mi s bohem dává,
tak bolně, tiše jako v snách,
tak bledá, jak když z hrobu vstává.
Má milá černé vlasy má
a bílé čelo pod nima
a oči pod tím bílým čelem,
kdo patří tam, by umřel želem.
Má milá hořce plakala,
až srdéčko jí usedalo,
až srdéčko se tlouct jí bálo,
tak usedavě plakala.
Má milá hořce vzdychala,
že radost v světě tak malá
a kdyby byla jen co mák,
přec sezobá ji žalu pták,
a kdyby byla sebe větší,
přec otráví ji ruka něčí,
a kdyby byla duší naší,
přec ze světa ji s duší splaší.
„Šel ode mne jsi do ciziny
a neviděli jsme se ani,
a neřekli jsme sobě ani,
že víc jsme sobě nežli jiní.
I ani jsi mne nepolíbil
a slzu s oka nesceloval
a slovíčkem mne nezradoval,
a kdy se vrátíš, nepřislíbil.
A odešel’s na moře tůně,
kde v hloub tak mnohé štěstí padá,
a nedali mi říct ti ani,
že moje srdce k smrti stůně.
A nevšimli si toho ani,
že musím umříti tak mladá.“ –
Je pozdní noc, kol mrtvý klid
na nebi ani hvězdy třpyt,
na nebi tma a v srdci tíž,
má milá zniká, mizí již,
má milenka mi s bohem kyne
a srdce mé div nezahyne.