JEN k bolesti jsme zrozeni
a k radosti jen v letný mžik
a ostatní je divý ryk
anebo hluché zvšednění.
A i ten mžik se zaplatí
tím dráž’, čím srdci blíže je;
pak pustnou i ty naděje
a hrob jen námi bohatí.
A komu je to k zoufání,
jen přiznej si, že tomu tak –
po moři spustlý pluje vrak,
kdo že ho dbá, kdo zachrání?