VYLETÍ holoubek bělostných křídel
v rok jednou z bran rajských na chmurný svět,
zatřepá křídloma u lidských sídel,
a kdo ho uslyší, otevře hned,
vpustí jej do síně, vpustí jej dál
tam, kde své nejdražší na srdci hřál
a musí už bídný být zcela,
komu on chmuru nesvane s čela.
„A ty má jediná dceruško sivá,
jak se ti líbilo ve světě tam?
tvé oko klidně tak v moje se dívá,
žeť jsi se šťastna vrátila k nám!“
„„Matičko šťastna, kdo jak můž být,
jenž na srdci věrném nalezl klid.““
Najednou rtové dí dvojí:
„„a my jsme oba tak svoji!““
Na stromku vánočním ohnivá záře
mile tak, světle a teple se chví,
rozlévá blaženost i stín v mladé tváře –
„Což se ti stýská? – však kdož to ví? –
Do roka ručky, malounká líc
budou se třepotat stromečku vstříc.“ –-
A ona s úsměvem, – tklivá,
tiskne mu ruku a v prázdno se dívá. –
„A toho šeptání ať už tam dosti,
vám dvěma hezky je v hnízdku se smát,
ale nás ubohé, kdo smutku sprostí?
a my se konečně také chcem vdát!“
U stolu dvojí dívčí zní smích:
„Kde že je střevíček?“ – a obě z nich
po jednom zuly si v mžiku
a vskočily v dětinném ryku.
Střevíček v pravici, se tváří vzňatou
přes hlavu hodí jej: kéž dobře pad!
„Matičko pro boha! – ze dveří patou!
smutné to znamení, kdo se chce vdát.“
Střevíček v pravici, ve tváři jas,
přes hlavu druhá jej hodila zas:
„Říkejte, matičko, co chcete tomu,
letos už se vám nehneme z domu!“
„Ty vážná sestřičko, vstaň přece taky,
zahoupej střevíčkem nad hlavou též;
však my se vysmějem osudu v zraky,
ať padne jak padne, bude to lež.“
Střevíček v pravici, – čeho se bát? –
ze všech tří jediný ven špičkou pad,
a všechněm je to tak k smíchu, – – –
jen ona usedla v tichu. –
– Ty štědrý večere, na každém prahu
úsměv jak vyloudíš, neb slzu z řas,
kolik těch pohádek o lidském blahu
dochoval’s, pochoval’s, než’s přišel zas!
Rok přešel, jako by stín se byl míh’,
tvář bledá na hrobě tiskne se v sníh...
Ó nikdo nevěřil tomu,
že ona tak odejde z domu! –
A ty jsi, holoubku bělostných křídel,
zase dnes přiletěl na chmurný svět,
a třepáš křídloma u lidských sídel –
ó kdož by nevpustil k sobě tě hned!
Poleť mi do síně, poleť jen dál
tam, kde jsem na srdci to nejdražší hřál,
a svěj ty chmury mi s čela:
– ta pohádka byla tak vřelá!