JSI celé mé žití a celý můj svět,
ty andílku můj zlatovlasý –
jen dívej se, dívej, – pro jeden tvůj hled
co svět měl trampoty, co svět měl krásy,
– v tobě to štěstím naposled!“
V ten den se matka na dítě dívá,
a kolem jak večer se stmívá.
„Tvá růžná tvář, tvůj zlatý vlas –
cos chmurné mi tak, mé robě?“
„„Má zlatá matičko!““ – „To tvůj je hlas,“
ty měkké ručky, ty patří tobě,
ale ten jas ti v oku shas!“
V ten den se matka na dítě dívá
a kolem se stmívá a stmívá.
„Mé zlaté robátko, – blíž, jenom blíž,
bez toho pohledu v líci tvou zhynu! –
co bylo, je pláč, co zbylo, je tíž,
ale vždyť tebe chovám dnes v klínu; –
mé dítě! – což mne nevidíš?“
V ten den se matka na dítě dívá;
– to zrak jen slzou se stmívá.
„Kde že jsi, mé dítě? já slyším tvůj hlas,
já slyším nožku tvou jemnou –
Můj Bože – to není už slza z řas! –
Kde že’s mé dítě, – co děje se se mnou?
Pro rány boží! – což den už shas?!“ –
A dítě běží a ručkama třepá
A objímá matku, a matka je slepá.