KDYŽ v němou půlnoc lidé v spánku leží
a strastiplná hruď oddychá volně,
tu mluví spolu, duní zvony s věží.
V dvanácti úderech si poví spolně
běh lidských osudů, jak dole mijí:
ten s jásotem a ten zas duní bolně.
Teď ze hlav sterých věží zvony bijí;
od věže k věži nocí táhnou tmavou,
paměti zemřelých i těch, kdo žijí.
„Já zazvonil dnes k svatbě hudbou hravou.“
„Já hranou zaduněl“ – a jiný hřímá:
„Já krále uvítal dnes nad Vltavou!“
A jeden hučí rtoma kovovýma:
– to velký zvon je u svatého Víta –
„Ta stará sláva, jak tak pevně dřímá!“
Řad mrtvých králů dole rány čítá. –