PROŽIL jsem své žití,
jak to mohlo býti,
jak to osud děl; –
jak to život velí,
jak to lidé chtěli,
– i jak sám jsem chtěl.
Svou žeň chtěl jsem sbírat
nemoh’ jsem se vzpírat,
když mi řekli: Služ!
Sluha vůli ztrácí,
já hleděl své práci
ve tvář jako muž.
Chléb můj byl mi pánem,
večerem i ránem
jsem ho dobýval; –
ale jed’ jsem denně
jej tak spokojeně,
jak ho nejí král!
Král kdyby byl třeba
děl: Můj je tvůj chleba, –
byl bych děl: Ty chceš!
leč, kdyby děl v zbroji:
Duše tvá je mojí, –
byl bych řek’: Ty lžeš!
Tvá je moje skýva,
střecha, jež mne skrývá,
dech, jenž hruď mi dme; –
ale moje snění
při lopotě denní,
králi, to je mé!
Člověk pán je země,
hlas však praví ve mně:
Lidí pán je Bůh!
Jemu do objetí
pán či nepán letí:
nesmrtelný duch.
A když ve dni tuhém
kráčím za svým pluhem,
dlaň má neklesá:
slyším země kůru,
jak svá prsa, vzhůru
sténat v nebesa.
V čelo moje smědé
jak v ty líchy hnědé
padá svit a stín; –
tak žijeme denně
spolu spokojeně,
matka zem, – já syn!
Brázdy pot můj pijí,
se shrbenou šijí
mám je přece rád; –
znám svou matku hroudu!
– já v ní do dne soudu
budu klidně spát.