CHCI, abys se pousmála, směj se, směj;
jako z doubrav listné sluje
hrdlička když zacukruje,
smích tvůj zní, jak slyším jej;
jako v doubrav stinné mlází
slunce zlatou pršku hází,
tak ten úsměv ozařuje
dětinný tvůj obličej.
Chci, abys se pousmála; – šest ti let;
a ten čas je u dítěte
jako poupěti, než zkvete,
jako motýlu, než vzlét’.
– Rozumujem? – co že s námi? –
ba, – toť jako perličkami
mladé listí u poupěte
když poseje v máji led.
Chci, abys se pousmála; mám ti přát?
tedy přeju: pomněnkový
ten tvůj zrak ať všem vždy poví,
co v něm nyní vidím plát; –
vše, co si jak děcko přeješ –
Ty se moudrosti mé směješ?
– tedy, světa mudrosloví
tak se doveď vždycky smát!
Chci, abys se pousmála, – přeju víc:
kouzelníka, čaroděje
v prsou máš, ať v žití seje
pohádek ti na tisíc; –
toť tvé srdce; – ono samé,
věř, že v žití neoklame,
jeho snům ať vše se směje,
ony zbudou – když už nic!
Chci, abys se pousmála, – svět se mrač;
jako z doubrav listné sluje
hrdlička když zacukruje,
z žití slyšet smích a pláč. –
Děcko mé! – ač prosta hříchu,
trpět budeš, vím; – však v tichu
usměj se, ať vše se ssuje,
trp! – však plakat? – proč a zač?