JDOU mrtví žitím dál: – do našich činů
i myšlenek jich zasahuje dlaň;
jsou osnovou, – v ní ruka naše tkaň
svých vplétá růží, trní, ctnost i vinu.
Půl našich vzpomínek jde v říši stínů,
poslední naděje k nim v nebes báň;
jich jeden úsměv kdys nám zjasní skráň,
jich slza pálí duše ve hlubinu.
V nás jejich, náš zas v příštích žije vzruch,
jak vlna vlnu širým oceanem
pohání dál přes celý země kruh,
až k Tomu, jenž ji zbudil dechu vanem,
se vrátí zas a z bouře peřejí
ulehne ticha k Jeho šlépěji.