SNÍH na všem venku, mráz je a chlad,
na stromech třpytí se jíní,
však vesny paprslek slunečný pad’
zas prvně na stěnu v síni.
Tam obraz vybledlý visí tak tich,
hruď chví se, jak ho jen zočí; –
ten zlatý paprslek ve vás se mih’,
vy oči, tesklivé oči!
Zapadlý život probouzí zas,
tak dávno, dávno už shaslý,
umrzlé slzy, úsměvu jas
v těch brvách jak by se třásly.
A tak ten paprslek do síně pad’,
jak duch když potichu vkročí. –
Ó na všem už jíní mráz je a chlad,
vy oči, tesklivé oči!